Martin Uhlíř, Respekt, 15. prosince 2008
„Za mnou, do zkázy světa!“ volá ve filmové adaptaci Pána prstenů král Théoden, když vede své jezdce do téměř ztracené bitvy. Vojáci jej odhodlaně následují a díky nečekané pomoci ze záhrobí nad silami temnoty zvítězí. Současnému světu, čelícímu hrozbě globálního oteplování, se žádné pomoci z říše mrtvých nedostane. Řekněme proto otevřeně, o čem mnozí odborníci hovoří stále hlasitěji: Boj proti změně klimatu je v podstatě prohraný. Ještě ne úplně, čas se však krátí a příliš velké naděje nevzbuzuje ani schválení poněkud vykastrovaného klimatického balíčku EU.
Politici nyní diskutují o tom, jak zařídit, aby se průměrná teplota na planetě nezvýšila o více než dva stupně Celsia. Pozornému čtenáři loňské zprávy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) však docházelo, že je to téměř nemožné. Světové emise skleníkových plynů by musely začít klesat nejpozději za deset let. Řečeno jinak: křivky emisí, které nyní rok od roku šplhají vzhůru, jako by chtěly prorazit neviditelný strop, by se musely během následující dekády otočit a zamířit směrem dolů. Do poloviny století by se světové emise musely snížit o více než polovinu.
Klimatický balíček EU a plány příštího amerického prezidenta by to mohly zajistit, ale jen kdyby byly zavedeny rychle a globálně. Jak ale přimět ke spolupráci rozvojové státy, jejichž obyvatel přibývá tak rychle, že to radikální omezení emisí v podstatě vylučuje?
Jako realistický se loni zdál jiný cíl – udržet vzrůst teploty pod třemi stupni; to je hodnota, při níž by začala klesat celosvětová produkce potravin, kdy bychom byli svědky obrovského tání pevninských ledovců a kdy by vzestup moří trval staletí a hladina by stoupla až o šest metrů. Zpráva IPCC nám v tomto případě dává na obranu více času, světové emise by podle ní musely začít klesat nejpozději za 25 let. Ani to však není příliš dlouhá doba; potřebné technologie sice existují, jsou však většinou drahé a cestu na trh si hledají obtížně.
Bohužel, postupně se dozvídáme ještě temnější informace. Britský klimatolog Kevin Anderson publikoval nedávno odborný článek, v němž ukazuje, že ani cíl „tří stupňů není reálný. Emise totiž rostou rychleji, než odborníci dříve odhadovali, mimo jiné kvůli obrovské spotřebě uhlí v Číně a dalších rozvíjejících se ekonomikách. Emise států OECD by proto musely klesat od roku 2020 mnohem dramatičtěji, než uvádí klimatický panel; tak rychle, že by to zřejmě zajistila jen obrovská recese, kolaps ekonomiky srovnatelný se zhroucením průmyslu po zániku Sovětského svazu.
Se stejným či podobným varováním přicházejí i další vědci: světoznámý klimatolog NASA James Hansen, který začal bít na poplach už v 80. letech, Robert Watson, bývalý šéf IPCC, a jiní. Musíme tedy doufat, že se mýlí, nebo se smířit s tím, že teplota stoupne snad až o čtyři stupně, pravděpodobně někdy v příštím století, a možná poroste dál. Znamená to další stovky milionů lidí, zpravidla těch nejchudších, ohrožených nedostatkem vody a potravin, nemocemi či postupujícím oceánem. Lidstvo samozřejmě nevyhyne, změna klimatu ho však bude stát spoustu peněz a životů.
Proč to nevzdávat
Přes chmurné vyhlídky by bylo chybou rezignovat a nedělat nic. Každý stupeň Celsia, jemuž se dokážeme vyhnout, je důležitý a všechny cíle vyžadují poměrně rychlou akci.
Vážně vedený boj proti změně klimatu by navíc přinesl hmatatelné výhody. Přísné poplatky za vypuštění skleníkových plynů do ovzduší zabrání zbytečnému plýtvání energií, na čemž vydělají všichni. Cesta ke snižování emisí nezačíná u slunečních elektráren v kosmu, ale u důkladné izolace budov, úspornějších aut a šetrnějšího průmyslu. Nikomu se příliš nechce udělat první kroky, protože to na začátku něco stojí, přitom ale všichni vědí, že se vynaložené peníze vrátí. Hodnotíme-li ústupky, které Brusel při schvalování klimatického balíčku učinil novým členským zemím a průmyslu obecně, neměli bychom na tento úhel pohledu zapomínat.
Poplatky za emise ekonomiku postrčí správným směrem. Zároveň bychom díky nim mohli získat čistší vzduch, ušetřit suroviny a financovat třeba ochranu tropických pralesů. Ekonomové i ekologové totiž shodně upozorňují, že kácení pralesů nezabráníme, dokud nezačneme platit zemím jako Brazílie či Indonésie za to, že své lesní bohatství nechají v pokoji bujet a růst.
Ani sebevětší příliv peněz však nic nezmění na skutečnosti, že na některé věci je pozdě: Co řeknou politici z malých ostrovních států, až si uvědomí, že valnou část jejich území už nejde zachránit? A jak se k boji proti klimatickým změnám postaví představitelé Číny, kteří bezpochyby mají k dispozici vlastní analýzy? Nejspíš si uvědomují, že svět je beztak strháván do katastrofy, a jejich chuť něco podnikat se tím rozhodně nezvětšuje. Zvlášť když vezmou v úvahu, že přepočteno na jednoho obyvatele vypouští jejich země do ovzduší mnohem méně oxidu uhličitého než vyspělé státy.
Šance globální dohody
Minulý týden skončil nejen summit EU, kde se jednalo o klimatickém balíčku, ale také mezinárodní konference v Poznani. Jednotlivé země si tu měly vyjasnit své pozice, aby mohly následujících dvanáct měsíců jednat o nové globální dohodě, která by po roce 2012 nahradila Kjótský protokol. Také v Poznani zazněla mimořádně znepokojující čísla. I kdyby se rozvojový svět zavázal, že do roku 2050 sníží emise zhruba o pětinu, populační růst mu to patrně nedovolí splnit: ve skutečnosti by totiž musely emise na jednoho obyvatele rozvojových zemí klesnout o 60 procent, což je víc, než se nyní žádá od vyspělých států.
Je tedy pravděpodobné, že globální emise v nejbližších desetiletích porostou dál. Může se pak stát, že nějaká světová postkjótská dohoda sice vznikne, časem se ale zhroutí. Její signatáři totiž dojdou k závěru, že cíle jsou beztak nereálné a že kvůli prospěchu budoucích generací či Afričanů sužovaných suchem nebudou riskovat vlastní bohatství.
Bylo by škoda zahodit flintu do žita – neudělal to ani Frodo, i když jeho výprava do Mordoru se zdála beznadějná -, zkrocení klimatického Saurona však bude mnohem obtížnější, než se nyní zdá.
Autor: Martin Uhlíř