30.04.2007
Kvůli americkým základnám ve střední Evropě ruský prezident Vladimir Putin i jeho generálové slovně útočí na Evropany i Američany.
Kvůli protiruskému postoji polské vlády Moskva blokuje dodávky polských potravin. A nejnověji, kvůli odstranění památníku sovětským vojákům v estonském Tallinnu, chtějí ruští poslanci přerušení diplomatických styků s Estonskem.
Rusko v poslední době ukazuje v politice svaly, ale experti i média o jejich síle pochybují. Návrat sovětského impéria spojují hlavně s obavami o bezpečnost dodávek ruských surovin, na nichž je Evropa do velké míry závislá.
Bývalé sovětské satelity se po vstupu do EU a NATO cítí silní. Proto hlasitá kritická slova znějí na adresu Ruska hlavně ze střední Evropy i z Pobaltí. Výkřiky z Varšavy či Tallinnu jsou ale reakcí na po desetiletí zažitý obraz Rusů jako „barbarů z Východu“, kteří před šedesáti lety vrhli střed kontinentu zpět.
Rusko a Rusové už jsou ale jiní: silnější, nebezpečnější než kdykoli za posledních třicet let. Nehrozí totiž (teoreticky) raketami s jadernými hlavicemi, ale (reálným) ekonomickým vlivem. A to v situaci, kdy ruský stát výrazně omezil pravidla volného trhu a zkoncentroval ve svých rukou velkou hospodářskou moc a o budoucnosti demokracie v Rusku panují silné pochybnosti.
Finanční hráč
Především, Rusko se poprvé ve své historii stává silným účastníkem finančních trhů. Nejde jen o jeho suroviny. Rusko pod vedením ministra financí Alexeje Kudrina v tichosti připravilo svůj útok na světové finanční trhy: ze zisků z ropy vytvořilo stabilizační fond, který od roku 2004 shromáždil 108 miliard dolarů. Fond se nyní rozdělí na dva: jeden bude pojistkou proti náhlému poklesu cen, jeho výška bude deset procent ruského HDP. Druhý by měl být agresívním hráčem na finančních trzích. Rusko se, jednoduše řečeno, stane podílníkem řady západních firem a fondů.
Zadruhé, ruské firmy ve velkém pronikají na Západ. Známé jsou snahy Gazpromu koupit podíly v koncových uživatelských plynárenských firmách. Aeroflot se nyní v konsorciu uchází o koupi italského leteckého operátora Alitalia.
Třetí úhel pohledu nabízejí tisíce ruských turistů, mířících na teplá pobřeží Středozemního moře, ať už je to Španělsko, Řecko nebo Turecko, o zimních dovolených do Alp, Tater nebo i českých lázní. Rusové se stali v Evropě důležitou klientelou, o jejíchž kulturních návycích si můžeme myslet cokoli, ale podstatné jsou jejich nadité peněženky.
Slabý hlásek
Západní Evropa i bývalí sovětští satelité nemají na novou hrozbu jednotnou a vhodnou odpověď. Západ si nechce pohněvat dodavatele plynu a ropy. Ostrá slova o potlačování demokracie v Rusku čelní politici pronášejí šeptem, podobně jako při návštěvách v Číně.
Střední Evropa, kterou v Kremlu berou jako přívěsek, reaguje také neobratně. Nynější polská vláda považuje vymezování se vůči Rusku za jeden ze základů své nejen zahraniční, ale i domácí politiky. Maďaři raději mlčí a podepisují s Ruskem dohody popírající společnou snahu zbytku EU, jak ukázali nedávno v případě nových plynovodů.
Pobalťané mají na svých územích velké ruské menšiny, jejich protiruské kroky znějí o to hlasitěji.
Americké raketové základny jsou pak citlivým vrcholem, kolem něhož se točí velmocenská politika, kterou Kreml zatím rozehrál mistrovsky: ukázalo se, jak nejednotná je Evropská unie i NATO.
Jak ale čelit nové ruské politice, která až příliš připomíná otřepané „rozděl a panuj“? Odpověď na tuto otázku by měli hledat a nalézt jak obhájci suverenity evropských států, tak přesvědčení zastánci Evropské unie. Možná že v budoucnu toto téma, až vypukne nějaká nová ruská krize a ropovody začnou vysychat, dokonce spojí euroskeptiky s eurooptimisty a dá nový smysl svazku sedmadvaceti evropských demokracií.
Autor: Martin Ehl
