02.11.2006
„Turecké vztahy s Ruskem rostou exponenciálním tempem, v kontrastu s uvadajícími sympatiemi pro Západ,“ napsal nedávno list International Herald Tribune.
Turci se obracejí k Východu
/Od našeho zvláštního zpravodaje/
Čtyřicátnice Olga Morozovová čistí chodník před hotelem Ural, naproti rozkládají zboží ruští stánkaři. Nepřipadá si tu o nic méně doma než ve Vladikavkazu, kde žila před patnácti lety. S pádem neprodyšné hranice našla nové živobytí v černomořském Trabzonu, rychle rostoucím tureckém přístavu.
Stejně jako stovky jiných Rusů. Pracují na čajových plantážích v podhůří masívu Kackar Daglari. Anebo v barech a restauracích, které ve městě rostou jako houby po dešti. Ale mnozí už podnikají, mají hotely či stavební firmy.
Morozovová si svého místa provozní považuje. „Mnohá děvčata dopadla hůř než já,“ vykládá.
Váží si i toho, jak ji Turci dobře přijali. Dlouhé roky měla pocit, že Rusy nemají rádi. Tudy šly boje první světové války, historicky zakořeněná nedůvěra z obou stran byla hluboká. Teď se to mění. „Mám mezi Turky hodně přátel, často se navštěvujeme,“ zdůrazňuje.
Není to ojedinělý názor. Turci, frustrovaní neustále protahovaným jednáním o členství v Evropské unii a stále tvrdšími výtkami z Bruselu, objevují přátele jinde. Na východě.
„Turecké vztahy s Ruskem rostou exponenciálním tempem, v kontrastu s uvadajícími sympatiemi pro Západ,“ napsal nedávno list International Herald Tribune.
Letošní průzkum Transatlantické trendy 2006, který provedla Německá Marshallova nadace, to dokládá. Turci vyjádřili například dvakrát větší sympatie vůči Íránu než ke Spojeným státům.
Ještě v roce 2002 to bylo jinak. Když tehdy navrhoval Tuncer Kilinc, šéf mocné Národní bezpečnostní rady, aby se země přestala podbízet Západu, a začal hledat přátele v Rusku a Sýrii, sklízel jen pobavené úsměvy.
Nekonečné rozhovory s unií ale názor Turků změnily. Podpora členství proto klesla ze 73 procent v roce 2004 na současných 54 procent.
Ani Spojené státy už nejsou tak těsným spojencem, přinejmenším od chvíle, kdy Ankara odmítla výrazněji podpořit Washington ve válce proti Iráku. Turecký parlament odmítl poskytnout své území pro útok ze severu.
„Myslím, že Západ se nám podbízí ve chvíli, kdy nás v nějakém ohledu potřebuje, jakmile situace pomine, jsme už zase nezajímaví,“ míní Mehmet Cekir, středoškolský profesor. Odpočívá přes poledne na hlavním trabzonském náměstí, které jako by nasávalo vlivy ze všech světových stran. Prostor, kterému vévodí nezbytná socha Atatturka, zakladatele moderního Turecka, obklopují mezinárodní banky, hotely i podniky s rychlým občerstvením, s kebaby i hamburgery.
Turci mají pocit, že se snažili dost, aby přizpůsobili zemi modernímu světu. Západ to ale málo oceňuje, zdá se jim. A nepomáhá v klíčových věcech.
Argumentují třeba vleklým problémem na jihovýchodě země. Kurdští bojovníci mohou přecházet hranice do autonomního Kurdistánu v severním Iráku, kde jsou většinu času v bezpečí před tureckými vrtulníky. I když Ankara vytrvale naléhá na Washington, aby pomohl situaci vyřešit, nic se neděje.
„Potom se nikdo nemůže divit, když si hledáme přátele třeba v Moskvě,“ říká Cekir, mezi malými doušky sladkého silného čaje.
Rusové navíc v tureckých očích povýšili. Už nepřicházejí za levnou prací, stále častěji sledují honosný Trabzon z některého hotelu.
„Připadá mi, že dřív se na nás místní dívali trochu skrz prsty, byli jsme pro ně jen užiteční nádeníci,“ rozkládá rukama Olga Morozovová. „Teď se hodně Rusů vypracovalo, stali jsme se tak pro Turky partnery.“
Autor: Jiří Sládek
