29.10.2007
HN.IHNED.CZ
Před rokem by si málokdo vsadil, že tak velká a těžkopádná země se začne měnit tak rychle.
Francie, duben 2006: Světová média plní záběry tisíců demonstrujících studentů v ulicích Paříže a Lyonu, bouřících se proti novým pracovním smlouvám, které jim berou část léta nedotknutelných jistot. Tři ze čtyř mladých touží po zaměstnání s definitivou ve službách státu, které závidí svým rodičům. Zabarikádovaná Sorbonna oživuje vzpomínky na rok 1968. V Elysejském paláci kapituluje před protesty prezident Jacques Chirac, jemuž věří posledních 26 procent lidí. Média debatují o úpadku a odcizení elit. Ulice znovu vítězí. V odborářských centrálách bouchá šampaňské: 69 procent Francouzů je s nimi a se studenty proti prezidentovi a vládě.
Francie, říjen 2007: Zemi ochromuje stávka proti reformě důchodů. Nejezdí vlaky, autobusy, vstupy do pařížského metra jsou zataraseny mřížemi. Odbory jsou semknuté, jak už dvacet let ne. Stávka má rekordní účast 73,5 procenta (před dvanácti lety stačilo na položení pravicové vlády při stejné reformě 68 procent). Jenže tentokrát mají odbory smůlu. Lidé nestojí za nimi, ale za prezidentem Nicolasem Sarkozym. Den před stávkou má podporu 57 procent lidí, týden po ní získá ještě dalších deset navíc. Lidé jsou podle průzkumů přesvědčeni, že vláda je modernější a rozumí jejich zájmům a potížím lépe než odbory. Ve Francii unikátní výsledek, nepoznaný desetiletí.
Probuzení první: musíme se změnit!
V Paříži je cítit uvolněná energie. Francouzi frustrovaní dlouhými roky přešlapování na místě chtěli změnu. Sarkozy získal jejich důvěru slibem, že klimbající zemi reformami oživí. A teď jede dynamicky, přesně podle programu, s nímž do voleb šel. Dává si velký pozor, aby dělal jen to, co slíbil. Jen žádná překvapení, ta by mohla s důvěrou rychle otřást. Francouzi mu stále věří a mnohé svou energií a hyperaktivitou strhne.
První vlnu reforem prezident prosadil už v létě. Sklízí chválu ekonomů, je to ale jen start. Na oživení země to zdaleka nestačí. „Těch věcí, které Francii zbytečně brzdí, je hodně. Je potřeba celá série reforem v ekonomice, v daních, v sociální síti, ve školách. Jen tak budeme mít šanci vrátit se mezi velmi úspěšné země,“ říká Olivier Blanchard, šéf ekonomie na americkém Massachusetts Institute of Technology, jeden ze čtyř Sarkozyho ekonomických poradců.
Čím to, že se Sarkozymu daří, oč se jiní politici marně snaží – prosadit nepříjemné změny, a udržet si přitom silnou podporu?
Je ve správnou dobu na správném místě. Své plány by těžko prosazoval, kdyby Francie zažívala ekonomickou euforii, kterou dnes prochází Česko. „Víme, že něco se musí změnit. Tušíme, že kdyby stagnace pokračovala, dopadneme špatně. O tom se už dávno nemluví jen v salonech, ale i na ulicích,“ říká mladá pařížská právnička Thérese Lacroix, která pracuje pro finanční úřad. „Schopní lidé odsud utíkali. Vždyť vidíte, že statisíce Francouzů žijí v Londýně. Je tam mnohem víc šancí.“
Probuzení druhé: můžeme si věřit
K úspěchu mu výrazně pomáhají důvěra a komunikativnost. Hodnoty, které byly v posledních desetiletích, kdy se elity uzavřely do vlastního světa pařížských paláců, nedostižné.
Studie Centra pro ekonomický výzkum v Paříži ukazuje, že Francie je zemí, kde lidé důvěřují skoro nejméně v Evropě: soudům, politikům, obchodníkům i sobě navzájem. (Jen pro zajímavost: podobně slabá důvěra panuje i v Česku.)
„Teď najednou prezident dělá přesně to, co v kampani sliboval. Lidé na to jsou připraveni,“ říká Jerome Sainte-Marie, ředitel agentury BVA, která se zabývá průzkumy veřejného mínění.
Právě tady je asi největší rozdíl mezi Sarkozym a jinými politiky. Francouzský prezident měl před volbami odvahu nabídnout i nepříjemné věci. Snažil se jednoduše a přímočaře vysvětlit, proč jsou neodkladné. Nemusí dělat žádné názorové veletoče a před lidmi se chovat jako obchodník s ojetými vozy.
Není jedním z těch, kdo před volbami slibovali sociální ráj, aby pár měsíců po nich museli přiznat, že „zdroje tu nejsou“, jako někdejší český premiér a dnešní eurokomisař Vladimír Špidla. Ani nevábil voliče na nulovou daň na potraviny a Tlustou peněženku zaručující sociální dávky každému s příjmy do dvojnásobku průměrného platu, aby pár měsíců nato musel přiznat, že volební sliby byly mimo realitu, jak se to loni přihodilo ODS.
Francouzi, frustrovaní z politiků, kteří léta neplnili nic z toho, s čím je žádali o mandát, jsou příjemně překvapeni. Sarkozy je přesvědčil, že země má problémy a on dělá vše proto, aby je vyřešil.
Právě v tom je jeho příběh inspirativní. Ukazuje, že politika se dá stále velmi úspěšně dělat i jinak než jako populistické, cynické, hodnot zbavené nadbíhání přání voličů ze sondáží veřejného mínění. S leadershipem, vizí a schopností vysvětlovat se dají vyhrát volby a dobře vládnout.
Probuzení třetí: rád vám to vysvětlím
Nicolas Sarkozy neúnavně vyjednává, vysvětluje. S odboráři se předtím, než jeho vláda předložila reformu důchodů (která ruší „speciální“ penze pro některé státní zaměstnance), scházel alespoň jednou za týden. Pocit, že lidem někdo naslouchá, posiluje důvěru. Tady je další výrazný rozdíl proti české vládě, která se s „prodejem“ reformního batohu příliš neobtěžovala.
Dalším důležitým Sarkozyho receptem je uměřenost. Reformy pečlivě promýšlí tak, aby kýženého cíle dosáhly spíš motivací než škrty a příkazy. Jeden příklad za všechny. Pětatřicetihodinový pracovní týden byl pro ekonomiku velkou brzdou. Sarkozy ale věděl, jak se Francouzům, kteří si nade vše váží svého volného času, vryl po kůži. Chytře ho nerušil, ale vše, co lidé odpracují navíc, osvobodil od daní a pojistného.
Tento styl samozřejmě narazí na své limity. Už současný spor o penze ukazuje, že ne všude se dá jen motivovat. V mnoha věcech není jiná cesta než přísnější pravidla – třeba pozdější odchod do důchodu.
Sarkozy má ale i štěstí. Hraje na lepším hřišti než jiní politici. Francouzská ústava dává prezidentovi výrazné pravomoci. Většinový systém, jímž se volí do Národního shromáždění, zajišťuje vládám silný mandát. Netopí se v koaličních kompromisech a závislosti na jediném hlasu. Právě proto není úplně fér srovnávat české a francouzské reformy. I kdyby se náhodou v Česku objevil politik Sarkozyho stylu, měl by cestu k úspěchu výrazně složitější než v Paříži.
Probuzení čtvrté: všichni schopní ke stolu
V celé Evropě se debatuje o rozdělených společnostech. Ostré a nevybíravé souboje jako český duel Paroubek – Topolánek rozsekly zemi na My a Oni. Příkopy mezi vládou, opozicí a spřízněnými think-tanky, ekonomy i komentátory jsou hluboké. Garnitury věrných na vlivných postech se střídají spolu s kabinety.
I francouzský prezidentský souboj mezi Sarkozym a socialistkou Ségolene Royalovou byl vyostřený, polarizující. I proto přitáhl k volbám rekordních 86 procent lidí. Ještě pár hodin před vyhlášením výsledků se z přistěhovaleckých čtvrtí velkých měst ozývalo: Jestli bude vítězem Sarkozy, tak to bude válka. Nebyla, a asi ani nebude.
Na rozdíl od jiných zemí to ve Francii skončilo volebním dnem. Sarkozy přestal rozlišovat, kdo je gaullista a kdo socialista. Do vlády, do reformních týmů a na vlivná místa se snaží dostat kohokoliv, kdo má schopnosti nebo dobré jméno, nikoliv stranické bafuňáře. Tím získává hned dvakrát. „Lidé mají pocit, že končí stranické kliky a konexe a rozhodují schopnosti,“ říká pařížský lékař Laurent Dubois.
Sarkozy tím zároveň elegantně oslabuje opozici, které přetahuje na svou stranu největší osobnosti.
Bývalý socialistický ministr financí Dominique Strauss-Kahn už balí kufry do Washingtonu, kde zasedne v křesle prezidenta Mezinárodního měnového fondu. Někdejší blízký spolupracovník socialistického prezidenta Francoise Mitteranda Jacques Attali vede nový Sarkozyho think-tank. V něm 44 expertů – od britských sociologů přes bývalého italského eurokomisaře Maria Montiho po věhlasné francouzské psychoanalytiky – promýšlí reformní vize.
I díky tomu se socialisté stále nevzchopili z volební porážky. Při poslední vlně stávek tak ani odboráři nemohli počítat s podporou tradičních politických spojenců. Přes 64 procent voličů socialistů navíc podle nedávného průzkumu Ipof pro Le Figaro podporuje Sarkozyho reformu důchodů.
Prezident má teď paradoxně nejvíc práce s vládní většinou v Národním shromáždění. Straníci z jeho UMP mají pocit, že je týmy expertů vyřazují ze hry.
Probuzení páté: prezident je člověk, ne instituce
Stávka strojvůdců, která ochromila zemi, už druhý den přestala být hlavní událostí seriózních deníků Le Figaro a Le Monde. Titulním stranám dominovala zpráva, že Sarkozy se rozvádí se svou ženou Cécilií. V zemi, kde platí velmi přísné zákony na ochranu soukromí a novináři tradičně nestrkali do ložnic politiků nos, se s nástupem Nicolase Sarkozyho mnohé mění.
Obdivovatel Ameriky nabídl médiím soukromí v americkém stylu. A nemohl se divit, že novináře už nic nezastavilo, ani když se jeho manželství dostalo do krize a žena ho opustila.
Cecilia Sarkozy i po rozvodu rozebírala rozpad manželství v rozhovorech pro regionální deník l’Est Republicaine a dámský magazín ELLE. „V roce 2005 jsem někoho potkala, zamilovala jsem se, odešla z domova. Stalo se mi to co tisícům lidí. Vrátila jsem se. Pokoušeli jsme se dát vše dohromady, udělali jsme vše, ale už to nebylo možné,“ svěřovala se novinářům. Ještě před pár lety by si Francouzi takovou zpověď manželky politika neuměli představit. Dnes seriózní noviny ve velkých profilech rozebírají, zda má Cécilia víc společného s princeznou Dianou, Jackie Kennedyovou, nebo Marií Antoinettou.
Nicolasi Sarkozymu stačilo pět měsíců, aby dokázal, že ve Francii nic není nemožné. Zbořil tabu a probudil v zemi energii a ambice. Zatím má ale jen našlápnuto stát se lídrem, který zemi nezvratně promění, jak se to před dvaceti lety podařilo Margaret Thatcherové. Před její reformy si už nikdo netroufl se vracet, protože na nich stál úspěch Británie.
Autor: Lenka Zlámalová
