Karel Zaoral, EURO, 6. října 2008
Potíže bank se přelévají z Ameriky do Evropy. Zatímco podřadnými hypotékami se ve větší míře nakazilo jen Španělsko, Irsko a Británie, derivátům z nich odvozeným odolalo mnohem méně finančních institucí napříč Evropou. „A to v Evropě ještě ani pořádně nevědí, na čem vlastně jsou,“ nechal se slyšet jeden z amerických finančníků. Vlna krachů a obřích ztrát pomalu pokračuje na východ – od Beneluxu přes Dánsko Německo až na české hranice.
Když se loni americké hypotéky začaly hroutit, tamní finančníci narůstající krizi tvrdošíjně balili do mantinelů realitní bubliny s minimálním potenciálním dopadem na zbytek finančního systému, víceméně pouze v podobě dočasného zdražení likvidity. „Bankovní sektor je silný, americká ekonomika má pevné základy. Minimálně na tyto výroky během loňského startu hypoteční krize by například prezidentský kandidát John McCain pravděpodobně nejraději navždy zapomněl.
Stejná slova zaznívala v Evropě ve druhém, derivátovém dějství americké noční můry o dostupném bydlení pro nezaměstnané Afroameričany. „Evropský bankovní sektor se nemá čeho bát, je stabilní a netrpí nedostatkem likvidity, uklidňovala nervózní tik evropských investorů Evropská komise. Jen do té doby, než se začaly hroutit první evropské banky v Británii apostupně v Beneluxu, v Německu a v Dánsku. Poté bylo pro změnu slyšet, že sice nějaké potíže jsou, ale nejde onic tragického.
Podobnost s děním v Americe nevypadá jako čistě náhodná. Dále jde vše jako na běžícím pásu: Landesbank WB, vlastník české LBBW Bank CZ (dříve BAWAG), drží bezcenné hypoteční deriváty, jenže za ně zaplatil téměř sedm set milionů eur. Commerzbank, vlastník mBank, v derivátech jede také, stejně jako belgický majitel ČSOB, skupina KBC. Krize se přiblížila k našim hranicím. Výroky zdejších politiků připomínají přeskakující desku. „Český bankovní sektor je zdravý, nemáme se čeho bát, vše je v pořádku, zaznívá z každých povolaných úst. „Českým bankám věřím, tvrdí rovněž ministr financí.
Jenže minulý týden první český fond ze skupiny Erste oznámil, že prodělal osmdesát procent své investice do již prakticky bezcenných dluhopisů Lehman Brothers.
SPECIFICKÁ SORTA
Bankéři mají v současné době velkou výhodu. Dobře totiž vědí, jak špatně na tom ve skutečnosti jsou. Těžko předpokládat, že vedení Merrill Lynch, Lehman Brothers, AIG či Fortisu ráno v den pádu vstalo z postele, přečetlo si aktuální čísla a, jako by je zasáhl blesk z čistého nebe, zjistilo, že končí. Už ve chvíli, kdy nastala první panika týkající se hypoték, tedy před dvěma lety, museli minimálně američtí bankéři tušit, že se řítí do pekla. Dobře totiž věděli, že systém hypoték a obchodování s jejich deriváty je kompletně celý postavený na jednom jediném, zato však klíčovém faktoru – na schopnosti chudých splácet. Vlastně je docela podivuhodné, že statistici nehlásili zvýšený počet sebevražd finančníků ihned po prvních potížích s podřadnými hypotékami.
Fakt, že management padlých bank věděl minimálně rok dopředu, kam jejich firmy směřují, mu dával relativně dost času na záchranné plány. Bohužel podíl jedovatých derivátů byl už tak vysoký, že se minimálně v případech současných bankovních umrlců zřejmě opravdu nedalo již nic smysluplného udělat. Jen by bylo chybou si myslet, že pády nastaly náhle. Nenastaly. Bankéři mezi sebou komunikují o tom, kdo je v jakém stadiu průšvihu, přestože se navenek tváří, jako by se nic nedělo. A pokud má někdo i po oné první fondové vlaštovce stále pocit, že český trh je imunní, nechť na to rychle zapomene. I přesto, že se mnozí lvi ze světa financí předháněli v analýzách naší neobyčejně tvrdé rezistence vůči této krizi.
Jedním z nezapomenutelných je výrok o imunitě Česka získané díky naší zaostalosti. „S nadsázkou se dá říct, že naší výhodou je zaostalost. Nemáme příliš rozvinuté finančnictví, proto se ani naše banky a fondy nepustily do obchodu s riskantními hypotékami, tvrdil v polovině září ekonom Pavel Kohout. Zdá se však, že realita je jiná. „Minimálně dvě české banky se do derivátů zapojily. Jedna hodně moc a druhá trochu méně, říká jeden z významných českých bankéřů pod podmínkou anonymity. Jeden by si řekl, že zbloudilá vlaštovka ještě jaro nedělá, avšak podobné informace přicházejí z bankovního sektoru z více stran současně a zároveň jsou navzájem dosti nepodobné na to, aby vyšly z jednoho zdroje.
Neoficiálně se již ví, že jedna z namočených bank je menší a druhá patří mezi ty velké. Fond k nim přibyl tak nějak zčistajasna. Znamená to snad, že nic dalšího se už neobjeví? To je dost nepravděpodobné. Oficiálně ale všichni mlčí jako zařezaní. Leccos může naznačit vývoj kapitálové přiměřenosti či výcuc dividend směrem k matkám, nicméně dokud potrefené instituce samy neohlásí, kolik prodělaly, je téměř nemožné je odhalit. Každopádně alespoň pro výroky politiků platí vcelku jasný předpoklad. Musejí tvrdit, že je vše v pořádku, i když tím vědomě lžou. Kdyby totiž nelhali, mohli by nechat sídlo postižených bank rovnou vybombardovat.
Efekt zveřejnění potíží by byl stejný, jen gripeny by zastoupil dav. Je štěstí, že naše poplatky za příchozí platby na účet apodobné zhůvěřilosti českým bankám přinášejí nekřesťanské miliardy korun příjmů. Tyto peníze by mohly zapůsobit jako polštář, na nichž pohublé zadečky finančních institucí jakžtakž pohodlně přistanou.
NA NEJVYŠŠÍ ÚROVNI
Světová finanční krize přiměla minulý týden ke schůzce premiéra Mirka Topolánka, ministra financí Miroslava Kalouska a guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmu. Výsledek jednání se dal předvídat: Česká ekonomika i tuzemský bankovní sektor jsou stabilní a současná světová krize je přímo neohrožuje. V ohrožení nejsou ani vklady klientů bank, zaznělo jednotným hlasem. Pouze ekonomika prý poroste nižším tempem než dosud, a to vlivem horších výkonů západoevropských ekonomik. „Končí naprosto výjimečně dobré časy a začínají normální časy, ale ne časy mimořádné, které by vyžadovaly mimořádná opatření, uvedl ministr Kalousek.
Opozice už tak optimistická není. Vyzvala vládu, aby začala jednat a připravila zemi na zvládnutí očekávaného globálního ekonomického útlumu. Podle stínového ministra financí za ČSSD je třeba stanovit termín přijetí eura, a to na rok 2012, nejpozději 2013. Sociální demokraté dále žádají vytvoření stabilizační rozpočtové rezervy, která by mohla být použita na pokrytí výpadku nižších daňových příjmů či potřebných vyšších výdajů. Posledním návrhem je přehodnocení připravované důchodové reformy tak, aby její součástí nebylo vyvedení části povinného důchodového pojištění do soukromých penzijních fondů, jež jsou závislé na vývoji finančních trhů.
Autor: Karel Zaoral, EURO