31.10.2006
Istanbul je příkladem, jak by Turecko mohlo fungovat. Takhle by si evropští úředníci rádi představovali celou zemi.
Istanbul, ten by unie brala hned
/Od našeho zvláštního zpravodaje/
Setmělou hradbu prosklených domů zvýrazňuje velký neon firmy Adidas, o patro níže sviští nekonečné řady aut. Istanbul navečer ožívá.
V nedalekém McDonald’s stojí dlouhá fronta na šťavnaté sousto. Domácí, tedy turecká obsluha pracuje s ekvilibristickou rychlostí. Hodně rychle se odehrává i vše okolo. Odložte představy o zpomaleném Orientu.
V patnáctimiliónové megapoli na hranicích Evropy a Asie to vypadá, že čas je nesmírně vzácný. Istanbul je pulsující dynamické město.
Příští týden vydá Brusel Turecku vysvědčení, jak pokročilo v politických reformách. Nečeká se lichotivé hodnocení. To může odstartovat dlouhou krizi. Evropa se navíc delší dobu netají obavami z příliš agrární a příliš chudé země.
Istanbul je však příkladem, jak by Turecko mohlo fungovat. Takhle by si evropští úředníci rádi představovali celou zemi.
Zástupy dobře oblečených Turků spěchají z vysokých kancelářských budov, ze kterých sledovali výhled na azurový Bospor.
Mladý bankéř Hasan Altan si zaskočil na malé pivo Efez, nápoj vyráběný v licenci. V malém baru poblíž Galatského mostu vypráví, jak Turci trpí skeptickými soudy, které slyší ze vzdáleného Bruselu. „Možná ti úředníci mají i někdy pravdu,“ připouští. „Ale ať se podívají na Istanbul, změny chvíli trvají.“
To je pravda. Už před půlstoletím, když stanul v Istanbulu reportér Douglas Chandler z magazínu National Geographic a žasl nad rychlým nástupem změn, slýchával často jedinou odpověď: „Na opravdové zázraky jste přijel příliš brzy.“ Také dnes říkají Turci, že to chce ještě chvíli, než bude úspěch dokonalý.
Dnešní pokrok je přesto nepřehlédnutelný. Ne že byste tu nepoznali problémy. V hotelu třeba s úsměvem oznámí, že nepoteče voda. Vodovodní i kanalizační síť jsou totiž v katastrofálním stavu. Na druhou stranu, stejnou věc řeší i výstavná metropole Londýn.
Pověst Istanbulu kazí také chudinské čtvrti, které přemažou dojem ze skvostných vil a paláců. Městské hradby oblepily romské chatrče, které se mají brzy bourat.
Bývalá osmanská metropole přesto zažívá obdivuhodnou renesanci své bývalé úlohy. Opět je hybnou silou ekonomiky, kulturní křižovatkou a otevřeným inspirujícím místem, jakých v Evropě mnoho nenajdete. To už není „nemocný muž na Bosporu“, jak se říkávalo přeneseně i celému Turecku.
Jen namátkou: megapole se podílí 45 procenty na výkonu tureckého průmyslu, z 55 procent na celé ekonomice a ze 60 procent obstarává turecký vývoz.
Na úspěchu Istanbulu se podílí především mladá generace ambiciózních Turků, kteří získali kvalitní vzdělání v zahraničí a teď se vrátili uplatnit získané zkušenosti.
Pětatřicetiletý Memduh Karakullukcu, absolvent prestižní London School of Economics, pracoval jako investiční bankéř v Evropě a ve Spojených státech, než přijel na istanbulskou Technickou univerzitu.
„Poprvé cítím, že mohu žít v Istanbulu, aniž by mě míjely hlavní sociální i finanční trendy,“ říká. To předcházející generace nepoznaly.
Na rozhraní kultur
Nové možnosti, které sebevědomé město nabízí, se netýkají jen ekonomiky. Stává se i kreativním místem, kde se konfrontují myšlenkové a umělecké směry. Poloha na pomezí Evropy, Blízkého východu a Balkánu k tomu předurčuje. A ta pestrost znovu ožívá.
Stačí projít pár ulic, třeba ve staré křesťanské čtvrti Beyoglu. Vedle obchodu s koberci si rozložil židli ruský harmonikář, unaveně zpívá hořké balady se špatným koncem. O kus dál si na kusu látky rozložili náčiní tuniští bubeníci. Zdálky k nim doléhají vibrující balkánské rytmy.
To vše se zájmem sledují pokuřující istanbulští rockeři, s rozcuchanými dlouhými vlasy a odřenými koženými bundami.
Okolo jsou opravené domy, které kdysi opustila řecká menšina. Teď se rozmanitost vrací.
„Istanbulem prošlo mnoho umělců a kultur, zanechali tady své dědictví,“ řekl americkému časopisu Newsweek režisér Fatih Akin, který se snaží zmapovat kulturní tradice města.
Jsou sebevědomější
Novou sebedůvěru tak nedokazuje jen strmě stoupající ekonomika, ale i nově otevřené soukromé galerie, jako Istanbul Modern či Pera Museum, jež právě představuje Rembrandtovo dílo.
„Vibrující Istanbul těchto dní má v sobě stejnou dynamiku jako třeba New York,“ srovnává Genco Gulan, ředitel Muzea současného umění. Mnoho Turků tomu rádo věří.
Je tu přitom jeden rozdíl. Dříve poměřovali svou „modernost“ výhradně západními měřítky. Teď je to jinak.
„Cítím kolem sebe větší sebevědomí,“ vykládá Hasan Aslan. Vychází na ulici, aby mávnul na jeden ze žlutých taxíků.
„Lidé mají větší chuť spoléhat se na vlastní úsudek, už nechtějí kopírovat zahraniční vzory jako dřív,“ loučí se mladý bankéř.
Autor: Jiří Sládek
