24.08.2007
BANKOVNICTVI.IHNED.CZ
Počátkem letošního roku se eurozóna rozšířila o první nový členský stát Evropské unie a zároveň o první zemi, která prošla transformací ekonomiky – Slovinsko. Změna dosavadní slovinské měny proběhla technicky zcela bezchybně a slovinský tolar, který po rozpadu Jugoslávie nahradil jugoslávské dináry, odešel po patnácti letech existence do historie.
Nad ljubljanským hradem na kopci nad městem proběhl patnáctiminutový ohňostroj a začal se psát rok 2007. Pro Slovinskou republiku právě přecházející na euro šlo o další významný předěl, který podle průzkumů více než dvoutřetinová většina obyvatel vítala.
Jako první Slovinec si těsně po silvestrovské půlnoci vyměnil ve své centrální bance tolary na eura guvernér slovinské centrální banky – Banky Slovenije – Mitja Gaspari. Ministr financí Andrej Bajuk byl zase mezi prvními, kteří otestovali bankomaty – kolem půl jedné si vybral svou první stoeurovku.
CESTA SLOVINSKA K EURU
Slovinsko se stalo třináctou zemí, která přijala společnou evropskou měnu a zároveň bude prostřednictvím účasti na systému ESCB a zejména svým zástupcem v Evropské centrální bance měnovou politiku přímo ovlivňovat. Pokud bychom počítali i Černou Horu, která euro spontánně používá bez jakýchkoli dohod, a maličké země, jež měnu používají, ale měnovou politiku eurozóny neovlivňují, dostali bychom číslo 18 (tj. včetně Andorry, Vatikánu, Monaka a San Marina).
Od příštího roku se vstupem Malty a Kyperské republiky bude počet zemí s eurem činit 15 (členové eurozóny), resp. 20 (země používající euro). Do třináctky členských zemí měnové unie dnes patří kromě Slovinska také Belgie, Finsko, Nizozemsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Rakousko, Portugalsko a Španělsko a Řecko, přičemž posledně jmenovaná země vstoupila do eurozóny později než prvních jedenáct.
Slovinsko získalo oficiální potvrzení o vstupu do Evropské měnové unie v červenci 2006, kdy Rada EU rozhodla, že splnilo všechny podmínky nutné k přijetí eura. Ve stejné době byla odmítnuta Litva, i když také ona plnila všechna důležitá rozpočtově-dluhová kritéria (na rozdíl od mnoha starých členů) a mírně překračovala pouze inflační kritérium, které není z hlediska fungování měnové unie příliš podstatné.
Rozhodnutí o přistoupení Slovinska padlo na základě zprávy Evropské komise a Evropské centrální banky, která obsahovala analýzu plnění takzvaných konvergenčních kritérií (viz tabulka). Maastrichtská kritéria se týkají inflace, veřejných financí, úrokových měr a měnových kurzů. Jak vyplývá z tabulky, Slovinsko plnilo (a dosud plní) dvě nejdůležitější kritéria daleko lépe než průměr původní eurozóny a také lépe než většina členských zemí.
ZAVEDENÍ EURA PROBĚHLO HLADCE
Tři hodiny před silvestrovskou půlnocí byly mimo provoz všechny bankomaty, hodinu před půlnocí byly vypnuty online karetní terminály obchodníků a na benzinkách nešlo kartami platit asi jen patnáct minut. Během první hodiny pak platební systém v zemi začal postupně nabíhat. Kolem jedné v noci už fungovala polovina z 1500 bankomatů a všechny terminály na obchodních místech. Ve čtyři hodiny ráno bylo opět v provozu 70 % všech bankomatů a rovněž zbylé bankomaty byly plněny a postupně nabíhaly do běžného provozu. V centrální bance i v jednotlivých komerčních bankách měla technická oddělení pohotovost celou noc. Všude byl přítomen také nejvyšší management pro případ, že by bylo potřeba rychle rozhodovat v krizových situacích.
Prvních 14 dní v lednu bylo možné platit starou i novou měnou, všechny obchody a restaurace však už vracely pouze eura. V prvních dnech přes dvě třetiny ze zhruba 1500 bankomatů už vydávaly jen eura. Zbytek byl dočasně mimo provoz a čekal několik hodin až dnů na naplnění eurobankovkami. Z fungujících přístrojů šlo zpočátku vybrat najednou maximálně 200 EUR. Po doplnění dostatečných množství nových bankovek však už fungovaly všechny bankomaty normálně.
Ani v bankách, které měly mimořádně otevřeno i o svátcích 1. a 2. ledna, se žádné větší fronty netvořily. K 5. lednu už 70 % všech hotovostních transakcí probíhalo pouze v eurech. Slovinský přechod tak byl rychlejší, než přechod prvních jedenácti zemí eurozóny na eurovou hotovost v roce 2002. Více než 80 % tolarových bankovek (hodnotově) bylo zpět v centrální bance k 11. lednu, zatímco v prvních jedenácti zemích eurozóny se za stejné období do centrálních bank vrátilo pouze 40 % starých bankovek.
Euru důvěřovalo po celou dobu jeho existence ve Slovinsku přes 60 % obyvatel, což bylo většinou více, než kolik procent Slovinců důvěřovalo tolaru. Teprve v loňském roce, před zrušením tolaru, mu důvěřovalo více Slovinců než euru.
Po zavedení eura uvedlo v průzkumu koncem ledna více než 90 % Slovinců, že měli dostatek informací a s úrovní vládní informační kampaně byli spokojeni. Téměř 95 % Slovinců se ve stejném průzkumu vyjádřilo, že výměna staré měny za novou proběhla hladce a efektivně.
VZHLED CENOVEK SE NEZMĚNIL
Na cenovkách v obchodech se s příchodem nové měny nic nezměnilo – už třičtvrtě roku (od března 2006) bylo podle vládního nařízení veškeré zboží povinně označováno cenovkami v tolarech i v eurech a tento stav trval povinně ještě během celého prvního pololetí 2007. Sumy na účtech, ceny i platy se po přepočtu do nové měny úderem půlnoci opticky zmenšily, když byly tolarové sumy vyděleny přepočítacím kurzem 239,64 SIT/EUR. Průměrný plat, který na přelomu roku činil 290 600 SIT, se změnil na 1210 EUR.
Po uplynutí čtrnáctidenního období, kdy bylo možné platit oběma měnami, už bylo možné platit pouze eury. Do začátku března tolary vyměňovaly bezplatně za eura komerční banky a poté bylo možné je vyměnit již pouze v centrální bance, avšak bez časového omezení. Tolarové mince je však tamtéž možné vyměňovat jen do roku 2016.
DROBNÉ MAJÍ HODNOTU
Slovinské euromince do Slovinska dorazily v přísně střeženém konvoji z mincovny ve Finsku loni na konci listopadu. Slovinské banky dostávaly euromince už od září 2006 a eurobankovky získaly po 11. prosinci 2006. Zaváděcí sady euromincí si veřejnost mohla koupit od 15. prosince 2006.
Největší změnou pro Slovince byla skutečnost, že i drobné peníze začaly mít velkou hodnotu a největší bankovky představují mnohonásobně vyšší hodnotu než doposud. Pro srovnání – největší bankovka byla dosud 10 000 tolarů, tj. necelých 42 EUR; nyní to je však pětiseteurovka, tj. skoro 120 000 tolarů. Nejvyšší mince předchozí měny byla 50 tolarů (něco přes 5 Kč), zatímco dnes je to 5 EUR (asi 135 Kč).
Necelá polovina Slovinců vyjadřovala obavy z toho, co se stalo při zavedení hotovostního eura v prvních jedenácti členských státech eurozóny – než si kupující zvyknou na novou měnu a začnou myslet v eurech, dojde ke krátkodobému zaokrouhlení cen nahoru a že toto zaokrouhlení bude více skokové, než by činilo běžné přizpůsobování cen růstu peněžní zásoby beze změny měny.
Vládní i nevládní organizace jako je Sdružení na obranu spotřebitelů proto vytvořily cenové hlídky, které už před změnou měny sledovaly ceny v obchodech, restauracích i kavárnách, porovnávaly je. Vytvářely černou listinu obchodníků, kteří příliš a podle nich bezdůvodně zdražili.
OBAVY ZE ZDRAŽENÍ SE NEPOTVRDILY
Na cenách některého zboží bylo už před změnou měny vidět, že obchodníci upravili ještě tolarovou cenu, aby pak ta eurová vypadala líp, baťovsky s devítkami na konci. Akce typu cenových hlídek většinou neměly valný efekt, ani více zaokrouhlující obchodníci se moc nebáli, že by přišli o zákazníky. Aby měli Slovinci snadnější porovnávání cen, rozdala jim vláda upravené kalkulačky pro snadný přepočet. Většina lidí je však nepoužívá – a nepoužívali je až na výjimky ani v lednu.
Zatímco efekt zaokrouhlení nahoru nastal ještě před zavedením eura, v lednu už naopak ceny – díky tradičním sezonním výprodejům a poklesu cen energií – poklesly. Meziroční míra inflace měřená indexem spotřebitelských cen se dostala z prosincových 3,0 % na lednových 2,8 %, přitom meziměsíčně ceny poklesly o 0,5 %. Po očištění od sezonních vlivů odhadl Eurostat vliv zavedení eura na krátkodobé jednorázové zdražení na pouhé 0,3 %. K podobnému číslu (+0,24 %) na základě svých výpočtů dospěl i slovinský Institut makroekonomických analýz a rozvoje.
Za první čtyři měsíce letošního roku vzrostly ceny ve Slovinsku o 1,3 % (ve stejném období loňského roku o 1,5 %), takže ani v dalších měsících už ceny nevybočovaly z obvyklých křivek pohybu a krátkodobé zdražení předem v důsledku zavedení eura je de facto přebito pomalejší inflací po zavedení eura. Dnes tak lze říci, že obavy byly zbytečné.
NEJISTOTY JSOU JINDE
Očekávat dlouhodobé zdražení v důsledku zavedení jiné, neinflační měny ani ekonomicky opodstatněné být nemůže, protože růst cenové hladiny bude vždy limitován růstem peněžní zásoby a ekonomickým růstem podle známé kvantitativní teorie peněz. Jinak řečeno, vliv jednotlivých obchodníků, výrobců a prodejců na ceny je daleko menší, než si občané myslí. Pokud někde při přechodu na euro došlo k většímu zdražení, bude toto zdražení navíc (které by jinak nenastalo) v krátké době zcela eliminováno silami nabídky a poptávky. Vydrží pouze ta část zdražení, která by nastala stejně (v důsledku růstu peněžní zásoby nebo změn relativní vzácnosti a užitečnosti různých zboží a služeb), jen by k ní došlo po menších schůdcích.
Nejistoty, které nová měna přináší, jsou ale úplně někde jinde. První a největší nejistota souvisí s otázkou, nakolik má země dostatečně pružný cenový systém a trh práce, aby kompenzoval ztrátu samostatné měnové politiky a ztrátu možnosti přizpůsobovat cenovou a mzdovou hladinu vůči zahraničním odběratelům a dodavatelům pohybem kurzu. Poměrně rigidní přeregulované systémy (zejména na trhu práce) ve většině zemí eurozóny tento problém vyostřují a potřebné nekosmetické reformy nejsou na obzoru.
MĚNOVÁ POLITIKA ECB A JEDNOTLIVÉ EKONOMIKY
S tím souvisí i otázka, nakolik bude měnová politika Evropské centrální banky sedět jednotlivým ekonomikám, tj. zda a jak brzy pomine doba, kdy části zemí a jejich ekonomik by více vyhovovala volnější a jiné části zemí a ekonomik zase přísnější měnová politika. To znamená, jak rychle a zda vůbec dojde ke srovnání kroku a vytvoření optimální oblasti pro měnovou unii.
Další otazníky jsou v rovině prolínání ekonomie a politiky – někteří ekonomové (včetně například nedávno zemřelého nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana) nevěří v možnost přežití společné evropské měny v situaci současného institucionálního uspořádání. Nevěří totiž v to, co se nepodařilo dosud nikde na světě dlouhodobě udržet – aby společnou měnu mělo více států, aniž by jeden z nich dominoval nebo aniž by se brzy spojily do jednoho státu.
V eurozóně žádný stát nedominuje a Evropané se nezdají být připraveni na spojení v jeden stát (a i kdyby byli, nejspíš by nebyli schopní se dohodnout na hlasovacích procedurách a demokratických institucích takového státu) – přitom společnou měnu už mají. Stanovili si sice pravidla pro maximální schodky a maximální dluhy, která měla zajistit, aby jeden stát či skupina států nežila v měnové unii na úkor ostatních (protože nedisciplinovaná měnová politika jednoho či skupiny států nutně zvedá úrokové sazby v celé měnové unii), ovšem tato pravidla zatím nebyla schopna dodržovat. A nikdo nezaručí, že se to v budoucnu změní.
A co teprve v situaci, kdy dojde k nějakému vnějšímu šoku? Bude bližší vlastní košile (porušení rozpočtové disciplíny, odůvodněné vnitřními problémy a zvedající úroky i jiným zemím), nebo evropský kabát (nežít na úkor jiných zemí, nezvedat úrokové sazby zadlužováním přes dohodnuté limity), když nejsou někteří členové schopni dodržovat přijatá pravidla ani v době bez vnějších šoků a krizí?
Tyto a další otázky jsou tím, co by mělo trápit každého občana každého nového i budoucího člena eurozóny – stejně jako občany starých členských zemí. A odpovědi na ně nezná dnes nikdo, proto zřejmě nelze do budoucna vyloučit žádný vývoj. I když – jak říkají optimisté – eurozóna a Evropská unie se nějak bude muset domluvit, pokud má mít společná měna dlouhé trvání. To vše ukáže až budoucnost. Nicméně v této souvislosti je jistě na místě otázka, zda do eurozóny bez vyjasnění těchto problémů spěchat.
(KM)
Autor: (KM)
