Paul Krugman, Hospodářské noviny, 18.8.2008
Ačkoli Gruzie představuje významný koridor pro dodávky ropy, mezinárodní ekonomické dopady války na Kavkaze byly dosud malé. Přistihl jsem se ale, že si kladu otázku, zda tato válka není znamením – znamením, že druhou velkou éru globalizace možná potká týž osud jako tu první.
Ptáte-li se, o čem mluvím, pak vězte následující. Naši dědečkové žili ve světě do značné míry soběstačných a do sebe zahleděných národních ekonomik. Naši prapradědečkové však stejně jako my žili ve světě rozsáhlého mezinárodního obchodu a investic; ve světě, jejž zničil nacionalismus.
Globální vesnice roku 1910
Slavný britský ekonom John Maynard Keynes kdysi popsal stav světové ekonomiky v předvečer první světové války: »Obyvatel Londýna, usrkávaje v posteli svůj ranní čaj, si mohl telefonicky objednat různé výrobky ze všech koutů planety… ve stejném okamžiku a stejným způsobem mohl vložit své bohatství do přírodních zdrojů a nových podniků v kterékoliv části světa.«
Keynesův Londýňan »pokládá tento stav věcí za normální, jistý a trvalý, nepočítáme-li další zlepšování… Projekty a politika militarismu a imperialismu, rasového a kulturního soupeření, monopolů, restrikcí a odstrkování… jako by neměly téměř žádný vliv na obvyklý běh sociálního a ekonomického života, jehož internacionalizace byla v praxi téměř završena.« Poté však přišla tři desetiletí: válka, revoluce, politická nestabilita, deprese a další válka. Na konci druhé světové byl svět hospodářsky i politicky rozdroben. Složit ho zpět trvalo několik generací.
Mohou se tedy věci opět rozpadnout? Ano, mohou.
Pax Americana právě končí
Zamysleme se, jak se vyvíjí dnešní potravinová krize. Celá léta se nám tvrdilo, že soběstačnost je překonaný koncept a že je bezpečné spoléhat se v dodávkách potravin na světové trhy. Když však ceny pšenice, rýže a kukuřice raketově vzrostly, vrátily se na scénu Keynesovy »projekty a politika restrikcí a odstrkování«: řada vlád si pospíšila s ochranou domácích spotřebitelů zákazem či omezením vývozu, takže se země dovážející potraviny ocitly v úzkých.
A nyní přichází na řadu »militarismus a imperialismus«. Válka v Gruzii není sama o sobě ekonomicky závažná, znamená však konec Pax Americana – éry, v níž si Spojené státy víceméně udržovaly monopol na použití vojenské síly. A zároveň vyvolává několik vážných otázek o budoucnosti globalizace.
Nejevidentnější je, že závislost Evropy na ruské energii, zejména na zemním plynu, se dnes jeví jako velice nebezpečná – dost možná nebezpečnější než její závislost na blízkovýchodní ropě. Rusko už koneckonců použilo plyn jako zbraň: v roce 2006 přerušilo kvůli cenovým sporům dodávky na Ukrajinu.
A je-li Rusko ochotno a schopno použít takto sílu, nezachovají se jiní stejně? Stačí si představit, jaká globální ekonomická roztržka by následovala, kdyby se Čína – která zanedlouho překoná Spojené státy v roli největšího producenta na světě – rozhodla silou prosadit své nároky na Tchaj-wan.
Převažuje obchod? Snad
Někteří analytici nám říkají, že se nemáme bát: před válkou nás podle nich chrání sama globální ekonomická integrace, protože úspěšné obchodující ekonomiky nebudou riskovat svou prosperitu tím, že se zapojí do vojenského avanturismu. I to však vyvolává nepříjemné historické vzpomínky.
Krátce před první světovou válkou vydal jiný britský autor Norman Angell slavnou knihu Velká iluze, v níž tvrdil, že se válka stala zastaralým konceptem a že v moderní průmyslové éře dokonce i vojenští vítězové mnohem více ztrácejí, než získávají. Měl pravdu – avšak války propukaly dál.
Jsou tedy základy druhé globální ekonomiky pevnější? V jistých ohledech ano. Například válka mezi západoevropskými státy se dnes zdá vskutku nemyslitelnou, ani ne tak díky hospodářským stykům jako spíše díky společným demokratickým hodnotám.
Velká část světa však tyto hodnoty nesdílí. Většina z nás spoléhá, že přinejmenším v ekonomické oblasti na tom nezáleží – že volný tok světového obchodu bude pokračovat jednoduše proto, že přináší takové zisky. Není to však bezpečný předpoklad.
Angell měl pravdu, když označil přesvědčení, že se dobývání území vyplácí, za velkou iluzi. Přesvědčení, že ekonomická racionalita vždy válce brání, je však neméně iluzorní. A dnešní vysoká míra globální ekonomické vzájemné závislosti, kterou lze udržet pouze tehdy, budouli se vlády všech významných zemí chovat rozumně, je křehčí, než si představujeme.
Je-li Rusko ochotno použít takto sílu, nezachovají se jiní stejně? Stačí si představit Čínu prosazující nároky vůči Tchaj-wanu.
Autor: autor je ekonomickým komentátorem deníku The New York Times © The New York Times Syndicate 2007