08.09.2006
Britský premiér poprvé veřejně potvrdil předloňský slib, že rezignuje do konce třetího funkčního období – a že to bude někdy v příštím roce.
Tony Blair už nejednou dokázal, že je zdatným režisérem britské politické scény. V posledních dnech se ale zdálo, že se mu věci vymykají z rukou a že ho zahnali do kouta rebelové ve vlastní straně. Podle nich neúnosně odkládá slíbenou výměnu vůdce labouristů.
Včera jim premiér trochu ustoupil, ovšem zachoval si tvář muže, který není zvyklý nechat se vléci událostmi. „Přesné datum, kdy odejdu z úřadu, teď neoznámím. Učiním tak, až to bude v nejlepším zájmu této země,“ uvedl premiér.
V televizním vystoupení, od něhož komentátoři čekali jasnější termín, Blair pouze poprvé veřejně potvrdil předloňský slib, že rezignuje do konce třetího funkčního období – a že to bude někdy v příštím roce.
„Letošní konference Labouristické strany je poslední, kdy budu stát v jejím čele,“ oznámil premiér. A omluvil se za vzájemné slovní bitky, jimiž labouristé v uplynulém týdnu zásobovali média.
„Upřímně řečeno, nebyla to naše nejskvělejší hodina,“ přiznal Blair. Není ale jisté, jestli ty příští budou o mnoho lepší a zda se premiérovi podaří obnovit to, na čem postavil téměř deset let svého vládnutí.
Přitáhl otěže…
Když v květnu 1997 nastoupil do úřadu, po chaotickém konci konzervativní vlády Johna Majora přinesl změnu nejen svým mládím a schopností komunikovat.
Ve vládním kabinetu i v poslaneckých lavicích zavedl přísný řád a disciplínu. Jeho poradci ze všech sil hlídali, aby Nová Labour mluvila jedním hlasem. Potlačovali disent tradičních labouristů a snažili se dovést k dokonalosti systém, v němž se do médií mají dostávat jen ta „správná“ poselství.
A ne že by takových zpráv bylo za téměř deset let Blairovy éry málo. Například britské zdravotnictví sice trpí vleklými potížemi, ale do této oblasti a do školství proudily rekordní státní výdaje.
Blair si to mohl dovolit i díky stavu ekonomiky a úspornému přístupu při plánování rozpočtů v prvních funkčních obdobích.
… ale Irák mu je povolil
„Z politika s převážně domácí agendou se po 11. září 2001 stal válečný vůdce,“ poznamenává komentátor BBC Andrew Walker.
„Nikdy jsem nepředpokládal, že budu trávit čas zkoumáním, jak by teroristé cvičení v nějaké odlehlé části Hindúkuše mohli ohrožovat život na britských ulicích,“ povzdechl si Blair v roce 2004 na stranické konferenci.
Mezi voliči i ve své straně čelí dodnes silnému odporu za to, jak ochotně se připojil k Bushově „válce proti teroru“ a k irácké operaci. Vážnou zkouškou prošel v době, kdy vláda upadla do podezření, že zmanipulovala důkazy o údajných Saddámových zbraních hromadného ničení.
Blair loni přesto vyhrál volby a je nejdéle sloužícím labouristickým premiérem v historii.
Zdaleka se už ale netěší takové popularitě jako na začátku a propad preferencí, způsobený i únavou voličů a vládními aférami, vyvolává u části labouristů paniku. Bojí se, že kvůli průtahům s výměnou lídra utrpí na jaře 2007 „masakr“ ve volbách do zákonodárných sborů ve Skotsku a Walesu.
Blair možná včerejším vystoupením prozatím odrazil vzpouru skupiny poslanců, kteří ve středu rezignovali na nižší vládní posty.
Ve stejný den se premiér sešel se svým předpokládaným nástupcem, ministrem financí Gordonem Brownem. A i když na sebe podle listu Guardian „hodně křičeli“, ministr odjížděl s úsměvem.
Sílí však hlasy, aby si strana vybrala vůdce v řádné volbě, z více kandidátů. A to co nejdříve. Blairova éra tak ještě může skončit ne v jeho režii, ale „volným pádem“.
Autor: Jaroslav Beránek
