02.08.2007
Zastává-li se centrální bankéř svých kolegů, budí to oprávněné podezření, že podporuje „kamarády z klubu“.
Přesto nemohu článek Jiřího Havla o Evropské centrální bance (Centrální bankovní lupič Sarkozy, HN 13. července) přejít mlčením. Věřím přitom, že argumenty – a také známý kritický postoj zástupců ČNB k některým stanoviskům ECB – oslabí zpochybnění nestrannosti, které jako autor mohu vzbuzovat.
Především nemohu souhlasit, že ECB neplní očekávání v podpoře hospodářské politiky. Mám naopak za to, že přes poměrně častou kritiku některých svých postupů (transparence, více cílů) dosáhla ECB za dobu své existence obdivuhodných výsledků. Inflace ve značně heterogenní eurozóně se od roku 2000 drží drtivou většinu času mezi 1,5 až 2,5 %, navíc při poměrně stabilní výši úrokových sazeb.
Tento výsledek je o to cennější, že k němu došlo při značné fluktuaci dovozních cen (zejména energetických surovin), jakož i ekonomickém výkonu, který se pohyboval mezi 0,5 až 4,5 %.
V neposlední řadě se pak ECB podařilo velmi dobře vystihnout obrat ekonomik eurozóny k urychlení růstu v posledních čtvrtletích a reagovat na to adekvátně v předstihu růstem úrokových sazeb. Nevím proto, jakou další podporu hospodářské politiky měl Jiří Havel na mysli.
Považuji za neoddiskutovatelné, že za problémy ekonomického vývoje a růstové dynamiky eurozóny stojí zásadně jiné faktory než měnová politika. Potřeba razantních strukturálních reforem v zemích EU, kterou právě ECB opakovaně signalizovala, je nejen připouštěna, ale i akcentována prakticky všemi evropskými politiky. O to absurdnější je vinit ECB z toho, že obrovský potenciál eura zůstává zatím nevyužit.
Dosažené výsledky v cenové a měnové stabilitě eurozóny – a tomu odpovídající nárůst váhy eura ve světové ekonomice – potvrzují nemalou kompetenci a profesionalitu ECB a jejího vedení.
Pokud má však Jiří Havel problém s tím, jací lidé se ve vedení centrálních bank nacházejí, pak nezbývá než připomenout, že jejich určování je záležitostí politiků, ve většině případů dokonce těch vládních. A rozhodnutí o tom, kteří z evropských centrálních bankéřů zasednou ve vedení ECB, je rovněž pravomocí výhradně politickou. Způsob jejich jmenování přitom nadbytkem transparence netrpí.
Nicméně – vzhledem k rostoucí technokratičnosti práce centrálních bank a jednoznačnosti jejich mandátu (odpovědnosti za cenovou stabilitu) – si nemyslím, že tohle je hlavní problém, který by politické reprezentace měly prioritně řešit. Seznam jejich domácích úkolů je mnohem delší. Přitom jen málo vlád evropských zemí se může pochlubit takovým plněním cílů hospodářské politiky, které by se jen přiblížilo tomu, čeho v oblasti svého mandátu dosahuje ECB.
Autor je viceguvernérem České národní banky
Autor: Luděk Niedermayer
