Tomáš Lindner, Respekt, 29. 9. 2008
Obyčejný člověk si nejradši čte názory jiných obyčejných lidí. Vydavatel rakouského bulvárního deníku Kronen Zeitung to ví, a proto dává každý den dvě nebo tři stránky prostoru svým čtenářům. Vídeň je v pondělí 15. září zamračená. A při četbě dvoustrany čtenářských dopisů to vypadá, že i život v Rakousku musí být pořádně zamračený. „Kdybych seděl v Bruselu, tak bych se strachy nepotil, věděl bych totiž s jistotou, že domov můj není zloděje cíl. Já však žiji na východě, a tak mě jímá třas, že dům je prázdný a vykraden, takové zprávy slyším znova zas … a zas,“ veršuje si anonymní čtenář z východního Rakouska.
Brusel štve i méně lyricky laděného čtenáře Kurta Heinze, který navzdory optimistickým statistikám ekonomů a kriminalistů píše: „Vychvalovaná EU je jen sumou nesplněných slibů… Příliš rychlé rozšíření Unie nám vzalo pracovní místa, přistěhovalci ruinují naše zdravotní a sociální systémy, otevření hranic nám přineslo netušenou kriminalitu…
Takové jsou čtenářské nálady zamračeného 15. září. Nestály by za pozornost, kdyby každodenní rubrika „Svobodné slovo nebyla nejoblíbenějšími stránkami Kronen Zeitung a kdyby redakce stále jen nevybírala podobně negativní, protievropské či proticizinecké dopisy. A o těchto novinách by nebylo třeba psát, kdyby je denně nečetly tři z osmi milionů Rakušanů, tedy více než ostatní deníky (vyjma bezplatných) dohromady. To z nich činí v přepočtu na počet obyvatel nejčtenější deník světa a vydavatel Kronen Zeitung si je moci vycházející z klávesnic jeho redaktorů vědom a umí ji použít.
Občan Hans
Kronen Zeitung se liší od bulváru jinde v Evropě, třeba od německého Bildu nebo českého Blesku. Místo afér celebrit a vnadných ženských těl totiž Rakušanům servíruje hlavně stránky naplněné lidovostí – sklizní zahrádkářů ve Vídni, pokusem o přepadení taxikáře ve Štýrsku, krádeží hodinek kdesi v Burgenlandu či psími osudy.
Kronen se však odlišuje hlavně politikou svého vydavatele, sedmaosmdesátiletého Hanse Dichanda, který tvář listu určuje už od roku 1959. Na čtyřech politických stranách a v rubrice čtenářských dopisů, která je hlavní zbraní listu, pravidelně vede kampaně za své ideové cíle.
Tvrdí o sobě skromně, že je „pouhým novinářem v předsíni moci, komentátoři ostatních rakouských novin o něm ale často píší jako o nejmocnějším muži země, pro něhož je pohodlnější vést bulvární deník než třeba sedět v parlamentu. Jeho hlavním terčem minulých let je příliv přistěhovalců a Evropská unie, údajně ohrožující rakouskou otčinu. Posiluje tak strachy čtenářů, kteří se obávají, že se teď o rakouské budoucnosti rozhoduje v Bruselu, že přes otevřené hranice mizejí pracovní místa a přicházejí zločinci.
V rubrice „Svobodné slovo se v červnu objevil i dopis čtenářů Gusenbauera a Faymanna z Vídně. První z nich byl tehdy kancléřem, druhý nově předsedou vládní sociální demokracie (SPÖ). „Váženému panu vydavateli tehdy oznámili, že budou prosazovat, aby „budoucí změny ve smlouvě o EU, které se dotýkají rakouských zájmů, byly rozhodnuty v referendech. Vydavatel se tak o nové sociálnědemokratické politice dozvěděl dříve než vedení strany a ostatní ministři.
Špičky SPÖ se tím podřídily dlouhodobé kampani Kronen, která vyvrcholila v měsících před letním irským referendem o Lisabonské smlouvě. Rakušané byli už vloni spolu s Brity největšími euroskeptiky v EU, v přínos členství věřilo jen 36 procent obyvatel. Po letošní kampani mířené proti rozšíření hranic schengenského prostoru na východ a proti Lisabonské smlouvě v klady Unie věřilo ještě o dalších šest procent Rakušanů méně.
Přitom před rakouským referendem o vstupu do Unie před čtrnácti lety všichni proevropští politici chodili za přesvědčeným euroskeptikem Dichandem s prosbami, aby čtenářům doporučil hlasovat pro vstup. Jinak se báli porážky v referendu. Dichand se nakonec uvolil a na titulních stranách Kronen se začaly objevovat titulky jako „Ne EU ohrozí vánoční prémie Rakušanů. Jen několik měsíců poté však zase všechny problémy měly jasného viníka – Brusel.
Jak velkou roli mají v šíření protievropské a také protipřistěhovalecké rakouské nálady ostré komentáře a negativní zprávy Kronen, však nikdo přesně nezměří. Stejně jako nikdo nezměří jejich podíl na zvyšujících se preferencích sociální demokracie v týdnech před předčasnými volbami z 28. září. Před dvěma měsíci ještě sociální demokracie mnoho vyhlídek na volební úspěch neměla, v týdnu před hlasováním už v průzkumech veřejného mínění těsně vedla.
„Vážený pan vydavatel Dichand se totiž svému dobrému příteli, šéfovi SPÖ Werneru Faymannovi za otočku v evropské politice odvděčil. Kronen i „vybraní čtenáři po všech televizních duelech chválí přesvědčivého Faymanna. V komentářích a čtenářských dopisech pravidelně útočí na konkurenční Rakouskou lidovou stranu, která prý jen mluví o zodpovědnosti a šetření a nemá poselství pro Rakušany, „kterým zdražování užírá poslední peníze, kteří se už bojí zimy, protože si nemohou dovolit topit, a musejí proto v kabátech vysedávat ve svých promrzlých místnostech, jak to onoho chladného 15. září v hlavním komentáři listu napsal Peter Gnam.
Důvěrné vztahy
Metody vlivného deníku poodkryla lidovecká ministryně zahraničí Ursula Plassniková. Politiky všech stran v minulých desetiletích spojovala snaha nerozhněvat si Kronen. Bývalý rakouský prezident Dichandovi kdysi přímo poděkoval za „dlouhodobý vztah naplněný důvěrou.
Plassniková však na jaře učinila v rakouské politice něco výjimečného – zveřejnila „nemravnou nabídku, kterou od Hanse Dichanda vloni dostala. Vydavatel jí prý nabídl podporu listu v případě, že ustoupí od své proevropské politiky.
Ministryně pokušení odolala. Vzepřela se tak tomu, co Peter Vitouch z Fakulty publicistiky Vídeňské univerzity považuje za nejnebezpečnější na Kronen Zeitung. Jejich vliv na názory čtenářů se podle něj možná přeceňuje; problém však tkví v tom, že ho přeceňují sami politici. „V tom spočívá skutečná moc Kronen – většina politiků má z listu strach. Dichandovise podbízejí a nevěří, že je možné v politice uspět bez něj.
Autor: Tomáš Lindner, Vídeň
