23.08.2007
EKONOM.IHNED.CZ
V tuto chvíli by se datum vstupu do eurozóny stanovovat nemělo, prohlašuje člen Bankovní rady ČNB Mojmír Hampl.
Světové finanční trhy se potýkají s takzvanou hypokrizí, kterou přinesly problémy na americkém trhu rizikových hypoték. Do potíží již spadla řada evropských finančních ústavů, centrální banky pak hasí situaci přísunem peněz na mezibankovní trh. Jak tuto situaci sleduje ČNB? Neobáváte se, že se problémy přesunou i k nám?
Slova krize bych se vyvaroval, zatím spíš můžeme mluvit o „hypoturbulenci“. Někteří ekonomové a kolegové v zahraničních centrálních bankách dokonce tvrdí, že nemusí jít o nic jiného než o zchlazení příliš přehřátých trhů aktiv navázaných na americké rizikové hypotéky. Čili může to být jen trochu hektický návrat cen k normálu. Uvidíme.
Pro Českou republiku z toho ale zatím neplyne nic dramatického, samozřejmě když zapomeneme na propad akciového trhu. Klíčové je, že obchody na mezibankovním i devizovém trhu jsou zatím velmi klidné. Česká koruna dokonce v reakci na turbulenci začala posilovat. Odklon investorů od rizikových aktiv zvýšil atraktivitu koruny i dalších nízkoúročených, a tedy nízkorizikových měn, jako je švýcarský frank nebo japonský jen.
Proč se k nám problémy nepřenesly?
Na rozdíl od vyspělých trhů je expozice českých finančních subjektů na americkém trhu rizikových hypoték velmi nízká. Vysvětluji si to mimo jiné tím, že standardní bankovní produkty přinášejí v našem rychle rostoucím regionu vyšší výnosy a zisky než na „zaběhnutých“, pomaleji rostoucích finančních trzích v USA nebo západní Evropě. Domácí finanční sektor tudíž není tak hladový hledat za každou cenu výnosnější – a tedy i riskantnější – produkty.
Jiná věc je, že česká ekonomika nežije sama ve vesmíru a pokud by se dnešní turbulence prohloubily, trvaly déle a změnily myšlení tvůrců měnové politiky v cizině, nepřímo by ovlivnily i nás. To jsou ale zatím jen spekulace.
I české banky však poskytují hypotéky lidem s nízkými příjmy. Nehrozí problémy z této strany?
Co se týká sektoru subprime – tedy lidí, kteří například dostanou hypotéku bez doložení příjmů, s příjmem, který je na hraně, nebo kteří již v minulosti při splácení hypoték selhali – ten je u nás teprve v plenkách. I to je důvod, proč se centrální banka domnívá, a vyplývá to i ze zpráv o finanční stabilitě, že trh hypoték u nás představuje spíše tu bezpečnější část celkového úvěrového trhu.
Přes to všechno: má Česká národní banka dostatečné rezervy na to, aby případnou krizi utišila dodáním likvidity do systému tak, jak to dělají ostatní světové centrální banky? Považujete jejich postup za odpovídající situaci?
V tuto chvíli nemáme ani tržní ani mimotržní informace o tom, že by českému finančnímu trhu hrozily nějaké problémy a určitě máme nástroje, jak konat, kdyby se objevily. Jak už jsem ale také řekl, Česká republika je malou otevřenou ekonomikou, kterou z velké části svět ovlivňuje. Věřím však, že světová ekonomika je nyní robustní a silná a že uvedená turbulence je jen přechodným problémem.
Současnou situaci lze také popsat jako oslabení důvěry a „úprk od rizika“ na některých trzích. Investoři se snaží utéct z rizikovějších aktiv a přeměnit je rychle na hotovost. Vyšší poptávka po penězích pak generuje růst úrokových sazeb na mezibankovním trhu. A protože jsou úrokové sazby jedním z klíčových nástrojů měnové politiky, potom je logické, že se centrální banky dodáním likvidity na mezibankovní trhy snaží udržet úroky na té úrovni, kterou považují za optimální.
Bankovní rada je alespoň navenek rozdělena na zastánce přísnější protiinflační politiky, jestřáby, a na odpůrce zvyšování úroků, kterým se říká holubice. Kam se řadíte vy sám?
Netrpím měnovými předsudky, na tuhle ornitologii v mém případě, prosím, zapomeňte. Před každým měnovým zasedáním máme k dispozici nějakou sadu nových informací a čtyřikrát ročně pak novou prognózu na dvanáct až osmnáct měsíců, což je horizont rozhodování měnové politiky. Na základě těchto podkladů si vytvořím názor. Ty informace se v čase mění, stejně jako rizika a nejistoty. Je proto docela dobře možné, že v jednom okamžiku budu vehementně hájit snižování sazeb a v jiném budu stejně razantně prosazovat jejich zvýšení. Nemám žádnou automatickou „výchylku“ na jednu či druhou stranu. Také záleží na diskusi s ostatními členy rady. Keynes nepatří k mým oblíbeným ekonomům, parafrázoval bych ale jeden jeho výrok, který mám rád: „Je neuvěřitelné, k jak šíleným závěrům je občas schopen člověk dojít, když přemýšlí sám, bez korekce ostatních.“
Vidíte zásadní změnu ve vnímání měnové politiky v posledním období?
Trochu víc se o ní mluví. Česká ekonomika žila dlouho v prostředí stabilních úrokových sazeb. Nyní dochází ke změně, jsme ve fázi jejich postupného růstu. S tím, jak se zadlužuje více a více lidí, je i téma úrokových sazeb a názorů Bankovní rady na ně mnohem důležitějším tématem pro širokou veřejnost.
Koruna v posledních letech posiluje. Je to podle vás problém pro ekonomiku?
Naše ekonomika si zvykla na posilování kurzu koruny a na nízkou inflaci. Dohánění vyspělého světa spolu s nízkou inflací má tento kurzový důsledek. Musíme si uvědomit, že srovnávání cenových hladin mezi Českem a vyspělými zeměmi probíhalo v posledních sedmi letech z 99 procent právě prostřednictvím kanálu posilování kurzu koruny, nikoliv prostřednictvím vyššího růstu cen. Myslím, že taková forma srovnávání cenových hladin by získala s trochou nadsázky podporu i v referendu, kdybychom uměli vůbec gramotně zformulovat jeho otázku.
Vláda se chystá k radikální reformě, která mimo jiné může ovlivnit vývoj cen. Je ve vašich prognózách, které předpokládají další růst úroků, reforma započítaná?
V poslední prognóze jsme si nechali zpracovat alternativní scénář, počítající s reformou v podobě, jak ji předložila vláda. Nicméně teď bych další postup jako centrální bankéř mohl jenom těžko komentovat; neumím odhadnout, zda bude reforma schválena a jaké bude její finální znění. Považuji to za jednu z nejistot budoucího vývoje. (Rozhovor proběhl před sněmovním hlasováním o reformním batohu – pozn. red.)
Je chystaná reforma dostatečná pro zlepšení veřejných financí?
Za nejdůležitější považuji fundamentální trendy, které má reforma nastavit na mnoho a mnoho dalších let. Pokud tomu správně rozumím, právě o ty by se mělo nyní hrát. Jak bude vypadat jeden rozpočet, je samo o sobě méně důležité. Podle mínění centrální banky je jakákoliv změna, která povede k dlouhodobé udržitelnosti veřejných rozpočtů, velmi správným krokem – pro všechny.
Centrální banka a Ministerstvo financí spolupracují na materiálu Strategie přijetí eura, který má následně schvalovat vláda. Bude tato strategie obsahovat datum přijetí eura? Minulá strategie počítala s eurem již od roku 2010.
Aktualizovaná verze eurostrategie je hotová. V jednom tématu se ale ČNB a Ministerstvo financí neshodly, a tím je právě datum zavedení jednotné měny. Centrální banka doporučila datum vstupu zatím nestanovovat, názor Ministerstva financí je opačný. Jedná se o čistě politickou otázku, musí to tedy rozhodnout vláda.
Stanovení data by přece podle řady názorů mohlo fungovat jako bič na prosazení reformy.
Podle mého mínění by v tuto chvíli nebylo šťastné datum stanovovat. Zavedení eura není klíčovou otázkou pro českou ekonomiku, není ikonou. Změny musíme chtít kvůli sobě, ne kvůli euru. Pokud rozumím vaší poznámce, stanovení data by mělo fungovat jako nějaký „urychlovač změn“ domácí hospodářské politiky. Tomu nevěřím. Jsem naopak přesvědčen, že pokud nevyřešíme své ekonomické problémy sami, bez tlaku zvenčí, není nám pomoci. A unáhlené zavedení eura by je naopak ještě prohloubilo.
Přesto, neobáváte se nějakých negativních dopadů na českou ekonomiku, když ostatní země euro zavedou a my ne?
Ani ne, mít euro není automatickým poznávacím znakem kvality ekonomiky. Stačí porovnat růst tempa HDP eurozóny s ostatními členy Unie, kteří ještě euro nezavedli. A to se týká nejen nových členů, ale i Velké Británie, Švédska či Dánska. Ty naopak po vzniku eurozóny rostou rychleji než země, které euro zavedly.
Vstup do eurozóny je pro mě spíš finální zlatou tečkou reálné, nikoli jen nominální konvergence. Maastrichtská kritéria jsou primárně o té nominální, ale reálná je pro jakékoli úvahy o jednotné měnové politice důležitější. Mám na mysli dohánění cenových hladin, růstu na hlavu, mzdových hladin, sbližování hospodářského cyklu se stávající eurozónou a také zpružnění ekonomiky a její větší odolnost vůči asymetrickým šokům.
Takto ovšem hrozí, že jenom o stanovení data budeme diskutovat ještě za pět let.
Já právě myslím, že bychom měli mnohem víc mluvit o domácí hospodářské politice a mnohem méně o euru. Euro přináší jisté mikroekonomické výnosy, ale také makroekonomické náklady. Tím, že přesuneme příliš brzy rozhodování o měnové politice do Frankfurtu, se vzdáváme měnové politiky jako přizpůsobovacího nástroje pro domácí šoky. Úrok je klíčová regulovaná cena v ekonomice. Velmi obrazně to lze tedy přirovnat k situaci, kdy by se ve Frankfurtu rozhodovalo o tom, jaké budou v Česku regulované nájmy. A ty by se určovaly podle průměru celé eurozóny. Čili dobře nebo špatně můžete žít s eurem i bez eura. Opakuji, že běží o to, co se bude dít doma. Euro domácí ekonomickou disciplínu nikde nepřineslo, alespoň ne natrvalo.
Čím si to vysvětlit?
To zkoumají mnozí ekonomové. Definitivní odpověď nemám. Nicméně samotná eurozóna není zřejmě ani dnes optimální měnovou zónou. Lze ji rozdělit na inflačně stabilní „severní osu“ a na méně stabilní „jižní osu“. Je zjevné, že když zavedením eura Portugalsko či Itálie ztratily jeden přizpůsobovací mechanismus v podobě měnové politiky, ostatní mechanismy se staly v podmínkách státu blahobytu jedinými, a tedy bolestivějšími. Neříkám, že horšími. Ale opravdu zpružnit trh práce, otevřít jej, umožnit pružnější nabírání a propuštění lidí nebo flexibilnější vývoj mezd je prostě v Evropě obtížné obecně. Při neexistenci měnové politiky pak může být šok například kvůli ztrátě konkurenceschopnosti ekonomiky ještě delší nebo hlubší. Ideální by bylo dělat ty systémové, hluboké změny v hospodářské politice a pak konzumovat mikroekonomické výhody jedné měny. To se ale ukazuje v blahobytné Evropě jako neuvěřitelně komplikované. Proto je potřeba vždy víc mluvit o domácích úkolech než o euru.
Julie Hrstková
Emil Szirmai
Mojmír Hampl (32) absolvoval Fakultu národohospodářskou VŠE v Praze, kde v roce 2004 získal i doktorát. V letech 2000 až 2001 studoval na britské University of Surrey, kde obdržel titul MSc. Od roku 1998 působil jako analytik v ČNB, poté byl jako externí poradce ministra financí Sobotky členem skupiny připravující návrh reformy veřejných financí. Ze skupiny pro nesouhlas s koncepcí fiskálních změn odešel. V letech 2002-2004 se jako ekonom České spořitelny věnoval makroekonomické analýze a výzkumu finančních trhů ve střední a východní Evropě. V letech 2004 až 2006 byl členem představenstva a vrchním ředitelem ČKA. V prosinci 2006 byl jmenován členem Bankovní rady ČNB.
Autor: Julie Hrstková, Emil Szirmai
