Mart Laar, Hospodářské noviny, 20. 8. 2008
Ačkoliv zatím Rusko nedosáhlo hlavního cíle svého útoku proti Gruzii – totiž sesazení demokraticky zvoleného prezidenta a jeho nahrazení někým, kdo by tuto zemi přivedl zpět do sféry ruského vlivu -, boje se podle všeho chýlí ke konci. Bylo podepsáno příměří, přestože je Rusko a jeho spojenci ignorují. Odhlédneme-li od trosek v Gori a Cchinvali a podíváme se na dlouhodobé dopady na vztahy mezi Evropou a Ruskem, je zřejmé, že o návratu k původnímu stavu již nemůže být řeči.
Dokud ruské tanky nepřejely přes Kavkaz, bylo v některých koutech Evropy běžné připisovat napětí s Moskvou sérii nešťastných nedorozumění. Varování nových členských zemí Evropské unie před rostoucí agresivitou Ruska se nebrala vážně. Místo toho se hovořilo o vyhlídkách na zlepšení vztahů, přičemž se používaly uklidňující fráze o »společných hodnotách«, »rozšířeném dialogu« a »strategickém partnerství«, jako by jedinou chybějící přísadu představovala špetka diplomatického úsilí.
V zájmu Evropy se dnes musíme těchto iluzí zbavit. Toto nebyla »náhodná válka«, za kterou ji někteří lidé raději pokládají. Bylo to vyvrcholení promyšlené ruské strategie podkopat suverenitu a nezávislost sousedů a silou zahájit obnovu své někdejší sféry vlivu. Představovat si, že se ambice Ruska omezují jen na Jižní Osetii nebo i jen na Gruzii, je zbožné přání.
Kremelský projekt »národní velikosti« kategoricky hlásá, že východní Evropa včetně zemí, které dnes tvoří součást EU a NATO, by měla být podřízena zájmům Ruska. Reakce Západu na útok na Gruzii ani v nejmenším nepřesvědčí ruské představitele o tom, že je pro ně tento cíl nedosažitelný. Čerstvě nabytá zkušenost je naopak pravděpodobně podnítí k tomu, aby zacházeli ještě dále, dokud Západ nepochopí, co se děje, a nevytyčí jasné mantinely.
STŘET HODNOT
Žádná z nedávných ruských provokací se nesetkala s jednotným odporem EU, bylo tedy zákonité, že se uchýlí k tvrdé vojenské síle. Svůj krok si Rusko velmi pečlivě propočítalo. Kvůli své nevšímavosti a slabosti jsme to ve skutečnosti my v EU, kdo se chová bezstarostně. Je na čase postavit se čelem k některým nepříjemným pravdám o našem vztahu s Ruskem. Ze všeho nejdůležitější je uvědomit si, že současná politická elita v Rusku nesdílí naše nejhýčkanější evropské hodnoty. Odmítá pluralitní demokracii, lidská práva a svobodu projevu jako základ svého domácího politického systému.
Ba co víc, Rusko popírá nezávislost suverénních států, právo na sebeurčení, vládu mezinárodního práva, mírovou diplomacii a dobrovolnou integraci jako základ mezistátních vztahů. A protože tyto principy představují základní stavební kameny systému moderních evropských států, čelíme dnes zásadnímu střetu politických hodnot. Odhodlání Ruska obnovit mocenskou politiku včetně použití války jako politického nástroje je přímým ohrožením samotných základů EU. A něco takového si nemůžeme dovolit nadále ignorovat.
Nezmění-li se současný přístup EU k Rusku, nemůžeme tento dojem zvrátit a účinně bránit náš hodnotový systém. Sobecký a krátkozraký bilateralismus, jehož prostřednictvím daly některé evropské země přednost vlastním zájmům před zájmy Evropy jako celku, musí ustoupit skutečně solidární politice. Ruskému zneužívání dodávek plynu a ropy potřebujeme čelit tím, že vytvoříme jednotný evropský energetický systém s reálnou vnější politikou.
UKRAJINU A GRUZII DO NATO
Kvůli neschopnosti EU včas zareagovat jsou již bohužel nástroje »měkké síly« samy o sobě nedostatečné. Rusko opětovně přidalo do rovnice prvek vojenské síly, a tak i obrana demokratické Evropy potřebuje nabrousit hrany.
Bylo by čirým bláznovstvím dospět k závěru, že Gruzie a Ukrajina by se nyní měly ponechat stranou NATO. Právě neschopnost bukurešťského summitu podepřít příslib členství těchto zemí skutečně hmatatelnými kroky totiž přiměla Rusko k přesvědčení, že má příležitost zabránit nevyhnutelnému. Odměníme-li ruskou agresi tím, že ponecháme Gruzii a Ukrajinu i nadále v čekárně, nemělo by nás překvapit, bude-li výsledkem další agrese.
Nikdo už by neměl být na pochybách, co vše je v našem vztahu s Ruskem v sázce. Pro Evropu je to okamžik nebezpečí a volby. Máme dostatek vůle postavit se za svůj způsob života a za všechno, co jsme vybudovali, anebo podlehneme mocenské politice a autokracii? Zůstaneme-li ochromeni nerozhodností, rozhodnou za nás jiní.
Autor byl v letech 1992 až 1994 a 1999 až 2002 estonským premiérem.