18.06.2007
Zní to jako popření všech fyzikálních zákonů. Emise z hnědouhelných elektráren nepoletí komínem do vzduchu, ale uloží se pod zem.
„Hnědouhelné elektrárny by tak byly čisté. Může to nahradit řadu diskutabilních nástrojů na snižování emisí CO2, jako jsou emisní povolenky nebo financování nepříliš funkčních větrných elektráren,“ říká ministr průmyslu a obchodu Martin Říman.
Zachycování a ukládání CO2 pod zem má být v celosvětovém měřítku v budoucnu jedním ze způsobů boje proti globálnímu oteplování. A Evropská unie by jeden z chystaných pilotních projektů mohla spustit v Česku. Usiluje o to jak Říman, tak elektrárenská společnost ČEZ.
„Unie by měla vnímat, že Česká republika je nyní na takzvaných špinavých elektrárnách víceméně závislá. A naše emise CO2 jsou kvůli tomu v porovnání s ostatními zeměmi poměrně vysoké. Bylo by tedy logické, kdyby byl pilotní projekt umístěn právě do země, jako jsme my,“ říká ministr Říman.
Jedině ostrá zkouška
ČEZ už také předběžně vytypoval vhodnou elektrárnu.
„Jako nejvhodnější se zatím jeví lokalita v moravských naftových dolech. A nejblíže k nim je naše elektrárna Hodonín. Už tam probíhají průzkumné geologické práce,“ říká mluvčí společnosti ČEZ Ladislav Kříž.
Princip vypadá jednoduše. Speciální zařízení připojené ke stávajícím hnědouhelným elektrárnám zachytí ve spalinách oxid uhličitý a ten se pak na pomezí plynného a kapalného stavu uloží na vhodném místě hluboko pod zem. Využívat by se měly například bývalé doly či vytěžená ložiska ropy a zemního plynu.
Vedle jihovýchodní Moravy je vhodné geologické podloží i ve středních a severních Čechách v pásu mezi Žatcem a Mladou Boleslaví. Hodonín by ale splňoval i další podmínky, které si Evropská komise pro zkušební projekty klade.
„Požadavek je, aby se technologie vyzkoušela ve skutečném provozu, který bude zahrnovat jak zachycení CO2, tak jeho transport a uložení,“ říká Aleš Laciok z Oddělení environmentální agendy ČEZ.
„Byl by to nový typ energetiky s nízkými emisemi. Je to ale na úplném začátku,“ upozorňuje Laciok.
První zkušební elektrárny, které by měly unikátní technologii, otestují v praxi, přesto by mohly podle odhadů začít fungovat mezi lety 2012 až 2015.
„Zatím je ta technologie příliš drahá. Vyplácet se začne ve chvíli, kdy bude cena za zachycení jedné tuny CO2 nižší než cena za tunu emisních povolenek,“ vysvětluje Vít Hladík z České geologické služby, která v Česku zkoumá lokality, v nichž by se CO2 mohl v budoucnu ukládat.
Ekologie za miliardy
Právě odstranění oxidu uhličitého ze spalin je nejkomplikovanější část procesu.
Cena za povolenku, která dovoluje vypustit do ovzduší tunu CO2, se nyní pohybuje kolem 24 eur, zachycení stejného množství vyjde na 40 – 60 eur.
„Nejmenší potíž je asi s dopravou. I na dlouhé vzdálenosti může oxid uhličitý putovat v obdobě ropovodů,“ podotýká Hladík.
Nákladný projekt by vedle Evropské unie a zemí, které budou do projektu vybrány, měly platit i soukromé firmy, jenž by v budoucnu mohly technologie využívat. Cena zařízení, které dokáže oxid uhličitý zachytit, přepravit a uložit se pohybuje v miliardách korun.
Autor: Robert Břešťan
