07.08.2006
Do nizozemského Maastrichtu jezdí pro drogy každý den přes 4500 cizinců, hlavně Belgičanů, do druhého ještě více Němců.
Dvacetiletá Belgičanka Suzanna jezdí s partou kamarádek nakupovat do Terneuzenu na jihu Nizozemska pravidelně. Neláká ji oblečení nebo boty, ale marihuana.
„Skoro každý víkend sem jezdíme pro kouření. Většinu si vozíme domů,“ vykládá Suzanna při čekání ve frontě v podniku Checkpoint, který je jedním ze dvou terneuzenských „coffeeshopů“, v nich se legálně prodává marihuana a hašiš.
V přízemí vypadá Checkpoint skoro jako normální bar. Jen hosté jsou trochu pomalejší a pijí pouze džusy nebo kávu. Ale v prvním patře je jasné, že nejde o všední kavárnu. Za pultem sedí tři prodavači, rychle váží marihuanu či hašiš a berou od zákazníků peníze. Před každým se v hustém kouři vine netenčící se fronta asi deseti lidí. Gram stojí kolem osmi eur.
Většina z nich hned pospíchá s malými sáčky pryč. Jen pár z nich si sedá ke stolkům a zboží hned balí a kouří. Dohromady ale mají jedno společné – většina z nich mluví buď holandsky s belgickým přízvukem, nebo francouzsky. Jde totiž o Belgičany.
Studentka Suzanna žije v Gentu, který je od Terneuzenu jen 40 kilometrů. Z Antverp a Brugg je to asi 60 kilometrů, z Bruselu 90. To z ospalého pobřežního města, které je jinak známé jen jako sídlo největší evropské továrny americké firmy Dow Chemicals, dělá ideální cíl drogové turistiky mladých obyvatel severní Belgie. Hranice mezi oběma státy existuje jen na mapě; člověk ani nepozná, kdy ji přejede.
A majitelé terneuzenských „coffeeshopů“ toho náležitě využívají. Soudě podle množství zájemců musí každý den prodávat kilogramy konopných drog.
V podniku nazvaném Miami, jen asi 50 metrů od Checkpointu, kvůli návalům Belgičanů nainstalovali dokonce zařízení známé z bank nebo pošt, které zákazníkům tiskne pořadové lístky. Každý si musí počkat, až se jeho číslo rozsvítí na displeji, pak může nakupovat.
Terneuzen není jediným cílem výletů drogových turistů z okolních zemí. Nejznámějším z nich jsou asi Maastricht a Venlo v provincii Limburg v jižním cípu Nizozemska. Do prvního jezdí pro drogy každý den přes 4500 cizinců, hlavně Belgičanů, do druhého ještě více Němců.
Vládám obou zemí, jejichž drogová politika je mnohem méně liberální než nizozemská, to už dlouho vadí. Nejvíc si ale stěžuje Francie, jejíž prezident Jacques Chirac se už od 90. let snaží přinutit Nizozemce ke změně politiky.
Občas se ozývá kritika, že Nizozemci mohou za rostoucí počet mladých Belgičanů, Němců a Francouzů, kteří sahají po drogách. Němci, Belgičané a Francouzi zkoušejí na Nizozemce tlačit i přes Evropskou unii.
Jenže ta od sporu dává ruce pryč. „Unie nemá právo v případě prodeje a konzumace drog zasahovat do národní legislativy členských zemí,“ vysvětlil koncem června eurokomisař pro spravedlnost Franco Frattini.
A tak se Nizozemci snaží uchlácholit okolní země sami. Maastrichtská radnice před pár týdny uvedla, že všech 16 prodejen konopných drog přesune z centra na kraj města k belgické hranici. To poděsilo starosty blízkých belgických měst, za které se postavil i premiér Jan Peter Balkenende. Nizozemské úřady jsou ale neoblomné. „Chápeme jejich obavy, ale zároveň říkáme: jsou to zákazníci z Belgie, tak si je nechte u sebe,“ tvrdí Peter Tans, policejní mluvčí provincie Limburg.
Nejviditelnějším opatřením je tak snaha vlády snižovat počet „coffeeshopů“. Od roku 2000 jejich počet klesl z asi 1500 na méně než polovinu. Objevují se i hlasy, že za pár let zmizí úplně.
Suzanna a její kamarádky se toho ale nebojí. „Nizozemsko láká i kvůli marihuaně spoustu turistů. A coffeeshopy platí hodně peněz na daních. Byli by sami proti sobě, kdyby je zavřeli. Drogy se budou stejně dál prodávat na černo.“
Autor: Radek Honzák
