28.06.2007
Pokud existovala jedna věc, která se euroskeptikům na ústavní smlouvě Evropské unie zamlouvala, pak to byla „klauzule o vystoupení“, jež výslovně popisovala proces dojednaného odchodu členského státu z unie. Logický doplněk klauzule o vystoupení – totiž klauzule o vyloučení – však stále chybí. To sice nikoho nepřekvapí, ale je to problém.
Nikoho to nepřekvapí proto, že Evropská unie nikdy pořádně neuměla předpokládat nejhorší. Sama evropská integrace je koneckonců podmíněna přesvědčením, že lze vše vyřešit, že lze vždy nalézt kompromisy a že pravidla budou dodržována. Toto přesvědčení sice možná v minulosti fungovalo, ale v unii po Maastrichtu začalo stále častěji selhávat. Hlasovací pravidla Paktu stability a růstu EU počítala se scénářem, kdy bude jediný stát (Itálie) pranýřován za opovrhování předpisem o rozpočtovém schodku, už ale ne se situací, kdy se bude kartel hříšníků (Německo a Francie) navzájem chránit před sankcemi.
Po ruce nebyly žádné hodnověrné sankce, které by například zabránily Řecku předložit zmanipulovaná čísla, aby si zajistilo vstup do eurozóny. A Evropská unie také nedokázala vzít zpět slib, že umožní vstup Bulharska a Rumunska, a to navzdory doložitelným nedostatkům obou zemí v oblasti státní správy a v budování právního státu. A kdo předvídal, že Francouzi a Nizozemci řeknou ústavní smlouvě EU „ne“?
Je zapotřebí, aby se Evropská unie vybavila klauzulí o „vyhazovu“. Představme si tři scénáře, které nejsou až tolik přitažené za vlasy: V zemi X začne nějaká politická strana poté, co legitimně získá moc, pomalu, ale nezvratně rozleptávat nezávislost soudnictví a sdělovacích prostředků. Volby se stanou fraškou a jejich výsledky nespolehlivými. Jedinou věcí, kterou může Evropská unie učinit na základě článku – na kterém se dohodla poté, co krajně pravicový populista Jörg Haider získal v Rakousku podíl na vládě -, je pozastavit členství včetně hlasovacích práv. Jenže, co když to nepomůže?
Když chybí pojistka
Vezměme si případ země Y, kde vláda respektuje lidská práva, demokracii i vládu zákona. Současně však má země Y velmi odlišnou představu o tom, čím unie je a co chce dělat, než drtivá většina ostatních členských států. Protože výše zmíněný článek se na tuto situaci nevztahuje a flexibilní integrace ve všech případech nefunguje, byla by země Y schopna vetovat veškeré změny, které by chtěla učinit většina členských států. Může něco takového být dlouhodobě přijatelné?
A konečně je zde země Z. Ta má vleklé problémy s jedním ze sousedů. Při prosazování svých politických cílů využívá země Z požadavků EU na jednomyslnou shodu k tomu, aby svému sousedovi odepírala přístup na trh EU a další výhody. Když země Z zjistí, že velká většina členských států nepodporuje ani její cíle, ani prostředky, začne ve všech politikách EU, které vyžadují jednomyslnou shodu a participaci, uplatňovat strategii nespolupráce. Rozhodovací proces unie v důležitých otázkách, jako jsou spolupráce při boji se zločinností, kontrola přistěhovalectví a řízení obchodu, se zasekne. Měla by Evropská unie dopustit, aby si z ní někdo takto dělal rukojmí?
Každý, kdo v posledních letech sledoval zprávy, pozná za výše popsanými hypotetickými zeměmi skutečné státy. Politická uvážlivost a tlak ostatních zemí nakonec v minulosti zabránily, aby se podobné situace vyhrotily. Politika nespolupráce a vet byla opuštěna a autoritativní vedení se změnila.
Správné je čekat nejhorší
V rozmanitější Evropské unii tvořené 27 členskými státy by však bylo bláhové předpokládat, že žádný z těchto scénářů nikdy nenastane. Vždyť kdo by si byl v roce 1989 pomyslel, že o pár let později zažije Evropa znovu genocidu?
Evropská unie musí mít právo pozastavit nebo ukončit členství určité země. Pro zahájení tohoto procesu by se dal použít postup nastíněný ve zmíněném článku, přičemž rozhodnutí by muselo být jednomyslné (s výjimkou dotčené země). Tím by byl nastaven velmi vysoký práh, který by zamezil tomu, aby toto ustanovení někdo případně takticky zneužíval.
Hlavní přínos klauzule o vyloučení spočívá v jejím odstrašujícím účinku. Vládám i občanům by se tím vyslal vzkaz, že práva jdou ruku v ruce se závazky a že členství v Evropské unii by nemělo být zneužíváno.
Evropa možná nepotřebuje ústavu nebo na ni není připravena. Potřebuje však generální opravu právních základů, na nichž stojí její instituce a pravidla rozhodovacího procesu. Při zachování současných pravidel totiž riskuje, že ji udusí vlastní velikost a stále větší rozmanitost.
Příští mezivládní konference naplánovaná minulý týden v Bruselu Evropskou radou bude možná pro unii nejlepší i poslední příležitostí zpevnit vlastní právní základy injektáží realismu. Očekávání nejhoršího je možná přesně to, co bude unie do budoucna potřebovat.
Autor vyučuje na londýnské King’s College a je mimořádným členem Centra pro evropské politické studie.
(c)New York Times Syndicate
Autor: Christoph Meyer
