21.01.2008
HN.IHNED.CZ
Dohady, které vyvolal francouzsky pronesený projev Tonyho Blaira před týdnem k dvěma a půl tisícům funkcionářů nejsilnější francouzské vládní strany, se zdály namístě. Bývalý britský premiér se předvedl ve výtečné řečnické formě a kdekdo v tom viděl nástup Blairovy kampaně, jejímž cílem je funkce „prezidenta“ Evropské unie. Toto nové křeslo bude k mání, jakmile sedmadvacet členských států ratifikuje takzvanou reformní smlouvu.
Argumenty z první vlny hlásaly, že Blaira táhne vzhůru francouzský prezident Nicolas Sarkozy na základě kalkulace, že komu jako první projeví přízeň, bude s prvním vděkem oplátkou myslet zase na něj. V druhé vlně se samozřejmě objevily námitky. Jednak platí, že Sarkozyho samotná podpora k zisku tak prestižní funkce nestačí, a jednak je v Evropě dost politiků, kteří by neradi viděli, jak se Blair vrací do unijní politiky, hlavně kvůli jeho masivnímu angažmá v bushovském tažení do Iráku.
Argumenty třetí vlny pracovaly se strategií licitovaného mariáše, kde se – stejně často jako v politice – hláškou jedné hry míří k jiné, jejíž cíl se ukáže až v průběhu partie. Tomu odpovídá výklad, že Sarkozy okatě prezentuje Blaira, aby se po jeho vynuceném stažení shodl s ostatními na kandidátovi, který snadno získá širší podporu. Utajovaným koněm má být lucemburský premiér Jean-Claude Juncker.
Proti Blairově kandidatuře na funkci prvního „evropské prezidenta“ stojí především jeho vlastní slabiny. Kdo by chtěl mířit tak vysoko, neměl by udělat tu chybu, aby nahlas deklamoval: „Ve Spojených státech bych byl demokratem, ve Spojeném království labouristou a ve Francii … bych byl ve vládě.“ Mohlo to být myšleno jako vtipná narážka na Sarkozyho rozšiřování vlastního pravicového kabinetu o ministry z řad levice, ale zrovna na evropské levici mnoho smíchu slyšet nebylo.
Blairova nekrytá záda
Kdyby expremiér Blair myslel svou unijní ambici vážně, podporu pro svou kampaň by musel začít shánět v prvé řadě doma. Jeho nástupce Gordon Brown sice minulé pondělí pronesl svůj první premiérský projev na evropské téma, ale o případné Blairově kandidatuře ani ťuk.
Bylo by třeba obří dávky politické fantazie k představě, jak Blairův nástupce Gordon Brown, který léta polykal svou chuť vystřídat Blaira v premiérském křesle, nyní dovolí, aby se zrovna on usadil v nové prestižní funkci. Proč pomáhat k vzestupu tomu, kdo brzdil jeho vlastní vzestup?
Když na Blairovy evropské vyhlídky padá tolik stínů, jaké by mohly být perspektivy doyena unijní politiky Jeana-Clauda Junckera? Tady největší tajemství představuje odpověď na otázku, zda on sám o novou funkci stojí. Kdyby před pár lety jen kývl, stál by dnes na místě Josého Manuela Barrosa v čele Evropské komise. Předseda vlády lucemburského velkovévodství však s díky veškeré nabídky odmítl a dnes předsedá schůzkám zemí, které používají euro. To může sloužit jako nápověda, které jsou ty opravdu vlivné, a tím pádem důležité funkce v Evropské unii.
Které funkce rozhodují?
Až Jean-Claude Juncker projeví alespoň gestem zájem stát se „prezidentem“ Evropské unie, budeme vědět, že čtvrtletní předsedání vrcholným schůzkám bude mít větší než symbolický význam a že tato tvář bude pro okolí Evropské unie poutavější než třeba obličej toho či té, kdo se stane jejím nově ustaveným „ministrem zahraničí“.
Teprve za tímto oblakem prestižního přetahování a mediálního humbuku si budeme moci všimnout, proč bylo tolik telefonování a elektronických dopisů například kvůli schůzce, kterou na 29. ledna svolal do Londýna Gordon Brown. Svolal ji, aby se poradil, jak se postavit vůči důsledkům, které do Evropy přinášejí vršící se potíže vyvolané ve Spojených státech krizí na hypotečním a nemovitostním trhu. Nejdříve měli přijet jen francouzský prezident a spolková kancléřka, s mírným zpožděním dostal pozvánku i italský premiér a nakonec se našlo místo i pro předsedu Evropské komise.
Pokud by na londýnské schůzce chtěl někdo počítat váhu hlasů podle té nynější či příští unijní smlouvy, jen by mařil čas. Na takových schůzkách je důležité pouze to, kdo mluví za kterou zemi.
Koho napadne, že není od věci, když při podobných jednáních má předseda Evropské komise alespoň podobné slovo jako představitelé evropských mocností, ten se vydá na pevnější půdu, než jsou dohady, kdo si sedne na kterou židli. Začne chápat, proč je Evropská unie cosi, čím by neměly malé a střední státy otřásat ve svatém nadšení, že nejvíce svobody si pro sebe vymohou, když integrace našeho kontinentu bude co nejvolnější nebo nejlépe vůbec žádná.
Autor: Adam Černý
