Thomas L. Friedman, Hospodářské noviny, 3. února 2009
Fórum v Davosu obvykle slouží jako hrubý barometr aktuální nálady či mánie na světové scéně. Ani letos nezklamalo. Nejvíc mě ohromila tichá naléhavost, která prostupovala řadu panelových diskusí i rozhovorů mezi investory, politiky a sociálními aktivisty. Mám-li to říci hrubě, pak všichni hledají »toho vyvoleného« – člověka, který nám řekne, kde přesně světový finanční systém tlačí bota, jak přesně se z této šlamastyky dostaneme a co přesně bychom měli udělat, abychom ochránili své úspory. Žádný takový člověk ale není. Odešel z budovy. Zvykněme si.
Léky? Prostě nejsou
Co tím mám na mysli? Především to, že na tuhle krizi neexistuje žádný zázračný lék. Zamotali jsme se do finančního chaosu, takže si sice můžeme přát, aby to všechno brzy skončilo, ale zároveň je to vysoce nepravděpodobné.
Budeme se muset naučit žít po mnohem delší dobu v mnohem větší nejistotě, než jakou kdy naše generace zažila. Nadále lijeme peníze do temné bankovní díry současné krize a zoufale přitom doufáme, že tyto prostředky dopadnou na dno a hladina začne stoupat. Zatím však nic neslyšíme, takže lijeme dál…
Můj přítel, burzovní makléř, se mi svěřil, že mu současná situace připomíná okamžik, kdy mu lékař jako chlapci poprvé oznámil, že jeho žaludek není schopen strávit pšeničné produkty. Přítel lékaři řekl: »No tak mi na to dejte prášek.« Lékař mu odpověděl, že na to žádný prášek není. »Chcete snad říct, že s tím budu muset žít?« zeptal se ho přítel. A přesně to jsme my.
Skutečnost, že není k dispozici všelék, však ještě neznamená, že se nic nedá dělat. Potřebujeme dostatečně velký stimul, který vytvoří více pracovních míst. Potřebujeme odstranit z účetních bilancí bank toxická aktiva. Potřebujeme, aby americké ministerstvo financí zavřelo nesolventní banky, sloučilo banky slabé a posílilo hrstku těch zdravých. Tohle všechno navíc potřebujeme provést správně.
Místo toho se v Davosu šuškalo, že to, co se zatím dalo pokládat za výlučně hospodářskou krizi, může brzy přerůst v domino krizí politických – jak se už ostatně stalo na Islandu.
Na cestě k matraci
Za druhé si budeme muset všichni zvyknout na život se ztracenou důvěrou. Všichni ti nesmírně solidní lidé a instituce, jimž jsme svěřovali peníze, se nám teď už jako důvěryhodní nejeví. Co jsem dospělý, ještě se mi nestalo, že bych se rozhlédl po všech bankách ve městě a nakonec si řekl: »No, nevím, jestli tu výplatu nemám raději strčit do matrace.«
Skandál kolem Bernarda Madoffa ztrátu důvěry ještě prohloubil. Míra jeho zrady – zřejmá ochota zpronevěřit životní úspory lidí, které znal – je tak bezcitná, že otevírá novou kapitolu lidského chování. Ten člověk je na nejlepší cestě stát se přívlastkem.
»Všichni se budeme muset naučit žít s nižší mírou důvěry ve vlastní život,« řekl mi v Davosu jeden africký bankéř.
To nesnesitelné pomyšlení
Mysl se však této představě vzpírá, což může vysvětlovat, proč tolik lidí, s nimiž jsem ve Švýcarsku hovořil, doufá, že »oním vyvoleným« se stane prezident Barack Obama.
Podobně jako Harry Truman je také Obama bezpochyby přítomen vzniku něčeho nového. Přichází na scénu »nikoliv po válce, ale po stejném typu institucionálního otřesu, jaký válka vyvolává,« prohlásil Peter Schwartz, šéf firmy Global Business Network. »Jeho úkolem je obnovit důvěru v instituce, které tvoří základ naší ekonomiky.«
Možná to bude Obamův nejdůležitější »sanační« úkol: poučit zemi, že z této krize nevede žádná úniková cesta. A že nezbývá než začít užívat lék, znovu dát do pořádku základní hodnoty a postupně – cihlu po cihle – si prokousávat cestu ven vyděláváním peněz »hezky postaru«. Tedy za to, co skutečně vytvoříme.
© The New York Times Syndicate 2009
Autor: Thomas L. Friedman, komentátor The New York Times