09.06.2008
Czech business weekly (CZ), 09.06.2008
Pod všeobjímajícím přízviskem „polští instalatéři“ se stali strašákem – dělníci ze střední a východní Evropy (CEE), o nichž francouzští politikové tvrdili, že jen číhají na možnost přihrnout se na Západ a připravit Francouze o práci. Jenže dnes již od okamžiku, kdy Polsko, Česko a šest dalších postkomunistických zemí vstoupilo do Evropské unie, uplynuly čtyři roky a polští instalatéři se zatím neukázali. A to pochopili už i ve Francii.
Vzhledemk tradičnímu protekcionismu, jenž bývá Francii přisuzován, slova francouzského prezidenta Nicholase Sarkozyho, která pronesl koncem května při své návštěvě Polska, byla pro mnohé překvapením: K 1. červenci sladká Francie plně otevře svůj pracovní trh občanům Polska, České republiky, Maďarska a dalších zemí, které vstoupily do EU v květnu roku 2004..
Kromě jmenovaných zemí se francouzská velkodušnost vztahuje ještě na Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Nevztahuje se ale už na Bulharsko a Rumunsko, které se staly členy EU až v roce 2007, ty musí čelit omezením ještě do roku 2014 – což je nejdelší možná délka výjimky z pravidla, které umožňuje občanům členských zemích hledat si svobodně práci v jiných částech EU. „Otevření hranic přílivu Východoevropanů bylo od Sarkozyho hodně odvážné, míní Phillip Whyte z londýnského výzkumného Centra pro evropské reformy. „Ve Francii je to dosti kontroverzní krok.
Když francouzský prezident své rozhodnutí v Polsku oznámil, neopomenul zdůraznit, že ke zrušení restrikcí přistupuje o rok dříve, než se čekalo. Jde o to, že dosud zavřené dveře se otevřou týž den, kdy Francie na 6 měsíců převezme předsednictví v Evropské unii. „Je na čase, aby Francie zrušila tato omezení pohybu pracovních sil pro Poláky i občany ostatních zemí, které vstoupily do EU v roce 2004, řekl Sarkozy ve svém projevu k oběma komorám polského parlamentu. „Nemohu na sebe vzít závazek péče o evropské záležitosti a nepřijmout rozhodnutí, které s tím závazkem neoddělitelně souvisí.
Zrušením restrikcí Francie zaujala místo vedle ostatních západoevropských zemí, uznávajících, že hospodářská globalizace v dnešním světě není jenom realitou, ale může být i ekonomickým požehnáním jak pro hostitelské země, tak pro zahraniční dělníky. Francie prezidentovým prohlášením oficiálně umožnila svobodu pohybu za prací – což je jedním z úhelných kamenů evropského pracovního práva – státním příslušníkům ze zemí, s jejichž občany se v 27členném společenství ještě před několika lety zacházelo jako s druhořadými.
Změna není nevratná
Doposud žadatelé o pracovní povolení ve Francii ze zemí střední a východní Evropy museli absolvovat zdlouhavé a zmatené úřední procedury. Jejich součástí je i rozhodovací řízení o tom, zda příslušné pracovní místo nemůže zastávat francouzský občan s patřičnou kvalifikací. To ovšem znamená prodlení, které může být pro potenciálního zaměstnavatele nepřijatelné.
Sarkozyho rozhodnutí tyto i jiné obtíže odstraní. Jenže analytikové varují, že nový přístup nemusí trvat věčně, protože si Paříž vymínila právo restrikce pro pracovníky ze zemí CEE obnovit, pokud by dramaticky vzrostla nezaměstnanost. A ta je v současnosti spíše vyšší než nižší. V prvním čtvrtletí letošního roku se držela na 7,5 procenta, i když podle údajů Národního statistického ústavu ekonomických studií (IN SEE) to byla nejnižší míra za posledních 12 let. V roce 2005, kdy rétorika namířená proti Východoevropanům dosahovala vrcholu, čelila Francie nezaměstnanosti ve výši přes 10 procent; bez práce tehdy bylo asi 2,8 milionů lidí.
I když Francouzi nebyli jedinými stoupenci politiky, kterou sami hrdě označují slovy „ekonomický nacionalismus, ve svém odporu proti uvolnění vstupu pro zaměstnance ze zemí bývalého východního bloku vytrvali déle než většina ostatních členských zemí Unie.
Po vstupu prvních zemí z CEE v roce 2004 do EU v rámci tzv. rozšíření „velkým třeskem umožnily jejich občanům okamžitě vstup na svůj pracovní trh vlády Velké Británie, Irska a Švédska. Později postupně následovaly další státy: Španělsko, Finsko, Řecko a Portugalsko zrušily omezení v květnu roku 2006, Nizozemsko a Lucembursko v květnu, resp. v listopadu 2007.
Restrikce pro pracovníky ze zemí, které vstoupily do Unie v roce 2004, nadále udržují v platnosti Belgie, Německo, Rakousko a Dánsko. Avšak podle standardů EU musejí tato omezení odstranit nejpozději do roku 2011. Proslýchá se, že Belgie se již připravuje na zrušení restrikcí, snad by se tak mělo stát od září letošního roku. Ovšem Německo, sdílející hranice s Českem a Polskem, a Rakousko, sevřené mezi Českem, Maďarskem a Slovenskem, zřejmě udrží omezení v platnosti až do nejzazšího možného okamžiku.
Těmto zemím by zřejmě posloužilo sledovat vývoj ve Francii, poučit se z jejích zkušeností s pracovními silami z Východu, a případně tak rozptýlit obavy, které dosud chovají z přívalu práce chtivých hord z Divokého východu.
„Otevření pracovních trhů v sousedních zemích, Rakousku a Německu, bude pro zaměstnance z Česka důležitější, zvlášť pro obyvatele pohraničí, konstatoval mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Tomáš Bartovský. „Přesto se nedomníváme, že by mělo dojít k významnějším přesunům pracovních sil z České republiky do sousedních států s výrazným dopadem na českou ekonomiku. Je to důležité? Ano, jako symbol Děkan právnické fakulty Anglo-americké univerzity v Praze Václav Šmejkal to vidí podobně. „Myslím, že tento krok nebude mít pro Českou republiku a její občany velký ekonomický význam,míní Šmejkal. „Je to však důležitý symbol: velké zakládající členské země Evropské unie nás konečně berou jako plnoprávné Evropany, a ne jako občany druhé kategorie.
Podle jeho slov se žádný masový úprk pracovníků přes francouzské hranice konat nebude. „Do budoucna nevidím žádnou výraznou motivaci pro české občany odcházet masově do zahraničí, tvrdí Šmejkal. „Zaprvé to není zdejší tradicí a dnes navíc pozbývají na významu i ekonomické důvody. Společnost je čím dál bohatší. Česká koruna posiluje. Daň z příjmu klesá. Nejsou tu žádné výrazné pobídky, které by někoho nutily pracovat v cizí zemi za 1 000 eur měsíčně.
Alex Tabarrok, profesor ekonomie na americké univerzitě George Masona se domnívá, že nový přístup je ve skutečnosti součástí návratu ke „staré Evropě. „Konec 19. století byl první érou globalizace. Až první světová válka, velká hospodářská krize, druhá světová válka a komunistické revoluce pak vystavěly nejrůznější přehrady, zejména berlínskou zeď, železnou oponu a různé obchodní bariéry, tvrdí Tabarrok, který je také ředitelem výzkumu v Nezávislém institutu, neziskové, nestranické organizace se sídlem ve Washingtonu. „Teprve od poloviny 20. století jsme všechny ty hráze začali pomalu likvidovat, dodává. „To, co se teď děje v EU, je součástí celosvětového posunu. Musíme přestat uvažovat v mocenských pojmech, protože celý svět se stává jedinou ekonomikou. Myslím si, že až dosáhneme plné ekonomické integrace, bude snazší zajistit mír. Jak kdysi poznamenal francouzský ekonom a poslanec Frederic Bastiat: „Neproudí-li přes hranice zboží, často se přes ně valí vojska.
Zničující důsledky rétoriky
Ve Francii si odpor proti jakýmkoliv zahraničním obchodním vlivům získal širokou, dlouhodobou základnu stoupenců a francouzští politikové občas neváhali přilévat oleje do ohně. V roce 2000 snížili délku pracovního týdne na 35 hodin (který musely respektovat všechny podniky s více než 20 zaměstnanci) ve snaze přimět zaměstnavatele k navýšení počtu pracovních míst.
Kromě toho se francouzské úřady snažily držet zahraniční dělníky na distanc různými bariérami, konstruovanými na kulturní i legislativní bázi. „Francouzská politická rétorika stvořila ‚polského instalatéra‘ jako obětního beránka, který měl pykat za všechna pochybení převážně domácího (francouzského) původu, vysvětluje Phillip Whyte z Centra pro evropské reformy. „Větší část poledních 20 nebo 30 let Francie tvrdošíjně lpěla na představě, že objem práce, která se v národním hospodářství vykoná, je v podstatě konstantní a že budou li lidé pracovat méně, uvolní se tím pracovní místa pro ty, kdo žádnou práci nemají. Byla to zničující politika, která Francii přinesla vysokou nezaměstnanost.
Skutečnost je taková, že stížnosti domácích podnikatelů na nedostatek pracovních sil Francii již dříve motivovaly ke zmírnění restrikcí vůči pracovníků mz CEE, zejména určitých povolání, jako jsou kuchaři, číšníci, stavební dělníci a počítačoví odborníci.
Přestože politikové pokračovali v rozdmýchávání ekonomické xenofobie, po předchozích dvou uvolněních restrikcí nenásledoval žádný hromadný příval žadatelů o práci z Východu. Od začátku roku 2005 do konce roku 2007 přišlo do Francie z celého regionu CEE 30 000 sezónních dělníků, 4 850 pracovníků na plný úvazek, což určitě nelze považovat za nějaký frontální útok.
Několik čísel o Češích v EU
České ministerstvo práce a sociálních věcí shromáždilo číselné údaje o českém konci této rovnice. V roce 2007 pracovalo ve 20 členských zemích EU asi 76 000 Čechů, z toho asi 30 000 ve Velké Británii 12 000 v Irsku. Právě tyto dvě země zrušily pracovní omezení pro občany z CEE jako první. V loňském roce našlo 13 600 Čechů práci v Německu a 5 300 v Rakousku, většinou v sektoru služeb, ve zpracovatelském průmyslu a v rukodělné výrobě.
Mezi prvními z těch, kdo zamířili za prací na Západ, bylo hodně občanů zemí, které se v té době nacházely v hospodářské depresi, jako bylo Polsko, Litva a Slovensko. Od počátku čelili kritice, nikoliv zcela neopodstatněné, že přetěžují systémy sociálních služeb. „Panují obavy, že v sociálních službách hrozí svízelné situace, zvlášť v klíčových oblastech, jako je bydlení, zdravotní péče a školství, říká Whyte. „Ovšem, když země přijme tolik nových lidí, infrastruktura na to může těžko reagovat okamžitě. A pokud jde o byty – těch se nestaví nikde dost.
Tyto skutečnosti vedly vládu Velké Británie k uplatnění restrikcí ohledně volného pohybu pracovních sil pro občany Bulharska a Rumunska. Jak říká Whyte, důvodem byly obavy, že další migrace z těchto dosud se rozvíjejících zemí by mohla způsobit přetížení sociálních služeb.
Jedno je však jisté: Češi odjíždět za prací do zahraničí určitě nemusejí. Ekonomika roste, nezaměstnanost je rekordně nízká, a v zemi se dokonce projevuje stále citelnější nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, hlavně řemeslníků, jako jsou svářeči, kovář, nástrojaři a zámečníci. Českým podnikům se ale nedostávají i pracovníci z druhé strany spektra – vysoce kvalifikovaní techničtí specialisté.
Ve snaze přivést do země právě takové lidi – projektanty, designéry programátory apod. – vytvořilo ministerstvo vnitra ve spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu tzv. program „zelených karet s cílem urychlit vydávání pracovních a pobytových povolení zahraničním pracovníkům.
Před zavedením tohoto programu museli čeští zaměstnavatelé prokazovat, že nemají k dispozici místního občana ani občana jiné země EU, který by danou práci mohl vykonávat. Takové dokazování se může vléci několik měsíců, protože každé z ministerstev, podílejících se na celé proceduře, má 30 dnů na vlastní šetření. A ministerstvo vnitra, které vydává povolení k pobytu, si vyhrazuje lhůtu 120 dnů.
Podle nového programu žadatel může obdržet zelenou kartu za pouhých 30 dnů s povolením k práci u daného zaměstnavatele na jeden rok.
Počáteční zkušenosti Velké Británie s pracovníky ze zemí CEE uvádějí ekonomové jako příklad úspěšného začlenění pracovních sil ze zahraničí do domácí ekonomiky. Jeden důležitý detail: Navzdory velkému počtu nově příchozích uchazečů o zaměstnání v posledním desetiletí semíra nezaměstnanosti ve Velké Británii udržuje na stejné úrovni. Jak říká Whyte, „Východoevropané doplnili nedostatek pracovníků s určitými kvalifikacemi. A pokud máte poměrně pružný trh práce, je možné takový k tomu dodává: „Hovoříme-li o těchto otázkách, musíme se zmínit o jednom důležitém faktoru, což je posilující česká koruna. Směnný kurs euro/koruna klesl ze 32 Kč roku 2004 na 25 Kč roku 2008, což de facto znamená, že Češi pracující v zahraničí vydělávají o 22 procent méně. S dalším posilováním korun může motivace pracovat v cizině ještě více ochabovat.
Velká Británie, jako jedna z prvních západních zemí, jež v roce 2004 otevřely dveře uchazečům o práci z CEE, přijala na svém území během prvních dvou let milion přistěhovalců. Nyní tito lidé z britských podniků odcházejí, říká Whyte. „Spousta Poláků se z Velké Británie vrací do Polska. Životní úroveň v Polsku se blíží britským podmínkáma vzhledemk vyšším životním nákladům už ani libra není pro východoevropské přistěhovalce do Británie tak výhodná jako dřív. Vzhledem k tomu, že Sarkozy se svým oznámením o uvolnění pracovního trhu přišel měsíc před začátkem francouzského předsednictví v Evropské unii, pozorovatelé spekulují nad tím, že nový přístup si vedle trhávání bariér klade za cíl i budování mostů. „Francie touží po návratu do vůdčího vlivného postavení v EU, o které přišla po roce 1990, tvrdí Šmejkal.
„Pokud se nechá zastrašit novým vývojem, odvážnými reformami, dalším rozšiřováním Unie, těžko ji ostatní budou brát jako lídra, schopného řešit problémy. Naopak by zůstala v úloze potíži sty, pohlceného vlastními problémy a předsudky. Sarkozyho kořeny I když je možné, že svůj podíl na vývoji mají i osobní zkušenosti francouzského prezidenta – Sarkozy je synem maďarského přistěhovalce – podle jiných názorů ho více motivuje jeho příslušnost k nové generaci politiků, kteří si uvědomují, že moderní země prostě nemůže fungovat jako ve vzduchoprázdnu a přitom si udržet svůj mezinárodní status.
„Prezident Sarkozy si jasně přeje jinou Francii, sebevědomou, schopnou vůdcovství, takže jde z jeho strany o zcela logický, politicky motivovaný čin,míní Šmejkal. A zdá se, že tento trend skutečně ovlivňuje myšlení ve vyšších patrech politiky. „Vřele vítám rozhodnutí francouzské vlády přehodnotit omezení pohybu pracovních sil, uplatňované od května 2004 (kdy noví členové vstoupili do EU), řekl bývalý český premiér, stávající evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Vladimír Špidla.
„Plné otevření (francouzského) pracovního trhu občanům osmi zemí ze střední a východní Evropy bude přínosem pro ekonomiku i pro celou zemi, tvrdí Špidla. „A také vítám signál, který tím byl vyslán všem obyvatelům těchto osmi států, dodává. Také české ministerstvo průmyslu a obchodu komentuje nový přístup Francie vcelku příznivě. „Vítáme rozhodnutí Francie otevřít svůj trh práce letos v červenci a vážíme si i přístupu ostatních zemí, které již tak učinily, říká Bartovský. „Je to důkaz politické vůle prosazovat jeden z nejdůležitějších principů, na nichž je založena Evropská unie – svobodu pohybu.
Toto rozhodnutí odráží i skutečnost, že ekonomiky východních zemí se staly samostatnějšími. V roce 2007 slovenská ekonomika vykázala oficiální růst o 10,4 procenta a Česko dosáhlo růstu 6,6 procenta, stejně jako Polsko.
Naproti tomu francouzská ekonomika podle vládních údajů vzrostla v témže roce o skromných 1,9 procenta. Podle čísel evropského statistického úřadu Eurostat celkově všechny členské země EU v roce 2007 vykázaly průměrný růst o 2,9 procenta. Tlaky zevnitř Krok francouzské vlády je o to významnější, že změnu si vynutily spíš tlaky působící zevnitř než snaha vnutit Francouzům něco zvenčí. Profesor Tabrrok z Nezávislého institutu zdůrazňuje: „Největší změnu přinesl Sarkozy a síly, které ho učinily prezidentem. Myslím, že si Francouzi uvědomili, že nastal čas pro změnu. A pochopili, že vždycky, když se v ekonomice něco mění, někdo vyhrává a jiný prohrává. A také si uvědomují, že nakonec na tom budou všichni lépe – že celkově je to vítězství pro všechny.
Autor: Bryn Bailer