Respekt, 2.6.2008
Francouzi měli po roce 1989 ke své křeči jistý důvod. Zaskočilo je sjednocení Německa, které se doslova přes noc změnilo na suverénní a velký evropský stát. Navíc před branami Unie stála řada postkomunistických zemí, volajících po návratu do Evropy. Prudence – obezřetnost -, nabádal ještě ve druhé polovině devadesátých let prezident Jacques Chirac.
Když se v roce 2004 EU rozšířila na východ, nervozita Francie výrazně narostla. V očích Paříže žil v této neznámé části Evropy onen děsivý polský instalatér, symbol nájezdu nenasytných kobylek na francouzský trh práce, a on byl také jeden z hlavních důvodů hysterického odmítnutí evropské ústavy v referendu v roce 2005. Francie navíc s obavami sledovala posilování Německa v evropské diskusi – nové členské státy totiž vnímala jako tradiční oblast německého vlivu.
Do slepé uličky nevědomosti se však Francouzi zahnali sami. Francouzské vlády nepřišly po válce s žádnou politickou ani ekonomickou strategií vůči této části Evropy, což je paradox, protože nástupnické státy po Rakousku-Uhersku, a zejména Československo, z velké části vděčí za svůj vznik právě Francii.
Od rozpadu své koloniální říše šlo v zahraniční politice Francouzům vždy o jediné. Jakýmkoliv způsobem opět získat někdejší velikost, grandeur. Unie, jakožto nástroj v prosazování francouzských zájmů, především vůči USA, jim bývalou důležitost až do roku 2004 částečně kompenzovala. Po rozšíření však Francouzi nabyli přesvědčení, že jejich pozice zeslábla i tady.
Z těchto starostí se zrodily francouzské úvahy o několikarychlostní Evropě či vážně myšlený plán unijního „superjádra v podobě politického i ekonomického splynutí s Německem anebo čerstvá iniciativa nového prezidenta Sarkozyho vytvořit unii států z okolí Středozemního moře pod francouzským vedením.
Naštěstí pro Evropu se nic z toho neuskutečnilo a příkré odmítnutí Středomořské unie německou kancléřkou Angelou Merkelovou přivedlo Sarkozyho k podstatným ústupkům. Unie pro Středomoří sice v červenci vznikne, ale na její činnosti se budou podílet všechny členské státy EU.
Z našeho pohledu je ale daleko důležitější obrat pařížské politiky vůči východní Evropě. A to nejen symbolickým oznámením o připravovaném otevření francouzského pracovního trhu.
Důkazem zvýšeného zájmu Francie o srdce a východ Evropy je především Sarkozyho pobyt ve Varšavě. Francie s Polskem podepsala smlouvu o strategickém partnerství. Stejný krok se očekává i při červnové návštěvě prezidenta v Česku, kde by se měl Sarkozy rovněž sejít s hlavami států Visegrádgské skupiny a konzultovat s nimi evropské projekty Francouzů pro období, kdy od 1. července převezmou předsednictví EU.
Právě snaha konzultovat neboli jednat jako rovný s rovným představuje obrovský posun ve francouzské politice vůči tomuto regionu. Čas někdejšího přezírání tak podle všeho skončil. V odpovědi na otázku Respektu to v Praze jasně potvrdil i ministr Kouchner (s nepřímým odkazem na slavný arogantní Chiracův výrok): „Nejsou už země, které by jako jediné měly právo mluvit, a druhé, které by měly mlčet. Cílů ofenzivy do oblastí, kudy kdysi táhla Napoleonova vojska, je několik. Francouzi by za svého předsednictví například rádi rozjeli budování evropské obrany. V tomto směru nemohou počítat se zesláblým britským premiérem Gordonem Brownem, ale ani s výraznou podporou Merkelové, kterou za rok čekají volby. Spojence by Francie proto ráda našla ve střední a východní Evropě. Usnadňuje jí to i fakt, že se zřekla svého plánu pojímat evropskou obranu jako protiváhu NATO a urovnala vztahy s USA.
Mimoto Paříž hledá podporu i pro své plány v energetice. Polsku a baltským zemím, závislým na ruském plynu, nabídla úzkou spolupráci – jinými slovy výstavbu francouzských atomových elektráren. S Prahou pak musí úžeji spolupracovat už z toho důvodu, že to bude Česká republika, kdo po Francii převezme evropské otěže. Současná Evropa tedy mění Francii? V zahraniční politice určitě a v zájmu všech členských zemí EU tomu lze jenom zatleskat.
Autor: Jaroslav Formánek