Luděk Niedermayer, Respekt, 20. října 2008
Zdá se, že finanční krize v Evropě je díky masivní intervenci států a centrálních bank zažehnána. I když nás ještě čekají dny plné nervozity, neboť cena akcií se bude přizpůsobovat zhoršujícím se vyhlídkám pro vývoj ekonomik a vlády ještě nemají jistotu, zda jejich záchranné plány podpoří také národní parlamenty, nastává další dějství hry o budoucnost světové ekonomiky. V něm budeme sklízet plody současných rozhodnutí a hledat cesty ke stabilnějšímu fungování trhů v budoucnosti. Klíčové ovšem bude, zda se podaří realizovat politiku, která sníží hrozbu vzniku světové recese. V této souvislosti si v Evropě zaslouží diskusi hlavně role EU, jejíž akce (či spíše neakce) do určité míry přispěly ke dramatu minulých dní a vyvolaly nespokojenost řady zemí s tím, jak si počínaly zejména velké státy.
Po kritických (a oprávněných) poznámkách od představitelů našeho státu na adresu evropské cesty z finanční krize se nechal slyšet ministr financí Miroslav Kalousek, že nové události na poli evropské politické ekonomie (neochota respektovat fiskální pravidla velkými zeměmi) ho přesvědčují o potřebě nespěchat se zavedením eura. Stejný závěr, ač podepřen jinými argumenty, prezentoval i guvernér ČNB Zdeněk Tůma. Což se v praxi rovná rozhodnutí, že termín leden 2012 téměř jistě padá.
Česká reprezentace již od počátku krize zdůrazňuje, že právě to, že naše ekonomika není zapojena do eurozóny, omezuje dopady turbulence finančních trhů na Česko. Argument o ochranné roli koruny však s ohledem na nedávné události kulhá. Lze poukázat na první oběti krize v EU (britské banky) či na finanční kolaps islandské ekonomiky (s islandskou korunou a inflačním cílením), kde existence domácí měny zjevně ekonomiku před krizí nebránila. Podobně to platí i pro problémy, které zmítají maďarským finančním systémem. A mnohé země by si nyní přály být členy eurozóny (či jako Slovensko si blahořečí k rozhodnutí euro přijmout), aby byly ochráněny před možným pádem domácí měny.
O tom, jak velkou ránu daná země inkasuje, tedy nerozhoduje měna, ale stabilita a kvalita domácí ekonomiky. Ta česká, která patří v současné Evropě k nejstabilnějším, nás chrání před krizí více než oblíbená česká koruna.
Naše banky
Díky silné ekonomice jsou naše banky stabilní. Největší z nich prošly očištěním na přelomu dekády a prakticky všechny z nich jsou profesionálně řízeny v rámci nadnárodních skupin, které od nich čekají především aktivitu na domácím trhu. To jim také omezilo možnost podnikat v 90. letech obvyklé „výlety na světové finanční trhy, které by nyní byly zdrojem ztrát.¨
Nicméně to, zda naši vkladatelé nebo finanční trhy vezmou některou z místních bank ztečí, závisí hlavně na událostech, na něž nemáme vliv. Jde o to, jak si stojí finanční skupiny, do kterých naše banky náleží. Nelze očekávat, že panikařící vkladatel na ulici umí rozlišit mezi pobočkou banky (úřadovnou zahraniční instituce) nebo dceřinou společností, která má vyšší míru finanční autonomie a může být méně infikována problémy celé finanční skupiny.
Co dál s Evropou?
Obvinění na adresu evropských politiků, že svými kroky založili budoucí problémy a způsobili pokřivení trhů (i v Česku nyní existují banky, které jsou součástí zahraniční banky a nabízí vkladatelům vyšší záruky než ostatní), je zcela na místě.
Tato kritika však zní podivně z úst našich vládních politiků, známých svým skepticismem k Evropě. Jestli něco současná krize ukázala, pak je to fakt, že finanční (a nejen ty) trhy v Evropě jsou vysoce provázané a že svévolný postup jednotlivých vlád je nejen neefektivní, ale působí proti férové soutěži na trhu. Aby k tomu nedocházelo, bylo by třeba dát Unii nikoliv méně kompetencí (což je současný český postoj), ale naopak v některých oblastech pravomocí více. Například snaha Evropské komise sjednotit výši pojištění vkladů a snaha naší vlády omezit (na bruselském summitu minulý týden) velkorysost příslibů některých zemí jsou ekonomicky správné.
Ti (včetně českých politiků), kteří chtějí „méně Evropy, by měli přijít s vlastní vizí, jak si představují národní dominanci v ekonomické oblasti a jak chtějí postupně „nacionalizovat současné evropské trhy a instituce. Mám však za to, že tento postup narazí nejen na odpor firem působících na evropském trhu, ale navíc je i proti zájmům občanů, kterým společný trh bez bariér přináší díky vyšší konkurenci a efektivitě nemalé výhody. V praxi nejlepší cestou tedy je s větším či menším nadšením vést EU k vyšší koordinaci alespoň při některých rozhodnutích.
Autor: Luděk Niedermayer