21.03.2008
BANKOVNICTVI.IHNED.CZ
Nová Lisabonská smlouva, novelizující pravidla fungování Evropské unie, obsahuje i některé změny týkající se výkonu měnové politiky v eurozóně. Jejich interpretace může mít dopady na nezávislost Evropské centrální banky.
Jan Jedlička
EU Office České spořitelny
Příznivci evropské integrace měli loni v prosinci důvod k malé oslavě. Po letech neúspěchů s přijetím potřebné institucionální reformy Evropské unie, které nejlépe charakterizovalo martýrium kolem odmítnuté euroústavy, se konečně našla dohoda o novém právním rámci fungování EU. Nově přijatá takzvaná Lisabonská smlouva byla slavnostně podepsána šéfy členských států spolu s předsedou Evropské komise a Evropského parlamentu. K jejímu definitivnímu vstupu v platnost již zbývá pouze ratifikace v jednotlivých členských státech.
Řada kritických hlasů však poukázala na to, že Lisabonská smlouva se příliš neliší od odmítnuté Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Cílem obou dokumentů bylo zefektivnění rozhodovacích procesů v rozšířené unii při současném počtu 27 členských států s perspektivou jejich dalšího vzestupu. Také proto Lisabonská smlouva – stejně jako euroústava – rozšiřuje oblasti, v nichž bude Rada EU rozhodovat kvalifikovanou většinou.
Nová smlouva převzala ze zamítnutého dokumentu rovněž vytvoření pozice prezidenta Rady a funkci společného „ministra“ zahraničí. Hlavním rozdílem je patrně skutečnost, že Lisabonská smlouva ostatní zakládající smlouvy pouze doplňuje nebo upravuje – na rozdíl od euroústavy, která předpokládala jejich plné nahrazení.
ĎÁBEL SE SKRÝVÁ V DETAILU
Novelizace úpravy měnové politiky v Hospodářské a měnové unii zůstala většinou stranou zájmu politiků a komentátorů. Změny v této oblasti zavedené Lisabonskou smlouvou jsou na první pohled pouze kosmetické. Ale ďábel se skrývá v detailu. I drobné nahrazení slovíček v základním právním dokumentu Evropské unie může mít dalekosáhlé důsledky.
To si uvědomil také prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet, když začátkem loňského srpna psal Manuelu Lobo Antunesovi, ministrovi pro evropské záležitosti tehdy předsedajícího Portugalska. Jeho žádost o změnu znění připravované smlouvy však nevzal v potaz.
O co se jedná? Současné primární právo upravuje statut Evropské centrální banky samostatně, jako autonomní instituci s primárním úkolem provádět a zajišťovat měnovou politiku v Evropském společenství. To víceméně potvrzoval i návrh euroústavy, podle které Evropská centrální banka – spolu s Účetním dvorem – spadala mezi ostatní orgány a poradní instituce unie. Stále zde byly zřetelně odděleny základní orgány EU a nezávislá centrální banka. V nové Lisabonské smlouvě to však již neplatí.
ECB BUDE MUSET SPOLUPRACOVAT
Podle nové právní úpravy patří Evropská centrální banka mezi klasické „orgány unie“, spolu s Europarlamentem, Radou, Evropskou radou, Komisí, Soudním dvorem a Účetním dvorem. Zřetelné dělítko mezi nimi, které zdůrazňovalo rozdílné zájmy jednotlivých institucí a žádoucí nezávislost centrální banky, zmizelo.
Navíc smlouva explicitně zmiňuje, že tyto orgány při prosazování politik EU budou mezi sebou loajálně spolupracovat. A to i přes často zjevně odlišné cíle. Zatímco záměrem členských států v Radě a Komise může být maximalizace ekonomického růstu, například v souvislosti s plněním takzvané Lisabonské strategie, Evropská centrální banka má primárně sledovat splnění cíle stability cenové hladiny.
Nová právní úprava by mohla dát do rukou odpůrců nezávislé ECB „klacek“ k prosazovaní expanzivnější měnové politiky. Politickým tlakem na centrální bankéře se „vyznamenává“ zejména francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Střízlivá měnová politika Evropské centrální banky je však trnem v oku i dalším členům eurozóny, kterým silné euro není zrovna po chuti. Dá se očekávat, že ti všichni by pod záminkou požadavků na větší koordinaci při podpoře růstu stále více tlačili na ECB. Oporu by našli právě v Lisabonské smlouvě.
MINISTŘI FINANCÍ EUROZÓNY POSÍLÍ
Evropská centrální banka při nastavování svých základních úrokových sazeb navíc získá silného potenciálního oponenta v podobě ministrů financí členských států eurozóny. Ti se již nyní scházejí v tzv. Euroskupině, která dosud neměla právní oporu v zakládajících smlouvách a fungovala jako neformální setkávání ministrů financí ze zemí, které zavedly euro. Lisabonská smlouva jim však poprvé uděluje oficiální statut, což posílí jejich pozici. Smlouva totiž obsahuje speciální Protokol o Euroskupině, který byl připojen za oficiálním účelem utužit koordinaci hospodářských politik v eurozóně.
Ambice členů Euroskupiny plést se Evropské centrální bance do řemesla nejlépe dokládá lednový výrok francouzského ministra financí Jean-Pierre Jouyeta. Podle jeho názoru by se Euroskupina měla podívat, zda je inflační cíl ECB správně nastaven.
V čele Euroskupiny bude na období dva a půl roku stát volený předseda. Ten se – s novou právní úpravou v zádech – může stát významnou protiváhou prezidenta Evropské centrální banky.
Posílení role ministrů financí států eurozóny uvnitř Evropské unie může mít dopad nejen na zvýšenou formu nátlaku vůči Evropské centrální bance, ale i na zřetelnější rozdělení členských států podle jejich měnové jednotky. Státy s eurem budou tvořit jádro EU, ostatní členové váhající se vstupem do eurozóny se budou stále více ocitat na periferii hospodářské politiky unie.
ZMĚNA VOLBY VÝKONNÉ RADY ECB
Menší změnou zavedenou Lisabonskou smlouvou, která podle našeho názoru nebude mít větší dopady na výkon měnové politiky eurozóny, je revize způsobu volby šestičlenné Výkonné rady (Executive Board) Evropské centrální banky. Její členové byli dosud voleni vzájemnou dohodou vlád členských států na úrovni hlav států nebo předsedů vlád. Nově to bude kvalifikovanou většinou. Teoreticky to může znamenat, že menší státy budou moci být při výběru prezidenta a dalších pěti členů Výkonné rady ECB přehlasováni.
Na druhou stranu rovněž tato novinka odpovídá celkovému duchu smlouvy, kde jednomyslné hlasování v mnoha oblastech nahrazuje rozhodování kvalifikovanou většinou. Zkrátka rozšiřování počtu členů Evropské unie a eurozóny si vyžaduje odklon od jednomyslného hlasování, při kterém každý stát může uplatnit právo veta a zablokovat tak jakékoli rozhodnutí.
KREDIBILITA EVROPSKÉ CENTRÁLNÍ BANKY V OHROŽENÍ?
Evropská centrální banka si za dobu své téměř desetileté existence na trhu vydobyla kvalitní reputaci na politicích nezávislé měnové instituce, orientované na udržení inflace na uzdě. Také proto eurozóna zažívá několikaleté období relativně stabilních cen a nízkých reálných úrokových sazeb. Zavedení společné měnové jednotky se ukazuje jako životaschopný projekt. Euro je již nyní druhou globálně nejvýznamnější měnou a do budoucna má ambici z nejvyšší pozice vytlačit americký dolar (viz graf).
Udržení a vylepšení všech těchto výsledků si i do budoucna vyžaduje nezávislost tvůrců měnové politiky. Ti ve svém konání musí sledovat zejména definovanou stabilitu cen a měny a nikoli podporovat chabý hospodářský růst v některých zemích, který je primárně způsoben neřešením tamějších strukturálních problémů prostřednictvím žádoucích reforem.
Přestože klíčové paragrafy Smlouvy o EU (Maastrichtské smlouvy) explicitně definující nezávislost centrální banky i její cíl stability cen zůstávají nezměněny, některé paragrafy zavedené Lisabonskou smlouvou zavádějí drobné změny, které naopak nezávislost ECB mohou podkopat. Toho by mohli využít někteří politici a zesílit svou rétoriku a tlak na evropské centrální bankéře, aby více zohledňovali slabou ekonomickou výkonnost v jejich zemích.
Případný ostřejší rozpor mezi ustanoveními Lisabonské smlouvy, požadující po Evropské centrální bance spolupráci s ostatními evropskými orgány, a její nezávislostí, která je zakotvena v zakládajících smlouvách, by musel řešit Evropský soudní dvůr.
Jan Jedlička působil od roku 1999 v Conseq Finance jako analytik se zaměřením na dluhopisové trhy. Má zkušenosti i z médií; v roce 2003 pracoval v týdeníku Ekonom jako editor rubriky Peníze a finanční trhy. Na začátku roku 2004 nastoupil do nově vznikající Kanceláře pro Evropskou unii v České spořitelně. Zde se věnuje zejména tématům možností využívání strukturálních fondů EU, příprav na zavedení eura v ČR, dopadům vstupu ČR do EU či vlivu evropské legislativy na domácí finanční sektor.
Změna zakládajících smluv Lisabonskou smlouvou týkající se orgánů EU
A) Současná úprava (článek 7 a 8 Smlouvy o založení Evropského společenství)
Čl. 7 Orgány Společenství
1. Úkoly svěřené Společenství uskutečňují: – Evropský parlament – Rada – Komise – Soudní dvůr – Účetní dvůr
Každý orgán jedná v mezích pravomocí, svěřených mu touto smlouvou.
Čl. 8 Evropská centrální banka
Evropský systém centrálních bank (dále jen ESCB) a Evropská centrální banka (dále jen ECB) budou ustaveny v souladu s postupy stanovenými v této smlouvě; jednají v mezích pravomocí svěřených jim touto smlouvou a Statutem ESCB a ECB (dále jen Statut ESCB) připojeným k této smlouvě.
B) Nová úprava (nyní přesunuto do Smlouvy o Evropské unii)
Nadpis hlavy III se nahrazuje tímto: „HLAVA III USTANOVENÍ O ORGÁNECH“.
Článek 9 se nahrazuje tímto:
1. Unie má institucionální rámec, jehož cílem je podporovat její hodnoty, sledovat její cíle, sloužit jejím zájmům, zájmům jejích občanů a zájmům členských států, jakož i zajišťovat soudržnost, účinnost a kontinuitu jejích politik a činností.
Orgány Evropské unie jsou:
– Evropský parlament
– Evropská rada
– Rada
– Evropská komise (dále jen Komise)
– Soudní dvůr Evropské unie
– Evropská centrální banka
– Účetní dvůr
2. Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými. Orgány mezi sebou loajálně spolupracují.
3. Ustanovení týkající se Evropské centrální banky a Účetního dvora, jakož i podrobná ustanovení o ostatních orgánech jsou obsažena ve Smlouvě o fungování Evropské unie.
Autor: Jan Jedlička
