27.11.2007
HN.IHNED.CZ
Nátlaku neustoupíme, naše zemědělce nemůžeme připravit o miliardy dotací – hájil včera český ministr zemědělství Petr Gandalovič v Bruselu zájmy domácí agrární lobby.
Evropská komise konečně chystá reformu své nákladné agrární politiky, a chce při tom napříště „ořezat“ dotace hlavně velkým podnikům. Což by prý až o osm miliard korun ochudilo právě Českou republiku, která se od doby komunismu pyšní zemědělskou velkovýrobou. Naopak západní Evropa (ale také třeba Polsko), která kolektivizaci a zestátňování po sovětském vzoru nezažila, by snížením podpor tolik postižena nebyla.
Gandalovič tak hodlá v zahájené diskusi o reformě, která bude bouřlivá a dlouhá, zabránit diskriminaci domácích zemědělců.
Družstva nedáme
Gandalovičovo odhodlání je skvělou zprávou pro družstevníky a velkostatkáře. Ti přitom ještě minulý týden v Praze demonstrovali proti tomu, že lidé nechtějí platit víc za vepřové maso. Od ministra za to chtěli miliardovou kompenzaci. Zároveň však představuje i velmi špatnou zprávu pro daňové poplatníky. Ti letos vydali na agrární dotace českých farmářů už zhruba 36 miliard korun (lhostejno, zda jsou peníze přerozdělovány přes Prahu nebo Brusel.) A celá unie dnes zemědělství obětuje zhruba čtyřicet procent svého rozpočtu. Tedy něco kolem 45 miliard eur.
Český postoj zřetelně ukazuje, proč je tak obtížné se systémem dotací něco udělat. Gandalovič totiž už dlouho prohlašuje, že Česko je jedním z těch nemnoha členů unie, již chtějí agropolitiku zásadně změnit a dotace omezit. Přitom ale při první příležitosti, kdy se k tomu unie opravdu odhodlává, spouští křik.
Nic jiného než demontáž současného zemědělského systému ale podle řady ekonomů (i z řad Gandalovičovy ODS) nemůže unii zachránit před budoucím kolapsem jejího zemědělství, které je příliš drahé a nevýkonné.
Princip snižování dotací pro velké firmy je přitom krok správným směrem.
Dotace pro královnu
Nejprve ale připomeňme, jak v unii agrární dotace fungují. Základní problém je v samotném jejich pojetí.
Ve společnosti, která by skutečně vyznávala zákony trhu, jsou dotace něčím výjimečným. Bere je ten, kdo je nějak proti okolí znevýhodněn. A společnost má přitom zájem na tom, co dělá.
Klíčové agrární dotace, takzvané přímé platby, ovšem berou všichni zemědělci unie. Nemůžeme přece někoho diskriminovat – obhajují tento postup politici.
Co je ale výsledkem této spravedlnosti v praxi? Naprosté plýtvání penězi. Dotace, jak známo, vesele pobírá například i anglická královská rodina. V Česku třeba Agrofert miliardáře Andreje Babiše. Podobných příkladů jsou v Evropě tisíce. Příjemci peněz systém nijak nezneužívají – to je prostě jen bruselská spravedlnost.
Nesmyslnost takového postupu se dá ukázat i na jiném příkladě. Když má společnost údajně zájem na kvalitních a zdravých potravinách, proč podobně jako farmáře nedotuje také potravináře? Nebo obchodní řetězce, jejichž cenová politika přece výrazně rozhoduje o tom, co nakonec jíme? Ale nebylo by vůbec nejlepší dotovat spotřebitele, aby si mohli zajistit dostatek kvalitní stravy?
Co se jeví v jiných oblastech života naprosto absurdní, to evropskému zemědělství prochází.
Dobrou chuť, Číňané!
Proč Evropská unie v tak finančně náročné agrární politice, za niž ji kritizuje i Světová obchodní organizace WTO, neustále pokračuje? Stabilizuje se tím zemědělství i potravinový trh – obhajují se byrokrati. Skutečnost je ale jiná.
Donedávna vedl agrární systém k obrovské nadprodukci. Vývoz přebytků másla nebo obilí stál ročně miliardy eur. V posledních měsících jsme ale svědky toho, že obilí i sušeného mléka či másla se nedostává a jeho ceny rostou. Zejména kvůli zvýšené spotřebě těchto potravin v Číně a Indii. Tento příklad jen dokládá nesmyslnost evropské agrární politiky.
Číňané či Indové si totiž nyní pochutnávají na zboží, jehož výroba byla ve světovém měřítku jednoznačně nejdražší. Daňoví poplatníci od Londýna po Bukurešť se složili na podpory evropským farmářům, a takto dotované mléko s obilím končí v jižní Asii. Je to ten nejmizernější obchod, který Evropa v poslední době udělala.
Velkovýroba a ekologie
Je třeba přiznat, že cílem Společné zemědělské politiky unie není jen pouhá produkce potravin a nyní opět otřesená „stabilita trhu“. Miliardy eur míří k farmářům i za to, že na venkově žijí, pečují o krajinu, či hospodaří bez chemie.
Sociologové a možná i psychologové by se sice mohli pozastavit nad tím, proč se za tak přirozené a žádoucí věci musí někomu speciálně připlácet – ale budiž. V mnoha zemích je účinek dotací na venkov výrazně vidět. V Rakousku, Bavorsku, i leckde v jihozápadní Evropě nebo Skandinávii.
Jaká pozitiva ale přinášejí přírodě a venkovu velkokapacitní vepříny? Není vinou současných českých a moravských zemědělců, že podnikají ve velkém. Zdědili tyto podmínky po komunismu, a velkovýroba je výhodná i ekonomicky.
Jenže bohužel platí: velkovýroba zatím neumí být ekologická. Na jižní Moravě nebo v Polabí odebírají vodní i větrná eroze z širých lánů půdu, jejíž hodnota podle odborníků dosahuje miliard korun ročně. Tuzemští zemědělci se přitom chlubí aspoň tím, že používají méně chemie než třeba Holanďané. Ale sami přiznávají, že to je otázka peněz. Když budou vyšší dotace, zvýší se i nákup a používání chemikálií.
Další argument, jímž obhajuje evropská dotační politika svoji existenci, je sociální. Chceme udržet lidi na vesnici – hlásá jedna z bruselských doktrín. Opět však můžeme namítnout, že tato snaha je účinná hlavně mimo hranice České republiky, na rodinných farmách.
Jádro celého sporu o výši dotací pro velké farmy spočívá právě v tom, u koho bruselské peníze nakonec skončí. Brusel navrhovanou reformou vlastně přiznává: Stejné dotace pro všechny nejsou až tak spravedlivé. Velké firmy (včetně anglické královny) se napříště mají uživit hlavně svojí aktivitou. Malí farmáři by to ale možná nezvládli, přitom je však na venkově pořád chceme – proto jim dotace neškrtneme.
Když bohatí bohatnou
Podnikatelská struktura českého zemědělství je přitom taková, že letošních 36 miliard korun dotací nekončí rovnoměrně u oněch zhruba 120 tisíc zemědělců, které udává statistika.
Rozhodujícími producenty nejsou rodinné farmy, ale dva typy velkých podniků. Jednak bývalá družstva, často zprivatizovaná šéfy, působícími ve vedení podniků už za komunismu. A pak také velké firmy nových soukromých vlastníků, případně restituentů.
Podle odhadů Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky ve skutečnosti největší díl z dotací připadne na necelé dvě tisícovky už dnes nejbohatších agrárních velkopodnikatelů. Nejsou to žádní nelidové – ale rozhodně nemají prvotní zájem na tom, aby udržovali venkovský život. Ekonomika je naopak nutí k tomu, zvládat podnikání s co nejnižšími náklady.
Většina takzvaných zemědělců v Česku tedy nemá nic společného se západoevropskými farmáři. Jsou to lidé, jimž jejich zaměstnavatelé (příjemci stále rostoucích dotací) platí jedny z nejnižších mezd ve státě, srovnatelné s platy textiláků nebo pokladních v supermarketech.
Značnou část těchto námezdních sil v českém zemědělství tvoří Ukrajinci a další cizinci. Ještě, že tu jsou, bez nich by svými profesními pohlaváry tak opěvované „tradiční české zemědělství“ už zkolabovalo.
Sladký průšvih
Ministr Petr Gandalovič je nicméně odhodlán vůči Bruselu „hájit naše zájmy“, tedy přeloženo především zájmy dvou tisícovek bohatých podnikatelů. Tito agrární bossové totiž hýbou českých zemědělstvím a zčásti i veřejným míněním. Z politického hlediska – pokud politiku vnímáme prizmatem jednoho volebního období – je tedy Gandalovičův postup v něčem pochopitelný.
Ale nebylo by zcela korektní nasazovat ministrovi za jeho ryzí pragmatismus psí hlavu. Brusel totiž už občas přesvědčil o tom, že jím prosazované reformy, navenek zcela průhledné a přející jen tržnímu hospodářství, jsou nakonec zpackané. Přesvědčují se o tom tuzemští pěstitelé cukrovky, možná to zažijí i vinaři.
Výstižný je zejména případ cukru. Po desítkách let se unie rozhodla cukerní trh reformovat. Ceny této komodity jsou ve společenství třikrát vyšší než jinde ve světě. A dotovaným exportem přebytků cukru navíc unie pořádně deformuje i trh světový. Světová obchodní organizace proto Bruselu tvrdě hrozila. Výsledkem tlaku byla akce s heslem: Cukr se bude napříště v unii vyrábět ne podle přidělených kvót, ale produkce se přestěhuje tam, kde je nejefektivnější.
Hurá – zaradovali se domácí podnikatelé. Předpokládali, že uvolnění trhu dá vyniknout jejich efektivitě. Výsledek? Česko bude z exportéra cukru dovozcem. Brusel totiž kvóty limitující výrobu cukru nezrušil, ale nabídl cukrovarům za zrušení produkce tučné odškodné – a některé firmy proto z Česka odešly.
Ministr Petr Gandalovič tak může svoji neochotu škrtat dotace velkofirmám částečně obhajovat obavou, jak to nakonec dopadne v praxi.
Kdo chce vlastně reformu?
Eurokomisařka Mariann Fischerová-Boelová zodpovědná za unijní zemědělství ovšem hovoří o tom, jaké nové výzvy před společnou politikou unie v této oblasti stojí: Musí reagovat na změny klimatu, využívat bioenergii, nenarušovat přírodu. Něco takového by ovšem vyžadovalo důsledný odklon od produkčních dotací a ještě důslednější příklon k podporám pro celý venkov.
Jenže Gandalovič se postojem k seškrtání dotací velkofirmám staví na stranu dalších odpůrců reforem, kterých je už teď víc než dost. Není důvod zemědělskou politiku zásadně měnit – prohlásil při poslední návštěvě Prahy francouzský ministr zemědělství Michel Barnier. Jeho německý protějšek Horst Seehofer tvrdí totéž – příštích šest let se podle něj na principy sahat nemá.
Donedávna přitom platilo, že Česko patří k zemím proreformním (spolu například s Velkou Británií). Teď je zjevné, že Topolánkův kabinet ani v zemědělství žádnou reformní odvahou nevyniká.
Autor: Martin Mařík
