25.09.2006
Praha není až tak daleko, ale třeba takové Estonsko, nebo v dohledné době i Rumunsko a Bulharsko – o jaké solidaritě můžeme mluvit ve vztahu k těmto vzdáleným zemím?
Anne-Marie Le Gloannec, ředitelka výzkumu pařížského Centra pro mezinárodní studia výzkum, vyučovala na několika prestižních evropských vysokých školách (Universita v Boloni, Institut pro politické vědy v Paříži a Lille, Svobodná universita v Berlíně atd.) a ve svém výzkumu se zaměřuje především na Německo, zahraniční politiku Evropské unie a otázku tureckého vstupu.
Na otázky zpravodajského serveru iHNed.cz odpověděla v průběhu konference Demokratizace ve vnější politice EU: Cíl nebo postranní efekt?, na niž přijela přednést svůj příspěvek na pozvání pořádající Asociace pro mezinárodní otázky.
Jaký je pohled starších členských států na další rozšiřování Evropské unie? Mluvíme především o případu Turecka, Gruzie nebo třeba Ukrajiny…
Na to není jednoduchá odpověď. Před poslední vlnou rozšíření unie, na začátku 90. let, se také nepředpokládalo, že se připojí nakonec celkem deset zemi. Ten proces měl být původně velmi pozvolný a zpočátku se měl týkat jen několika málo států. To, že se nakonec připojilo deset zemí fungovalo jako takový velký třesk a myslím, že víceméně ve všech členských zemích to způsobilo určitý šok pro veřejné mínění.
Evropská unie a její orgány jsou složité instituce a je velmi obtížné je řídit i při počtu patnácti členů, natož pak při 25. Totéž vám řeknou i diplomaté. V přítomnosti 25 dalších osob už si tak snadno nezapamatujete kdo je kdo. V patnácti to ještě šlo, ale 25 je už moc…
To je ta diplomatická rovina rozšiřování. Ale jak je to s veřejným míněním?
Víte, Evropská unie je z velké části o solidaritě. Ta ale nevzniká sama od sebe – mezi Německem a Francií na počátku existence Evropských společenství samozřejmě také žádná solidarita nebyla, ta se musí budovat postupně. A od vstupu nových států uplynuly jen dva roky, takže ta solidarita je stále ve vývoji.
Kromě toho je to i geografický problém. Praha není až tak daleko, ale třeba takové Estonsko, nebo v dohledné době i Rumunsko a Bulharsko – o jaké solidaritě můžeme mluvit ve vztahu k těmto vzdáleným zemím?
Jaká je role politiků v budování této solidarity?
Dnešní politici mají trochu jiný přístup než po vzniku společenství. Jde v tomto smyslu o nějaký druh zmatení, a to jak na úrovni diplomacie, tak i veřejného mínění. A problém je v tom, že mezi diplomaty a decision makery vzniká určitý mechanismus myšlení, kdy si říkají: tak příště nás bude 27, potom 30… Jak to potom budeme dělat, až nás bude 30? Jak budeme postupovat?
A pak si k tomu ještě přidejte problém Turecka… To znamená mít na vnější hranici EU hranici s Irákem, se Sýrií… Navíc to všechno probíhá velice rychle.
Když jsme u té rychlosti. Máte nějaký odhad časového rámce?
Těch časových rozvrhů je tu několik. Země, které dnes čekají na členství, nepochybně ještě nějaký čas čekat budou. Středo a východoevropské země také čekaly více než deset let a přitom zpočátku měly pocit, že deset let je hrozně dlouhá doba. Turecko bude jistě čekat více než 15 let. K tomu je nutná velká trpělivost a určité záruky demokratického procesu.
Na druhou stranu je také potřeba si uvědomit, že to všechno musí být dobře připraveno. Já jsem byla minulé léto v Rumunsku, kde jsem se setkala se svými bývalými studenty z Frankfurtu nad Odrou. A podle nich Rumunsko ještě není připravené, a bude možná až za deset let… Těch požadavků je tolik, a jsou tak různorodé, že je nutné pro ně připravit různé časové rámce.
Kromě toho bychom neměli dopustit, aby některá země trpěla frustrací z dlouhých rozhovorů. To se dříve týkalo Čechů nebo Estonců, nyní je to případ Turků. A také je potřeba připravit veřejné mínění v EU a to všechno potřebuje čas…
Francie a Německo, ve kterých jste žila, mají hluboké zkušenosti s etnickými a náboženskými konflikty. Je ještě v dnešní době možné říci, že ten původní multikulturní koncept je – nebo by vůbec mohl být – funkční?
To se v jednotlivých zemích liší. V Německu a ve Velké Británii toto pojetí skutečně existuje, ty komunity jsou tu vnímány jako odlišné etnikum. Naproti tomu ve Francii tento koncept nikdy skutečně neexistoval. Ve Francii jsou imigranti chápáni jako lidé začleňující se do místní společnosti, stávají se francouzskými občany.
Ale ať už jsou ta pojetí jakákoli, v dnešní době se stávají spornými. V Británii kvůli terorismu, v Německu a ve Francii kvůli vraždám z důvodu cti… Je otázka, jestli naše společnost může akceptovat lidi, kteří mají jiné hodnoty, přístup k životu i vztahy mezi muži a ženami. Ale ty problémy jsou širší, stačí se podívat třeba na Dánsko. Ve Francii jsou velké problémy s dětmi, které nejsou integrované ekonomicky, ani vzděláním – a u toho to musí všechno začít.
Všechno ale není tak špatné. Ve Francii je třeba mnoho žen z arabských kruhů, které se provdají za Francouze, najdou si dobré zaměstnání… Obecně je větší problém s mladými arabskými muži. Kromě toho poslední zpráva PEW Research Center ukazuje, že třeba právě ve Francii je ta míra integrace imigrantů poměrně vysoká. Ty problémy většinou vypadají větší než jaké ve skutečnosti jsou.
Autor: Dina Podzimková
