16.10.2006
Nechci malovat katastrofické scénáře a nevím, jestli Fico najde odvahu k dramatickým krokům. Spíš se mi zdá, že se naplno odhalilo to, co jsme říkali už před volbami: že Fico nemá připravenou žádnou alternativu.
Reformy na Slovensku neprohrály
HN: Vaše reformy sice obdivoval svět, teď jste ale po prohraných volbách v opozici. Přežijí vás vaše reformy?
Nechci to zakřiknout, ale teď, po 100 dnech vlády, jsem tak trochu překvapený. Nic dramatického se neudálo. Namísto fundamentálních změn a ruinování pozorujeme drobné pokusy o jakési mrzačení těch reforem. Nazval bych to až kosmetickými změnami. Ne že by mě neznepokojovaly. Ficova vláda první, co udělala, zrušila poplatky u lékaře.
HN: Nesplnily už ale vlastně poplatky svůj účel? Nenaučily už lidi uvažovat, že i zdravotnické služby mají svou cenu?
Ne, jsem přesvědčen, že systém pracuje lépe, když jsou na něm lidé hmotně zainteresovaní. Navíc jsou to konkrétní peníze. Pro fakultní nemocnici v Bratislavě to znamená 40 miliónů ročně. Čistého, na stůl. Pro soukromé lékaře to byla velmi významná část příjmů. Ne že by mi byl osud reforem jedno. Na Slovensku se nezavádí milionářská daň, to, co vláda zavádí, je k smíchu a Fica to diskvalifikuje: nejchudším, nad nimiž tolik plakal, nic nepřidává a nesnižuje daně a nedotkne se nijak ani těch, co vydělávají milión měsíčně. Fico se obává zavést individuální zdaňování podniků nebo regulaci jejich spotřebitelských cen. Nevím, jestli se mám smát či plakat, ale celé roky jsem poslouchal, jak se podlézavě chovám vůči Američanům a jak Fico hned po vstupu do vlády stáhne vojáky z Iráku. V srpnu tam poslal nový kontingent.
HN: O co z vašeho dědictví se v následujících měsících povede největší spor?
Nechci malovat katastrofické scénáře a nevím, jestli Fico najde odvahu k dramatickým krokům. Spíš se mi zdá, že se naplno odhalilo to, co jsme říkali už před volbami: že Fico nemá připravenou žádnou alternativu. Prostě nemá. Jedinou alternativou je rozhazovat peníze. Dnes už se ale na Slovensku těžko rozhazují peníze bez toho, že by bylo ohroženo plnění maastrichtských kritérií, bez toho, že by opozice řekla jasné slovo. Možná v jiných zemích se rozhazování dá nějak skrýt: u nás ale ne. Jsme velmi důsledná opozice: i kdyby to Fico chtěl dělat a zadlužovat budoucí generace, budeme mu v tom bránit a nebude se mu to dělat lehce.
HN: Pokud Fico neměl připravenu alternativu, proč jste to tedy nedokázali vysvětlit lidem a prohráli volby?
Chci říct něco důležitého: naše reformy neprohrály. Prohrála nejednotnost tří sesterských stran, členů Evropské lidové strany. Slovenské politické spektrum můžeme rozdělit na tři bloky. Tři reformní, jedna antireformní a dvě neutrální. Slotova SNS o reformách neřekla ani slovo. A Mečiarovo HZDS, když šlo do tuhého, se spíš přiklánělo k reformám. Tři reformní strany, tedy moje, KDH a maďarská koalice, získaly dohromady 65 hlasů. Fico jen padesát. Reformy na Slovensku neprohrály. Jako lídr strany jsem nikdy nedosáhl tak dobrého výsledku jako v červnu. Je to jedinečná zkušenost v evropském prostoru: reformní strany se nemusí bát voleb. Kdyby KDH neodešlo dřív z vlády a volby byly podle plánu v září, garantuji vám, že by ten výsledek byl ještě lepší.
HN: Mluvíte o HZDS jako o „neutrální straně, pokud jde o reformy“. Jenže hlavně její vůdce Vladimír Mečiar má za sebou pozoruhodnou minulost. Přesto jste jej byl ochoten po volbách brát jako seriózního partnera a vládnout s ním?
Zeptám se protiotázkou: o co líp je na tom Slovensko dnes, když je Mečiar se Slotou a Ficem? O co je na tom líp? Kdyby byl s námi, bylo by Slovensko pevnější, v zahraničí přijatelnější a ještě navíc jsme měli šanci vypořádat se s minulostí, s léty 1995 – 1998.
HN: Jak byste se chtěli vyrovnat s Mečiarovou érou, kdyby s vámi seděl ve vládě?
Nebudu zakrývat, že jsem o tom s ním po volbách velmi otevřeně mluvil. Říkal jsem, že pro mou stranu i mě osobně je velmi důležité, aby se ty roky zhodnotily. Ne tak, aby před námi Mečiar klečel, ale aby nám to umožnilo spolupracovat a i před lidmi dokázat, že jsme neztratili paměť. A že budeme trvat na tom, že každý trestný čin má být objasněn a pachatelé postaveni před soud.
HN: Víte, v Česku bychom si takový pakt překládali spíš jako amnestii pro Mečiara a generální pardon.
Kdybychom se minulostí a lety 1995 – 1998 nezaobírali, pak ano. Ale osobně jsem o tom s panem Mečiarem mluvil. Nechci jít do detailů, ale můžu říct, že jsem mluvil o svých představách, jak by to šlo udělat.
HN: A to pro něj bylo nepřijatelné? Bral by to jako ponížení?
Ne, to, co jsem mu nabídl, bylo – pokud ne rovnou přijatelné, pak to byl otevřený prostor, kde s ním bylo možné mluvit. Vidíte v tom něco nenormálního nebo neprincipiálního? Budu pokračovat: nejsem kněz, filantrop ani filozof. Jsem obyčejný lídr politické strany, který musí mít sílu unést odpovědnost. Moralizovat může leckdo, ale zodpovědnost za zem je o mnoho větší než nekonečné debaty o tom, zda bude Mečiar klečet na jednom, druhém nebo obou kolenou. Je v tom mnohem víc rozměrů.
HN: Je vám 51 let. To je na expremiéra velmi nízký věk. Jaké máte vlastně plány? Chcete se do funkce vrátit, nebo budete jen jezdit po mezinárodních konferencích, případně zamíříte do světové diplomacie?
Upřímně? Nevím. Nevím. Mrzí mě, že pro vás nemám duchaplnější a hodnotnější odpověď. Když jsem se stal lídrem slovenské opozice, příliš jsem na konci neviděl premiérské křeslo. Strašně jsem chtěl porazit Mečiara a naskočit do posledního vagónu do EU a NATO. Pak jsem chtěl co nejdéle vydržet a nést zodpovědnost. Dnes jsem v opozici, ale jako lídr nejsilnější opoziční strany. Je mi 51 let, tak proč se zašívat? Chci ten cirkus, který na Slovensku rozpoutává Fico, jednou otočit a vrátit do normálu, klidu, k rozumu a poctivosti. To je můj nejbližší horizont a za něj nemá cenu se příliš dívat.
HN: Mnozí zvenčí si mysleli, že Slovenská národní strana je mrtvá, že její program se vyčerpal vznikem samostatného státu. Před pár lety se SNS dokonce rozpadla… Teď je znova součástí vládní koalice. Je to proto, že dokud bude existovat SMK, strana slovenských Maďarů, bude i SNS?
Neumím na to úplně dobře odpovědět, ale z jisté části to asi platí. Je to možná i jistá daň za to, že SMK byla osm let ve vládě, což předsedovi SNS Jánu Slotovi nabídlo jednoduchou formulaci: „Slovensku slovenskou vládu“. Jak pěkné… Na druhé straně je třeba být i trochu sebekritický a kritický: SMK se pozapomněla a na krajské úrovni, v Nitranském kraji, udělala kroky, které vyvolaly velmi negativní odezvu veřejnosti . Měla v Nitře v regionálním sněmu většinu, a ne vždy citlivě, zodpovědně s touto většinou nakládala. To dalo Slotovi účinnou zbraň, aby prorazil se svým heslem o slovenské vládě.
HN: Dočkáme se někdy momentu, kdy liberální maďarští politici budou součástí běžné slovenské pravice, a ti levicoví se stanou součástí slovenské levice?
No, zvažuji, jestli říct větu, kvůli které se na mě předseda SMK Béla Bugár rozzlobil před lety… Ale proč ne. Ono na tom nic špatného není. Na vaši otázku se dá odpovědět, že ano. Že to přijde. Nevěřím v dlouhodobou existenci strany, která je založená na etnickém principu. Oč víc budeme zkušenější demokracií, oč pevněji budeme ukotveni v euroatlantickém prostoru, když bude platit jednotná měna, kdy budou pružněji a odpovědněji jednat demokratické instituce, tím význam organizace politické strany na etnickém principu bude klesat. A naopak bude vystupovat do popředí přirozené dělení, možná ani ne na levici a pravici, čím jsem starší, tím méně to mám rád, ale možná na zodpovědné a méně zodpovědné, na poctivé a populisty, spekulanty, na ty, kdo rádi píšou programy, jak tvořit, než jak rozhazovat. To je přirozené dělení, takové vidím ve světě a v Evropě a myslím, že k takovému i na Slovensku spějeme a budeme spět.
HN: Co se děje ve střední Evropě? V Polsku se uplácejí poslanci, v Maďarsku premiér říká – Já jsem vám všem lhal, na Slovensku vládne sestava, která z pohledu Prahy není zrovna esteticky vhodná, a v Česku nevládne nikdo…
V životě zažíváte různá období. Někdy se člověk cítí pevněji, někdy se mu půda rozkýve pod nohama. Možná je to shoda náhod, příčiny jsou v každé zemi trochu odlišné. Ale v zásadě myslím, že lidé v našich zemích hledají odpověď na otázku, jak dál pokračovat po znovusjednocení Evropy, zda vystačíme jen s evropskými penězi, a neumíme je jen dobře utrácet, nebo potřebujeme zásadnější hlubší měny. To je období, které dává odpovědi nejen pro politiky zodpovědné, ale i pro populisty. Tajemství politiky spočívá v tom, kdo dokáže občana přesvědčit o své pravdě, to je jisté mystérium.
HN: Loni v Brně po vašem projevu vám kongres ODS klekl k nohám. V sále se tehdy říkalo: Až bude Mirek potřebovat vědět, jak se to má dělat, ať se jde zeptat Mikiho. Co byste teď poradil Topolánkovi? Rekordně vyhrál volby, ale nesestaví vládu…
Víte co? Ještě mi hodně chybí k tomu, abych radil předsedovi strany, která získala kolik – 36, 35 procent? Spíš se mi chce smeknout. … Nic objevného neřeknu. Podívejte se, mně bylo jasné, hodinu po tom, co mi v neděli řekli výsledek, ještě si vzpomínám jak včera, telefonoval jsem mu, byl kdesi v televizním studiu, že pokud má vést zemi jako premiér, musí Paroubkovi nabídnout velkou koalici. To mi bylo jasné v tom momentu. Ale co mi nebylo jasné a co je jasné Topolánkovi, jaké priority preferoval v daném období a jaké má dnes. Já jsem vedl takovou vládu velké koalice, já jsem SDL ve vládě měl! A vím, co to znamenalo. Ivan Mikloš v prvním půlroce mi každý den odcházel z vlády, že se s nimi nedá nic dělat – jen moje tvrdohlavost, moje víra, že je jednoho dne zlomíme, toho Mikloše ve vládě udržela. Čili rozumím Topolánkovi. A možná že čas ukáže, že to, že obětoval křeslo premiéra, se jednoho dne ODS v dobrém vrátí. Nejsem si tím jistý, ale možná čas ukáže.
Mikuláš Dzurinda
Autor: Jindřich Šídlo, Tomáš Němeček
