30.01.2007
Vstup Slovinska do eurozóny, který se bez větších logistických či jiných komplikací odehrál na Nový rok, oživil debatu i o naší cestě k euru.
Vstup Slovinska do eurozóny, který se bez větších logistických či jiných komplikací odehrál na Nový rok, oživil debatu i o naší cestě k euru. Ta se teď soustřeďuje především na důvody, které vedly k rozhodnutí odložit přijetí eura na neurčito. S výjimkou argumentů, které shrnul guvernér Zdeněk Tůma v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes (3. 1. 2007), se většina veřejných úvah na dané téma (viz například články Luboše Palaty v LN ze 4. 1. 2007 či Josefa Zieleniece v HN z téhož dne) zaměřuje na hledání příčin údajně nedobrých morálních či intelektuálních vlastností českých politických elit.
Nikoli nedostatek odvahy, ale rozdílná zkušenost
Tento komentátory nazývaný nedostatek „rozumem podložené odvahy“ (L. Palata) se prý projevuje v nedostatku vůle k reformám i k vytyčení brzkého vstupu do eurozóny jako konsensuálního cíle české politiky.
Nepodezírám české politiky z nadbytku reformního nadšení. Příčiny odlišností cesty k euru (jak upozorňuje i guvernér Tůma) lze však hledat spíše v rozdílných vstupních podmínkách i dráhách ekonomické transformace obou zemí. Nikoli v morálních vlastnostech politiků.
Rozdílné způsoby transformace se promítají do odlišných zkušeností slovinských a českých občanů s vlastní měnou i do rozdílů v měnových politikách prováděných jejich centrálními bankami. Z toho plyne i rozdílná ochota českých a slovinských občanů vnímat euro jako pozitivní hodnotu, pro niž stojí za to snášet i negativní důsledky reforem potřebných k vlastnímu vstupu do eurozóny.
Slabý tolar, silná koruna a transformační strategie
Na počátku ekonomické transformace bylo Slovinsko v mnohem příznivější situaci než Česká republika. V roce 1993 bylo nejrozvinutější částí Jugoslávie a vlastně celého bloku centrálně plánovaných ekonomik. Jeho HDP na obyvatele dosahoval téměř osmi tisíc eur, zatímco u nás jen mírně přesahoval polovinu této částky. Přesněji řečeno, dosahovala naše ekonomická úroveň 55 % úrovně slovinské. Navíc mělo Slovinsko tradičně intenzivní ekonomické a obchodní svazky s vyspělými státy Evropy a disponovalo manažerskými elitami i ekonomickým vzděláváním západního typu. Vzdělané a pracovité obyvatelstvo bylo navíc schopno toho všeho rychle a efektivně využít ve prospěch růstu.
Slovinskem zvolená strategie transformace (která zdůrazňovala konsensus a sociální smír, nižší rozsah privatizace a značnou izolaci finančních trhů) měla v porovnání s transformační strategií České republiky (která se vyznačovala vysokou stabilitou cen i kursu) své negativní důsledky. Ty byly viditelné zejména v oblasti cenové stability a kursu slovinské měny.
I když v České republice rostly na počátku transformace ceny o něco méně, ceny ve Slovinsku nerostly o mnoho rychleji. Počínaje rokem 1998 cenová stabilita v české ekonomice zhruba dosáhla úrovně vyspělých zemí a už se od ní nevzdálila. To však nebyl případ Slovinska, které dosáhlo cenové stability obdobné vyspělým ekonomikám až v posledních letech. Víra slovinských občanů ve schopnost nezávislé měnové politiky zabezpečit jim stabilitu cen je proto objektivně a odůvodněně malá.
Stejný závěr (v ještě viditelnější podobě) přináší také porovnání síly měn obou zemí. Znehodnocování kursu slovinského tolaru v protikladu ke stabilitě či zhodnocování měn několika „kandidátů eurozóny“ (viz tabulka) názorně ukazuje, proč se tolaru slovinští občané s pochopitelným potěšením zbavili. Kursové stability dosáhl tolar až v roce 2004, od roku 1993 do roku 2006 oslabil téměř o polovinu (přesně o 45 %).
Naopak česká koruna je dlouhodobě jednou z nejsilnějších měn nových členů EU (a dokonce jednou z nejpevnějších i v porovnání s měnami vyspělých zemí), když od svého vzniku v roce 1993 posílila do roku 2006 o více než pětinu (o 21%).
Nepřesnosti skryté v přesných tabulkách
Ani tento protikladný kursový vývoj, ani další rozdílné charakteristiky transformačních strategií se přitom neodrazily v charakteristikách zahraničního obchodu.
Podobná a vysoká otevřenost obou ekonomik však zastírá důležité rozdíly: česká ekonomika je na straně vývozů mnohem závislejší na vyspělých evropských ekonomikách (nikoliv pouze na eurozóně) než Slovinsko; na straně dovozů je však naopak méně závislá, neboť je výrazně závislejší na (převážně v dolarech financovaných) surovinových dovozech.
Česko je konkurenceschopnější vůči vyspělejším trhům (na rozdíl od Slovinska máme například obchodní přebytky vůči Německu, Rakousku a Francii). Leckdy kruté vystavení českých výrobců mezinárodní konkurenci (jež nebylo tlumeno oslabováním kursu) přineslo své ovoce v podobě vyšší schopnosti konkurovat i při posilujícím kursu. Zatímco ČR má nyní kladnou obchodní bilanci, Slovinci jsou ještě stále v záporu.
Důležitou otázkou samozřejmě je, jak se rozdílné transformační strategie odrazily v úrovni ekonomik a v příjmech občanů. Zde však tradičně narážíme na problémy při porovnávání delších časových řad založených na tzv. reálných údajích (reálné údaje mají tendenci podceňovat nominální růst a nadhodnocovat inflaci, která dále podhodnocuje reálný růst). Vzhledem k tomu, že Slovinsko mělo v první polovině 90. let nejdůležitější transformační kroky již za sebou, dá se očekávat, že uvedené jevy budou reálný růst české ekonomiky vůči růstu ekonomiky slovinské podhodnocovat, takže slovinská ekonomika vykáže za transformační období vyšší reálný růst než naše.
Euro – měna, která posouvá čísla
Tento problém se na přímém porovnání časových údajů projevuje očekávaným směrem: od roku 1993 rostl oficiálně vykazovaný reálný český HDP v průměru o jeden procentní bod pomaleji než HDP Slovinska (průměr ČR je 2, 9 %, průměr Slovinska 4 %). Jakmile se však podíváme na údaje o růstu HDP měřeného v eurech (tento pohled je pro konvergenci mnohem důležitější), obrázek mírného zaostávání se významně mění.
Zatímco hrubý domácí produkt ČR vyjádřený v eurech vzrostl za období od roku 1993 zhruba dvaapůlkrát (o 255 %), stejný ukazatel se ve Slovinsku zvýšil „pouze“ na necelý dvojnásobek (o 172 %). Průměrné roční tempo růstu těchto dvou ukazatelů se pak od roku 1993 lišilo ve prospěch české ekonomiky o více než dvě procenta (9,5 % v ČR a 7,4 % ve Slovinsku).
Propastný rozdíl lze najít v případě růstu mezd v eurech. Zde je však k dispozici pouze časová řada údajů za posledních 10 let. To posouvá srovnání obou zemí v neprospěch české ekonomiky, neboť řada vynechává velmi úspěšné roky 1993 – 1995, a naopak zahrnuje období měnového otřesu a bankovních krizí. Za posledních 10 let vzrostla v Česku mzda v eurech o více než dvojnásobek (o 118 %), avšak ve Slovinsku pouze o polovinu (o 55 %). Průměrné roční tempo růstu mezd v české ekonomice tak bylo téměř dvojnásobné (8,1% v ČR a 4, 5 % ve Slovinsku).
Vedle rozdílné cesty transformace je to samozřejmě i důsledkem podstatně nižší startovací úrovně české ekonomiky. Lze nicméně říci, že relativní rozdíl mezi oběma ekonomikami se za období 1993 – 2006 významně snížil. Zatímco domácí produkt na obyvatele dosahoval v roce 2006 ve Slovinsku úrovně téměř 15 tisíc eur, v České republice přesahoval 11 tisíc eur ročně.
Na co myslí a čím se řídí politické elity
Jak rychlé přijetí eura ve Slovinsku, tak český rezervovaný přístup ke vstupu do eurozóny tedy odráží názory politických elit těchto zemí. Tyto názory však nepadají z nebe, jsou odrazem zkušeností občanů obou zemí s jejich samostatnými měnami (a obecně i samostatnými měnovými politikami).
Zatímco česká koruna sloužila během své dosavadní existence jako vhodný prostředek k uchovávání hodnoty úspor, slovinský tolar plnil tuto roli mnohem hůře. Stejně tak samostatná měnová politika přinesla České republice poměrně rychle cenovou stabilitu, což nebyl případ Slovinska.
Pokud jde o srovnání transformačních trajektorií obou ekonomik, není na základě empirické evidence snadné vynášet silné kvalitativní soudy. Zdá se však nesporné, že česká cesta vedla k relativně rychlému růstu ekonomiky a k nominálnímu posilování české měny. Soudě ze srovnání obchodních bilancí obou zemí, toto posilování nebylo na úkor konkurenceschopnosti českých výrobců.
Dokud se tento stav nezmění, je nerealistické očekávat větší změnu v názorech českých občanů na euro, a tím změnu v postoji českých politických elit k této otázce.
Autor je viceguvernérem České národní banky
Autor: Miroslav Singer
