Martin Weiss, Lidové noviny, 25. listopadu 2008
Den před projednáváním Lisabonské smlouvy Ústavním soudem dal Václav Klaus najevo, že ji nepodepíše, pokud ji neschválí také Irové. Zároveň se objevila zpráva, že součástí toleranční dohody mezi Topolánkovou koalicí a Paroubkem je závazek schválit Lisabon – ale nikoli už americký radar, jak si ODS vždy vymiňovala. Lisabonská smlouva u nás směřuje ke karambolu.
Prezident, zdá se, si lebedí v roli kazimíra, který dohání k zuřivosti politiky v evropských hlavních městech obecně a ve Strakově akademii zvlášť. V reakci na to přibývá hysterických vizí katastrofy, která nás nemine, když nesplníme lisabonský domácí úkol.
Nutkavá potřeba konformismu, jež z některých věšteb čiší, si zasluhuje pozornost psychiatra. Nejdál zatím zašel ekonom Tomáš Sedláček, který řekl New York Times, že ČR nemůže věrohodně vést Evropu, protože nemá dost vydatnou finanční krizi.
Přitom na to, co teď sledujeme, je fakticky zaděláno už od loňského léta, kdy špičky ODS učinily strategické a nevratné rozhodnutí smlouvu netorpedovat, nýbrž ji po jakémsi vylepšování podepsat. Když letos po červnovém irském Ne prezident prohlásil, že Lisabonská smlouva je mrtvá, konflikt byl nachystán.
Bože, dej nám milost přijmout to, co nemůžeme změnit, odvahu změnit to, co je třeba změnit, a moudrost rozeznat, co je co – zní slavná modlitba.
Lisabonská smlouva patří k věcem, které změnit nemůžeme. Mohli jsme tu partii ale hrát trochu líp. Pozice zastánců smlouvy totiž zdaleka není tak silná, jak by výhrůžky napovídaly. Brusel potřebuje náš souhlas, ne my jeho. Mohli bychom si za ratifikaci aspoň o něco říct.
Jenže to by do toho nesměl přijít rozvrat ODS a jejího vztahu s prezidentem.
Jelikož se Topolánek nebyl schopen s Klausem na ničem dohodnout, ten se rozhodl vystřílet proti Lisabonu všechny náboje. A nevadí mu, že jsou slepé. Může věc jen protahovat, ale Lisabon nakonec bude platit i bez jeho podpisu. Schválí ho nejpozději příští sociálnědemokratická vláda. V unii za to nezískáme nic a doma ani ten radar. Škoda, že pánové nedokázali odložit své spory na politický důchod. Ten už není tak daleko.
Autor: Martin Weiss