25.06.2008
Neviditelný pes, 24. 6. 2008
Lidovecká zahraniční politika je v kladném smyslu jedinečná: není ani antiamerická, ani antievropská. S určitou dávkou zjednodušení můžeme říci, že zahraniční politika ODS je proamerická, leč vůči Evropské unii rezervovaná, zatímco politika dalších dvou parlamentních stran, sociálních demokratů a zelených, je rezervovaná vůči USA, ale velmi vstřícná k Evropské unii.
Přiznám se, že nad jednoznačnou a ničím nekvalifikovanou podporou Evropské unie mám vážné otazníky. Jsem přesvědčen, že bychom o této otázce měli zahájit vnitrostranickou diskusi.
Nesdílím radost našich euroskeptiků nad výsledky irského referenda. Nevadí mi jeho výsledek; jásání nad potížemi, do kterých se dostala Lisabonská smlouva, mi ale připadá poněkud nedůstojné. Sám jsem kdysi hlasoval proti vstupu – z důvodů, které se mi, jak čas běží, jeví jako stále validní a ještě závažnější než dříve.
Připadá mi ale nedůstojné, když nad nezdary evropské integrace jásá prezident, který kdysi sám přihlášku do Unie podepsal. Nedivil bych se, kdyby řada obyvatel jiných zemí kroutila nad těmi Čechy hlavou: Proč do té Unie lezli, když se jim tolik nelíbí? Pro mnoho našich obyvatel se otázka vstupu či nevstupu točila pouze na tom, zda od Unie víc dostaneme, než do ní přispějeme. Nebudu se tajit tím, že tento hokynářský přístup se mi pranic nezamlouvá.
Zdá se mi, že naše vláda není zdaleka jediná, kdo se zaklíná nařízeními Evropské unie, pokud se má prosadit něco nepopulárního. Naše vlády ale toto umění ovládají mistrně. Jen si vzpomeňme na trampoty s balenými koblihami nebo na stesky nad pákovými bateriemi v potravinářských provozech. V mnoha případech se ukázalo, že odvolávání se na zlou Evropskou unii byl pouze šum, který měl tomu či onomu ministrovi pomoci něco prosadit.
Naše vlády – levicové i pravicové – v tom jednaly poněkud schizofrenicky. Já si třeba myslím, že mít pákové baterie v potravinářských provozech je dobré – unie neunie. Proč se odvolávat na Unii, když to jde bez ní? Není to zbabělé? Pokud se vláda v takovýchto věcech odvolává na Unii, ať se pak nediví, prohraje-li případné referendum. A je jedno, je-li to vláda francouzská, irská či česká.
Nedivím se, že KDU-ČSL vždy podporovala evropskou integraci obecně a Evropskou unii zvlášť. Kdo zná trochu dějiny (pravda, takových lidí moc není, zvláště v této otázce), dobře ví, že u zrodu evropské integrace byli francouzští, němečtí a italští politici, a to většinou křesťanští demokraté. Levicového charakteru nabyla integrovaná Evropa až mnohem později. A domnívám se, že otcové zakladatelé, třeba takový Robert Schuman, by nad dnešní Evropskou unií zaplakali.
Můj vztah k Evropské unii je rozporuplný. Na jedné straně vidím, že by bylo dobré, kdyby se Evropa integrovala, aby mohla čelit výzvám současného světa, tedy muslimskému světu, Číně, a do jisté míry i Rusku. Když jsem použil slovo čelit, pak jsem tím neměl na mysli zaujetí nějakého konfrontačního postoje. Evropská civilizace je v úpadku a zmíněné tři civilizace by nebyla schopna vážně ohrozit, ani kdyby chtěla, a ona ostatně ani nechce.
Ozbrojený střet s Ruskem či s Čínou považuji za krajně nepravděpodobný. Nepředpokládám ani nějakou klasickou válku s nějakým islámským státem či s koalicí islámských států. Teroristické útoky ale považuji nejen za možné, nýbrž i za pravděpodobné. Rusko může zlobit, může Evropu případně energeticky vydírat; není to však nezbytně nutné, vývoj může jít pokojnějšími cestami. A není důvodu se na Rusko zlobit, že ho Bůh obdařil surovinovými zdroji.
Na druhé straně jsem přesvědčen, že Rusko se může znovu pokusit o expanzi, jak se to ostatně v průběhu staletí stalo už několikrát. Bylo by pochopitelně lepší, kdyby mu čelila silná a sjednocená Evropa nežli hrstka rozhádaných států, které by jednotlivě jeho obrovské ekonomické a vojenské moci těžko čelily.
Zdá se mi ale, že jsou velmi silné důvody domnívat se, že hlubší evropská integrace by mohla být z hlediska možných civilizačních střetů kontraproduktivní.
V Evropské unii vítězí na celé čáře levicová, pseudohumanistická agenda. Když bylo italskému politikovi Rocco Buttiglionemu znemožněno stát se evropským komisařem, ukázalo se nad slunce jasněji, že levice nebude tolerovat odlišně smýšlející politiky. Dá se říci, že současná politika Evropské unie je protikřesťanská a protirodinná.
A nese výsledky – v podobě tlaku na uzákonění svobody zabíjet nenarozené děti (když o ně stojíme, říkáme jim děti, když ne, říkáme jim embrya), v podobě tlaku na relativizaci rodiny uzákoněním homosexuálních sňatků (tento vývoj možná bude za pár desetiletí pokračovat dvěma směry: k uzákonění manželství tří a více osob, ať už stejného nebo různého pohlaví, případně manželství člověka a zvířete – zvířata bychom přece také neměli diskriminovat. Možná ale už nebude dostatek času, abychom po této trajektorii došli nějak výrazně dále.) Ovocem je – jak také jinak – vymírání Evropy. Ostatně evropská civilizace není první, která se touto cestou vydala. Antické Řecko i starověký Řím s tím udělaly své zkušenosti rovněž.
Levicoví politici, kteří postupně likvidují křesťanské hodnoty, na nichž Evropa stála a které ji přivedly k prosperitě, ovšem nemají dost sil či chuti, aby se postavili do cesty radikálnímu islámu, který se snaží Evropu opanovat zevnitř. Není náhoda, že Geert Wilders, který sklidil tolik kritiky za to, že upozornil na některé šokující a nepříjemné skutečnosti, je pravicový, nikoli levicový politik.
Levicoví politici budou mít dost statečnosti, aby bojovali prosti křesťanům, nikoli ale aby bojovali proti muslimům. Budou horovat za lidská práva, pokud to bude rozkládat Západní civilizaci. Měkký postoj západních států vůči Kubě je určitým symptomem. Východní státy, které zakusily jho komunismu, zatím ještě naštěstí nezapomněly. (Postoj Česka vůči Kubě je jednou z mála věcí, na něž mohu být co se týče naší zahraniční politiky alespoň trochu hrdý.)
Ve východních státech také zatím nejsou početné islámské menšiny. Přiznám se, že bych nechtěl, aby se mé děti dožily chvíle, kdy bude právo šaría zavedeno v celé Evropské unii najednou. Byl bych radši, aby třeba Irsko, Polsko a Česko zůstaly ostrůvky pozitivní deviace.
Pokud Evropská unie doporučuje členským státům takové věci, jako je třicetiprocentní zaměstnanost matek s dětmi ve věku jednoho roku, pak říkám: Děkuji, nechci.
Cyril Svoboda namítá: Lisabonská smlouva je otázka rozhodovacích mechanismů, nikoli evropských politik jako takových. Můžeme prý protestovat proti jednotlivým evropským politikám, je ale třeba, abychom schválili dokument usnadňující rozhodování a umožňující rozšíření Unie o další státy.
Věcně je to patrně správně, nicméně lze tyto věci tak jednoznačně oddělit? Máme opravdu zájem na tom, aby se snadněji rozhodovalo o věcech, které se nám pranic nelíbí? Myslím, že je na čase, abychom si tyto věci začali ujasňovat. Jinak – a mám teď na mysli KDU-ČSL – radostně a bez rozmyslu pochodujeme k budoucnosti, v níž už pro křesťanské (a původní evropské) hodnoty bude místa pramálo.
Z tohoto hlediska má prezident Václav Klaus pravdu, že v Evropské unii bude stále méně místa pro skutečnou svobodu.
Zatím nikdo nevyzkoušel, jak by se Evropská unie postavila ke státu, který by tradiční hodnoty nějak radikálněji hájil. Nečekejme, že křesťanské hodnoty budou hájit naši euroskeptici typu pana Železného, pana Zahradila či paní Bobošíkové. Uvědomuji si, že trest by mohl být docela tvrdý. Domnívám se, že značná část našich obyvatel bude proti Evropské unii brblat, ale zmlkne, jakmile by nám hrozilo zastavení evropského penězovodu. Já osobně se hlásím k postoji, jemuž jde o ty hodnoty více než o ty peníze. Kdo jiný než křesťanská strana by měl takto mluvit?
Autor je teolog a člen KDU-ČSL
Autor: Dan Drápal