Miroslav Singer, Hospodářské noviny, 26. 9. 2008
Zemětřesení na finančních trzích vyspělých zemí, pády nejvýznamnějších finančních institucí a záchrana jiných jsou událostmi, které právem přitahují pozornost. Jejich závažnost pochopitelně povzbuzuje chuť vymýšlet opatření, která důsledky těchto otřesů zmírní, či je dokonce v budoucnu vyloučí. Současně ovšem této situace využívají různé domácí i nadnárodní ekonomické skupiny k prosazování svého prospěchu, který ovšem s řešením finanční krize nemá pranic společného. Příkladem jsou některé návrhy směřující k centralizaci regulace evropských finančních trhů. Nebo volání po urychleném vstupu do eurozóny.
Chvála izolace
První téma – evropská regulace finančních trhů – se nás týká nejen jako země s relativně vyspělými finančními trhy. Ale i proto, že značná část dohod o novém regulačním rámci bude dokončována během našeho předsednictví EU.
Zájem nadnárodních evropských finančních skupin je přitom zřejmý: posun pravomocí ideálně k jednomu regulátorovi (a není-li to možné, pak alespoň k regulátorovi v zemi, kde sídlí jejich centrála). A také co možná nejvolnější pohyb kapitálu a likvidity v rámci těchto skupin. Takové návrhy jsou zaštiťovány i evropskými politiky jako opatření k zajištění finanční stability a prevence před dalšími krizemi.
Nic však není vzdálenější pravdě. Právě právní, ale i regulatorní oddělení částí jednotlivých globálních finančních institucí zajistilo, že například Komerční banka během potíží její matky Société Générale v loňském roce operovala bez problémů. Také jednotlivé části pojišťovny AIG v Evropě, mají stále dostatek kapitálu a likvidity.
Stojí za pozornost, že španělský regulátor měl dostatek pravomocí, aby zakázal »svým« bankám nakupovat strukturované cenné papíry, což je uchránilo od problémových investic. Obecněji řečeno různá -k podmínkám jednotlivých zemí přizpůsobená – rozhodnutí regulátorů zajišťují, že investoři se nemusejí obávat nekontrolovaného přelévání krizí z jedné části finanční skupiny do druhé.
Vykupte minoritáře
Naopak jednotný regulátor by nezabránil ani jednomu stávajícímu problému. Nezastavil by vytváření nadhodnocených strukturovaných cenných papírů na bázi nekvalitních úvěrů na americkém nemovitostním trhu. Ani by o nic lépe než německý regulátor nemohl zamezit německým bankám, aby do nich investovaly.
Jednotný regulátor by těžko ovlivnil pád britské banky Northern Rock a není jasné, jak by zastavil makléře Société Générale v okamžiku, kdy pohřbíval docela slušnou část jejího kapitálu.
Pokud ale globální finanční skupiny opravdu touží po centrální evropské regulaci, mohou tohoto cíle už dnes dosáhnout. Stačí, aby vykoupily minoritní akcionáře svých dcer a přeměnily je na pobočky bez právní subjektivity. Tento model je dobře schůdný a některé skupiny se touto cestou již vydaly.
Vyžaduje však dostatek prostředků na vykoupení minoritářů. Pokud je ale mezinárodním finančním skupinám líto tyto prostředky vydat, nemohou čekat, že jejich části budou sanovat daňoví poplatníci země, která o těchto částech nebude mít pravomoc rozhodovat.
A dokud existují systémy pojištění vkladů na úrovni členských zemí unie; a dokud jsou v některých zemích některé dcery finančních skupin příliš velké na to, aby bylo možné nechat je padnout, mají daňoví poplatníci těchto zemí právo očekávat, že jejich zájmy bude prosazovat regulátor, který se zodpovídá jejich politické reprezentaci.
Hlas potrefených
Do této chvíle volání po jednotné regulaci spíše brání práci na odbourávání »národních výjimek«, či sjednocování výkaznictví. Právě takové práce by evropský trh skutečně sjednocovaly a současně přispívaly ke snížení regulačního břemene. Slabost argumentace zastánců jednotné evropské regulace je o to zřetelnější, že v řadě případů se takové hlasy ozývají ze zemí, které samy na svém finančním trhu model jednotné regulace nezavedly.
A jejichž regulátoři v událostech posledních měsíců, zdvořile řečeno, právě neexcelovali. Shrnuto: mluví-li se o přesunu kompetencí regulátorů, mělo by jít o přesun směrem k regulátorům zřetelně kompetentnějším.
Dobrá a ještě lepší zpráva
Pokud jde o vstup do eurozóny, snažil jsem se být zdrženlivý. Samozřejmě chápu, že odstranění kurzového rizika je v zájmu většiny vývozců. Nejsem však s to pochopit, jak mohou stávající finanční otřesy považovat za argument pro urychlení vstupu do eurozóny i někteří ekonomové.
Je pravda, že koruna díky důvěře zahraničních investorů v naší schopnost relativně lépe přestát krizi posílila. To je však přímý důsledek oddělenosti našeho finančního trhu a existence samostatné měnové politiky. Hlavní domácí finanční instituce nejsou zasaženy díky tomu, že se financují především z vkladů českých subjektů. Toto financování je totiž pro ně díky tomu, že dlouhodobě posilující koruna umožňuje ČNB držet sazby níž než v eurozóně, levnější.
České instituce také investovaly jen zanedbatelně do aktiv spjatých s rizikovými investičními instrumenty. V neposlední řadě český daňový poplatník dnes – narozdíl od těch z eurozóny – nemusí prostřednictvím své centrální banky investovat astronomické částky na podporu svých finančních trhů a institucí. Tedy do aktiv, jejichž hodnota je mírně řečeno nejistá.
Je lepší mít problémy způsobené krátkodobým posilováním měny, kterému můžeme sami čelit, než mít potíže s otřásajícím se finančním sektorem. Jinak řečeno, posílení koruny je odrazem toho, že od samostatné české měny a našeho finančního trhu očekávají investoři více než od ostatních. To není špatná zpráva.
Plovoucí a svázaní
Ještě důležitější je však pohled do budoucna. Doufal jsem, že bez ohledu na konkrétní hodnocení situace se česká ekonomická obec shoduje, že vstup do eurozóny nám přinese prospěch tehdy, budouli cyklické charakteristiky eurozóny a české ekonomiky obdobné. A budou-li obě oblasti podobně reagovat i na různé šoky.
Už dnes je ale zřejmé, že finanční krize vyspělých trhů způsobí různě významné propady poptávky, odlišné dopady na různá odvětví i jiné reakce na prudké změny cen komodit. Aniž bych nutně předjímal, jaký má kdo názor na celkovou bilanci přínosů a nákladů našeho vstupu do eurozóny, je evidentní, že výše řečené bude existenci samostatné měnové politiky ospravedlňovat více, nikoliv méně.
Koneckonců z ekonomických dějin je známo, že i velkou hospodářskou krizí meziválečného období prošly nejúspěšněji ty země, které už tehdy usilovaly o vzestup cen k rozumně nízké hodnotě a umožňovaly kursu svých měn kolísat. Naopak země, které svoji měnu svazovaly, byly postiženy více.
Když se třese koruna
Závěrem mohu shrnout, že bez ohledu na to, jaký bude dopad stávající krize finančních trhů, lze očekávat, že v nejbližších letech bude světová, evropská i naše ekonomika zažívat potíže i otřesy, které budou podstatně převyšovat ty, na něž jsme byli v letech předchozích zvyklí.
Už proto bychom měli pozorně rozeznávat mezi návrhy založenými na poučení z těchto otřesů. A mezi návrhy motivovanými zájmy specifických skupin, jako jsou v Evropě působící nadnárodní finanční skupiny nebo naši vývozci.
Obávám se totiž, že v nejbližších letech se nám mohou víc než hodit jak kompetence v oblasti regulace finančních trhů a institucí, tak i samostatná česká měna.
Autor: Miroslav Singer, viceguvernér ČNB