Kateřina Šafaříková, Lidové noviny, 16. prosince 2008
Poslední summit EU skončil dvojím jásáním: máme dohodu o boji proti klimatickým změnám a máme dohodu, jak dostat Lisabonskou smlouvu ze slepé uličky. Jásot pramenil z toho, že obě věci považuje unie za důležité. Nechme teď stranou klimatickoenergetické zákony, na ně teprve dojde. V případě druhé věci však summit naznačil opak: že Lisabon vlastně zas tak důležitý není. Evropští lídři totiž ukázali, že smluvní základ není nic než kus hadru.
Počet členů Evropské komise. Tahle věc byla jednou z hlavních bitev mezi vyjednavači už v době sepisování evropské ústavy. Byť byla většina států pro snížení, Rakušané pohrozili vetem a výsledný kompromis zněl: jeden komisař za každý stát do roku 2014, potom se uvidí. Lisabonská smlouva přesně tohle převzala. Nicméně přišlo irské referendum a následné irské požadavky, aby text napodruhé prošel, a ze summitu vypadlo: zařídíme princip jeden komisař za každý stát navždy.
První problém je politická rovina, protože řada národních poslanců při schvalování Lisabonu obhajovala přínos nové smlouvy mimo jiné právě tím, že od roku 2014 nabízí možnost zredukování komise, aby ta byla efektivnější. Tato politická karta však už nyní neplatí.
Druhý problém je právní. Pětadvacet ze sedmadvaceti států unie ratifikací Lisabonu schválilo, že komise může po roce 2014 vypadat jinak. Páteční všemi lídry posvěcená úlitba Irsku tuto možnost de facto vyloučila.
Nejde tu pak ale o zásah do nitra smlouvy, který si žádá novou ratifikaci? Nejde, zaznělo a už se předestřely scénáře možného „vyšívání, v jejichž vymýšlení je Brusel kreativní. Zavedení principu komisař za každý stát se přidá k chorvatské přístupové smlouvě a její ratifikací někdy v roce 2010 se i on stane součástí primárního práva unie.
Se skřípěním politických i právních zubů lze ještě na tomto místě říct: no dobrá, nakonec, při hlasování o chorvatské smlouvě v národních parlamentech budou mít zákonodárci možnost vyjádřit se i ke komisi.
Právní lahůdka přichází ve chvíli, kdy se ptáte, co se stane, nevyjdeli – časově – kýžený scénář. Irové říkají nejpozději v říjnu 2009 podruhé ANO a komise, jež musí mít jinak od 1. listopadu podle nynější smlouvy z Nice méně komisařů, zůstává tak, jak je? Odpověď: tak se mandát Barrosova týmu jednorázově o něco prodlouží, no bóže. Aha.
Tance okolo složení komise nicméně blednou, zalistujemeli závěry summitu a zjistíme-li, jak se tiše, v ústraní hlavního politického a mediální zájmu, změnil počet europoslanců pro volby v červnu 2009. Smlouva z Nice, podle níž volby proběhnou, mluví o 736 poslancích. Lisabon dvanácti státům přidal a jednomu ubral na výsledných 751 členů. Jenže podle nynějšího rozhodnutí zvolíme 754 poslanců. Proč? Protože evropští lídři vyšli vstříc španělskému (+4 poslanci podle Lisabonu) a německému (-3) tlaku. Po vzoru chytré horákyně přidali všem, jimž má Lisabon přidat, a zároveň nikomu neubrali (tzn. Němcům).
Do europarlamentu tak ve skutečnosti nebudeme volit ani podle Nice, ani podle Lisabonu, ale podle čtvrteční večeře v Bruselu.
Nepřekvapí, že i tady se už chystají „vyšívací scénáře. V červnu se navolí poslanci podle Nice a těch osmnáct navíc zůstane ve stand-by režimu, dokud úprava ze summitu nevstoupí v platnost. K tomu má dojít, jak se píše v závěrech, „v průběhu roku 2010 – jasná narážka na chorvatskou přístupovou smlouvu. Až ta bude schválena, osmnáctka čekatelů podle pořadí na kandidátce dorazí za svými kolegy ve Štrasburku. Přinejhorším se uspořádají doplňovací volby, no bóže, že to stojí miliony. Pro pořádek: Česka se europoslanecké tance netýkají, zůstane na dvaadvaceti.
Proč ten povyk Tlak na nalezení politického řešení pro lisabonský pat je pochopitelný, nicméně i tady musí platit odsud posud. Jestliže se mělo vyjít vstříc Irsku a Irové si řekli o doživotního eurokomisaře, ještě budiž. Pro změnu počtu europoslanců byl ale veškerý důvod žádný.
Za summitu tak člověk odcházel s parádní právní kocovinou, že pravidla unie jsou nekonečně ohebná. Smlouva nesmlouva, platí jen to, co se dohodne okolo stolu v Bruselu v závislosti na aktuální politické potřebě toho či onoho.
V tom případě ale nemá cenu trápit populaci vážením výhod a nevýhod evropské smlouvy, momentálně s názvem Lisabon, protože pravidla se v mezičase ikskrát změní. Mějme smluvní základ pro vnitřní trh a zbytek nechme nejvyšším politickým zástupcům k večeři. Stejně si ho k ní totiž vezmou.
Autor: Kateřina Šafaříková, Brusel