28.05.2008
Bouře, které dlouho řádily v různých částech jihovýchodní Evropy, se dnes ztišily. Bylo by však nebezpečnou iluzí uvěřit, že je tomu tak jednou provždy. Klid je jen přechodný. Před čtvrtstoletím dokázal jen málokdo odhadnout, jaký vývoj čeká jihovýchodní Evropu v poslední dekádě 20. století. V podmínkách bipolárně rozděleného světa zůstávala ještě v polovině 80. let situace na Balkáně zdánlivě klidná. Relativní stabilita však vzala krátce na to za své.
Připomeňme jen stručně, co se tehdy dělo v jihovýchodní Evropě: Řecko po překonání dlouhodobé politické krize a po vstupu do Evropského společenství zažívalo první etapu rapidního ekonomického vzestupu. Vzhledem k tehdejší mezinárodní situaci, ale i z dalších čistě pragmatických důvodů rozhodující evropské demokracie blahovolně přehlížely netolerantní přístup athénských úřadů k národnostním menšinám. Nijak výrazně jim tehdy, stejně jako nikdy později, nevadila diskriminace makedonské a albánské menšiny.
Balkánské státy náležející k sovětské zájmové sféře prožívaly závěrečné období úpadku. Živkovův režim se pokoušel oslabit nespokojenost bulharské společnosti vyvoláváním nacionalistických nálad zaměřených proti příslušníkům místní turecké komunity. V této době pod tlakem bulharských úřadů odcházely ze země statisíce Turků a bulharských muslimů. Mnozí z nich se v Turecku dodnes jen těžko integrují do místní společnosti.
Ceauseskovo Rumunsko, které kvůli rozmaru svého vládce horečně splácelo všechny zahraniční dluhy, se ocitlo na samém okraji ekonomické propasti. V obchodech nebylo k dostání ani základní spotřební zboží. Města se každý večer nořila do hluboké tmy; i na pouliční osvětlení scházely potřebné finance. Diktátorský režim systematicky diskriminoval početnou maďarskou menšinu. Výbuchu sociálního napětí se Ceausecu snažil předejít stupňováním represí a někdy až podivínskými preventivními opatřeními. Ke koloritu tehdejší rumunské reality například patřily pravidelné policejní kontroly každého psacího stroje.
Ještě bizarnější charakter měl stalinský režim v Albánii, který i po smrti Envera Hodži setrvával v dobrovolné izolaci. Pečlivá údržba tisíců dávno zastaralých bunkrů nepřímo symbolizovala reálné společenské poměry.
Koncem 80. let se zdálo, že v celém regionu má spolu s Řeckem jedině Jugoslávie naději na relativně plynulý ekonomický a civilizační vzestup. Post-titoistický režim se sice potýkal s hlubokými hospodářskými problémy a narůstajícím nacionálním napětím, očekávalo se však, že i díky postupné demokratizaci politického systému etnické tenze začnou nakonec slábnout. Navíc se zdálo, že klíč k řešení ekonomických obtíží nalezla vláda Ante Markoviće. Jeho kabinet začal v předvečer rozpadu východního bloku s tržně orientovanými reformami. Díky nim se počátkem roku 1990 nebývale zvýšily příjmy velké části jugoslávské populace.
Jak dnes víme, Balkán se vydal málo očekávaným směrem, který dal rychle zapomenout na terorizování turecké menšiny v Bulharsku i na justiční vraždu rumunského diktátora. Skoro deset let trvající hrůzy jugoslávské občanské války, která se přelévala po jednotlivých regionech bývalé federace, zcela zastínily vývoj v ostatních částech jihovýchodní Evropy. Důsledky rozhodnutí trpaslíků v sedmimílových botách, kteří se chopili moci v jednotlivých jugoslávských republikách, zcela připoutaly pozornost světových médií. Kvůli ostřelování Sarajeva, srebrenickému masakru, vyhnání srbské menšiny z Chorvatska, hrůzám spojeným s konfliktem v Kosovu a bombardování Srbska armádami NATO se informace o dění v Bulharsku, Rumunsku, Řecku, Albánii a brzy i ve Slovinsku dostávaly na televizní obrazovky jen sporadicky.
Rozsah tohoto textu neumožňuje ani tezovitou analýzu průběhu konfliktu v oblasti bývalé Jugoslávie. Připomeňme však, že období, na něž většinou pohlížíme ovlivněni údaji o desetitisících obětí a dalších miliónech strádajících, zůstane v historickém vědomí Slovinců a Chorvatů přes všechny tragédie zapsáno jako hrdinská a slavná éra spjatá především se získáním státní suverenity. Bosňáci (Muslimové) a kosovští (ale i makedonští) Albánci již dnes tato léta vnímají jako stěžejní mezník na cestě k tomuto cíli.
Srbská společnost pochopitelně pohlíží na tuto ještě nezavršenou epochu jako na sérii porážek a křivd a na ojedinělou nacionální tragédii. Zapomíná se přitom na to, že podobnou, možná ještě bolestnější poutí prošlo v minulém století mnoho jiných evropských států. Minimálně dva z nich – Maďarsko a Bulharsko – sousedí se Srbskem. Trvalo skoro století, než se národy obou států s těmito křivdami alespoň částečně vyrovnaly a přestaly se pokoušet o revizi nespravedlivě stanovených hranic. Nic nenasvědčuje tomu, že by se podobně neměla chovat i srbská společnost. Mnohem bolestněji než ztrátu Kosova a vyhnání zdejších Srbů bude v následujících desetiletích vnímat zákaz sjednocení se Srby žijícími v Bosně a Hercegovině. Existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že právě bosenská otázka se spolu (s mnohem výbušnějším) albánsko-makedonským problémem stane v dohledné době roznětkou nových balkánských konfliktů.
Západní společenství bude k oběma zmíněným a případně dalším konfliktům v jihovýchodní Evropě přistupovat poučeno zkušenostmi uplynulých patnácti let. Vývoj na Balkáně po skončení studené války ukázal, že jinak efektivně a relativně úspěšně fungující západní demokracie nejsou schopny ve svém sousedství ani elegantně, ani bezbolestně, ale ani jen snadno řešit problémy, které samy obtížně překonávaly před několika desítkami let.
Jugoslávskou krizi nezpůsobily, jak to dlouho zdůrazňovala naše média, pouze důsledky komunistické éry. Vyvolaly ji především procesy spojené s dovršením národních hnutí; historického fenoménu, který v západní a střední Evropě odezněl nejpozději v éře druhé světové války. Západní demokracie přitom nejen nedokázaly zabránit tomu, aby samostatné státy vznikaly jako etnicky jednolité, ale dokonce několikrát (v Chorvatsku, v Kosovu) vyhánění menšin pragmaticky tolerovaly. Po etnických čistkách totiž následovala kýžená a jinak nedosažitelná stabilizace poměrů.
V tomto směru může sloužit za příklad kontrastně rozdílný vývoj Chorvatska a Bosny a Hercegoviny po roce 1995. Porovnání událostí v obou ex-jugoslávských republikách dokazuje, že v současné jihovýchodní Evropě těžko mohou v etnicky heterogenních státech existovat funkční demokracie. V Chorvatsku po vyhnání srbské menšiny postupně začal reálně fungovat demokratický politický systém, vytvořil se zde nosný fundament umožňující vznik občanské společnosti. Chorvatsko má ze všech balkánských zemí nejlepší předpoklady pro vstup do Evropské unie. Bez ohledu na schválený harmonogram je na začlenění do EU připraveno daleko lépe než Rumunsko a Bulharsko.
Na rozdíl od Chorvatska zůstává Bosna a Hercegovina i více než deset let po skončení občanské války nefunkčním, ekonomicky i společensky stagnujícím, uměle vzniklým a zvnějšku spravovaným administrativním útvarem. Protektorátním úřadům se nejenže nedaří vtisknout existenci tohoto quasi státu jakýkoliv smysl, ale i pod jejich správou země nadále zůstává rozdělena do tří víceméně etnicky homogenních celků. Příklad Bosny, ale i Kosova, také okupovaného velmocemi, ukazuje, že západní demokracie nedokáží ani přímými direktivami zásadněji oslabit nacionální tenze. V relativně konsolidované Bosně se jim podařilo etnické napětí pouze zmrazit, v Kosovu však nejsou schopny vitálnímu albánskému nacionalismu efektivně čelit.
Půldruhé desetiletí následující po pádu komunistických režimů nebylo v dějinách Bulharska ani Rumunska v žádném případě poklidným obdobím. V kontrastu s děním v areálu bývalé Jugoslávie však mnohdy velmi bouřlivé události ztrácely dramatický náboj. Zdejší problémy (bolestnou, ne vždy úspěšnou transformaci ekonomiky a s ní spojenou sociální nestabilitu, časté střídání vlád, korupci, organizovanou kriminalitu a standardní, v masovější násilné excesy nepřerůstající nacionální napětí) velmoci vnímaly jako v zásadě zanedbatelné banality.
Obě balkánské země, na které obyvatelé SFRJ (a to nejen Slovinci, ale i Srbové) ještě koncem 80. letech pohlíželi s neskrývaným despektem, nakonec z jugoslávské krize profitovaly. Konflikty v Chorvatsku, v Bosně či v Kosovu posloužily nejen jako dostatečně názorný odstrašující příklad, varovně ukazující, kam až může vyústit politický radikalismus. Především však byly jedním z hlavních podnětů přijetí do značné míry demonstrativního rozhodnutí západního společenství integrovat i méně rozvinuté státy jihovýchodní Evropy, jejichž vlády se snažily realizovat reformní program.
Bulharsko a Rumunsko byly včleněny do NATO a dnes již stojí v předpokoji Evropské unie. Nejbližší měsíce ukáží, zda do EU nakonec budou moci vstoupit. Pokud k tomu dojde, zůstane po dlouhou dobu velkou neznámou, jaká pozitiva a jaká negativa jim členství přinese. Čas však především ukáže, jak jejich vstup ovlivní fungování samotné Evropské unie a proces jejího dalšího rozšiřování. Příklad Řecka nemůže být v tomto směru směrodatný. Řecko vstoupilo do evropského společenství za zcela jiných okolností, hýčkáno za studené války jako jediné handicapované dítě demokratické části Evropy. V současné době – po vstupu Polska, Slovenska či pobaltských zemí do EU – finanční fondy unie docházejí a potřebných je mnohem více než počátkem 80. let.
Případný úspěch při integraci Bulharska a Rumunska do Evropské unie – především radikální a rychlé zlepšení ekonomické situace, ale i oslabení nacionálních tenzí – by představoval výrazný posun vpřed ve vývoji Balkánského poloostrova po roce 1989. Demokratický Západ by poprvé od skončení studené války demonstroval, že dokáže bez přímého využití mocenských nástrojů systémově usměrňovat dění v této části Evropy. Takový příklad by pozitivně působil na celý okolní region. Přispěl by k rychlejšímu zajizvení čerstvých ran a současně by mohl ztupit ostří romantických nacionálních snů.
Naopak nezdar zmíněného scénáře a následné odložení či dokonce zrušení možnosti vstupu dalších balkánských zemí do Evropské unie přinese vlnu deziluze. V takovém případě by perspektivy vývoje velké části jihovýchodní Evropy nebyly příliš optimistické. Zřejmě by se naplnil osud makedonského státu, který by těžko odolal dalšímu náporu albánského národního hnutí. Konflikt v Makedonii a její nevyhnutelný rozpad by přinesl další vlnu uprchlíků, v celém širokém regionu by se opětovně destabilizovaly poměry. Znovu by se vyhrotilo nacionální napětí v Bosně. Postupující sjednocování albánského etnického prostoru by nejen ohrozilo Černou Horu, ale vytvořilo by předpoklady pro vypuknutí občanské války mezi albánským etnikem. Života neschopný zbytek Makedonie by se mohl stát cílem bulharských aspirací.
Bouře, které dlouho řádily v různých částech jihovýchodní Evropy, se dnes ztišily. Bylo by však nebezpečnou iluzí uvěřit, že je tomu tak jednou provždy. Klid je bezesporu jen přechodný. Již blízká budoucnost ukáže, zda se podaří usměrnit objektivně existující společenské procesy tak, aby nevyvolaly další války a vraždění. Události poslední dekády minulého století snad mohou být v tomto ohledu dostatečnou výstrahou.
Autor: Jan Pelikán