15.09.2006
Evropští úředníci se v českém vodárenství nevyznají a bojí se přiklepnout evropské peníze některým projektům. Není to ale jen jejich chyba.
Peníze přestaly proudit. Tak by se dala shrnout současná situace v čerpání prostředků na vodárenské projekty z evropského Fondu soudržnosti, z něhož se financuje mj. infrastruktura. Důvod? Evropské komisi, konkrétně generálnímu ředitelství pro regionální rozvoj (DG Regio), se v českém vodárenství nelíbí téměř nic. Legislativa, kontrola, vlastnické vztahy. Co na tom, že se nevymykají ničemu, co v Evropě běžně funguje a co v jiných případech, např. v Polsku, čerpání z fondů nebrání?
NA GENERÁLNÍM ŘEDITELSTVÍ pro regionální rozvoj v Bruselu jsou pozastaveny čtyři velké projekty na obnovu vodáren a kanalizací na Moravě (Zlín, Jihlava, Vírský vodovod a Olše). Přestaly však docházet i peníze na projekty již přiklepnuté a po všech liniích schválené. I v Ekonomu jsme psali o projektu kanalizace v aglomeraci Beroun – Králův Dvůr (16/2003) jako o dobrém příkladu, jak se dostat k evropským penězům, ale také o ilustraci, jak obtížné je administrativně a ekonomicky celou procedurou proplout. Starosta Berouna Jiří Besser Ekonomu potvrdil, že válka s Bruselem se jich bohužel také týká, stavbu kanalizace však zatím zastavit nemuseli.
Středočeský kraj má v Bruselu dva nerozhodnuté projekty na čerpání peněz z uvedeného fondu, které jsou zaměřeny na zlepšení vodohospodářské infrastruktury. Jeden projekt je na Kladensku za 900 milionů, druhý v Mělníku za 600 milionů korun. Náměstek středočeského hejtmana Vilém Žák se obává, že pokud DG Regio rychle nezmění postoj k českým projektům, splnění závazku ČR z předvstupních jednání s EU ohledně rozšíření kanalizační sítě bude vážně ohroženo.
Na bruselské rozhodnutí netrpělivě čekají také v Mostech u Jablunkova. Slavně ukončili první etapu, výstavbu čistírny odpadních vod za 82 milionů korun. Čistota řeky Olše se má do dvou let zlepšit až o 30 procent. Revitalizace celého povodí Olše je další projekt (za 800 milionů korun), součástí je druhá etapa kanalizace v Mostech – tento projekt však patří mezi ty zbrzděné.
Česko slíbilo, že do roku 2010 zavede čištění městských odpadních vod do všech obcí nad 2000 obyvatel. Představuje to vybudování kanalizace v 593 městech a obcích, z toho ve 170 sídlech je dokonce počet obyvatel vyšší než 10 tisíc. Pouze ve třiatřiceti aglomeracích bude požadavek splněn ještě letos, na ostatní zbývají už jen čtyři roky. Odváděné odpadní vody v obcích nad 2000 obyvatel musejí být před vypouštěním podrobeny „přiměřenému čištění“, nad 10 000 obyvatel pak podle ještě přísnějších požadavků.
Důvodem je, že celé území ČR je v rámci Evropské unie označeno za citlivou oblast – u nás vodní toky svou pouť začínají a pokračují přes naše hranice do dalších zemí. Přitvrdil zejména požadavek na přísnější odstraňování sloučenin dusíku a fosforu. Na svůj závazek jsme přistoupili dobrovolně, byli jsme však možná přespříliš optimističtí a vstřícní; Slovensko si vyjednalo na tuto záležitost termín až do roku 2015.
Podle předsedy Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) Oty Melchera je na splnění závazku třeba vynaložit do roku 2010 asi 75 miliard korun (včetně přípravy projektů), z toho zhruba 60-75 % by mělo jít právě z evropských fondů. Závazek je to obtížně splnitelný v každém případě, bez evropských peněz nereálný. I proto je situace, kdy jsme nemohli vyčerpat z EU prostředky na vodárenské projekty ani za rok 2006, velmi naléhavá.
O problému financování vodárenské infrastruktury z Fondu soudržnosti bude v závěru tohoto týdne jednat Asociace krajů a je připraven návrh usnesení, v němž hejtmani podpoří postup Ministerstva pro místní rozvoj v jednání s DG Regio a jeho generálním ředitelem Grahamem Meadowsem.
PROČ EVROPŠTÍ ÚŘEDNÍCI tak zevrubně zkoumají české vodárenství ve vztahu k evropským fondům? Paradoxně zásluhu na tom mají také české instituce, možná i aktivní jednotlivci. Vodárenství je totiž v kompetenci dvou ministerstev (životní prostředí, zemědělství), ve vztahu k evropským fondům je ve hře ještě MMR a Ministerstvo financí. Tyto úřady a různé pomocné instituce často nekopaly jako jeden tým: když se to odrazilo i v bruselských kancelářích, bylo na problém zaděláno.
Nový ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič Ekonomu řekl, že na kauze vodárenských projektů se ukazuje, jak důležité bude posílit systémové mechanismy celé agendy vztahů našeho státu vůči EU a jejím institucím: „Hájení našich zájmů vůči jednotlivým orgánům EU musí být podstatně více politické než v současné době je. Mám obavu, že teď je to spíš úřednický mechanismus. Za každým věcným stanoviskem by mělo stát pádné stanovisko politické, které bude garantováno nějakým politickým představitelem, jenž za to nese zodpovědnost.“
Když se pokusíme nalézt základ, ze kterého se naše dnešní problémy s Evropskou komisí v tomto oboru odvinuly, pak to zřejmě byl ryze domácí spor o provozní model českého vodárenství. Z některých tendrů, které vypsaly města a obce na provozovatele svých vodáren a kanalizací, se staly mediální kauzy. Někdy je rozjely neúspěšné firmy v tendru, jindy politická opozice v místě. Kořeny přitom leží ve způsobu privatizace bývalých podniků Vodovody a kanalizace, která sice proběhla víceméně bezbolestně, problém však nastal ve chvíli, kdy někteří vlastníci začali své podíly prodávat dál. Tak se v ČR objevila společnost Anglian Water, Vivendi (dnes Veolie), Suez a další.
Dnes obstarává vodovody a kanalizace pro 9,3 milionů obyvatel ČR ze 70 % jen několik zahraničních firem, z toho opravdu velký podíl (56 %) mají jen dvě: Veolia Voda a Suez Environment. Angličané odešli. Energie AG zůstává (5,6 %), nová příchozí, španělská Aqualia, která koupila Severomoravské vodovody a kanalizace od Penty, má 7,7 %, Gelsenwasser necelé procento.
Vlastnictví a provozování vodovodů a kanalizací má přitom v Česku mnoho podob. Od jednotného vlastníka a provozovatele až k rozdělení obou funkcí, obvyklé jsou i různé kombinace: vlastník infrastruktury má např. podíl i ve společnosti provozovatele, kterého si najímá. Principem je, že provozovatel platí vlastníkovi nájemné, které je součástí jeho nákladů a zároveň s ním dohodne cenu vodného a stočného. Ta je pak prakticky jediným příjmem provozovatele a měla by pokrýt jak jeho provozní náklady, tak přiměřený zisk.
PENÍZE Z EVROPSKÝCH FONDŮ investuje do infrastruktury její vlastník, provozovatel by na tom neměl nic vydělat. „Projekty se týkají většinou rekonstrukcí sítě a čistíren odpadních vod,“ říká Ota Melcher. „To ovšem provozní náklady nesníží, ale mnohdy naopak zvýší, takže zisk provozovatele neroste.“ Nejen v této věci je ale český stát od loňska s DG Regio v rozporu. Jde také o monitorování, kontrolu, regulaci oboru apod. Výtky z Bruselu směřují zejména vůči smluvním vztahům mezi vlastníky a provozovateli a vůči legislativě ve vodárenství obecně.
Pro vztahy ve vodním hospodářství jsou určující zákony o vodovodech a kanalizacích, o koncesích a o veřejných zakázkách, a ty jsou všechny novelizované právě letos. Čeští úředníci jsou přesvědčeni, že náš systém – byť poměrně složitý a roztříštěný – požadavkům zcela vyhovuje a že EU žádný jednotný model regulace vodárenství v přímém vztahu k provozu nenařizuje.
Bruselu se nelíbí rovněž roztříštěné pravomoci a kompetence v oboru., které jsou rozděleny mezi čtyři ministerstva, kraje, města a obce. České stanovisko hlásá, že jde o ucelený a závazný systém regulace, který zahrnuje vyvážený soubor kritérií posuzování výkonnosti provozovatele. V Bruselu to ale přesto nechápou. Stále požadují totéž: zavedení nejlepší mezinárodní praxe (best international practice), aniž by tento pojem měl ustálenou konkrétní podobu, či se objevoval v některém z platných předpisů EU.
Výtky vůči českému modelu nejsou ale novinkou. Už loni ČR reagovala na některá doporučení Evropské komise, která se týkala obsahu provozních smluv. Na Ministerstvu zemědělství je na webu dokonce vzorový dokument této smlouvy, což byl pokus otupit vstřícností kritické výtky ze strany Bruselu. Ty se však nezměnily. I přes sérii mnoha jednání dosud ke shodě nedošlo. V nejbližších dnech se v Praze uskuteční jednání s kompetentními pracovníky DG Regio v čele s ředitelem G. Meadowsem, které by mělo věci posunout. K tomu směřují aktivity všech zúčastněných českých institucí, tentokrát však konečně táhnou za jeden provaz.
Milena Geussová
Autor: Milena Geussová
