Tereza Vávrová, EUROSKOP, 12. února 2009
O české zahraniční politice debatovali 10.-11.2. na konferenci Ústavu mezinárodních vztahů experti z oboru. Konference byla věnována České zahraniční politice a jejímu výzkumu. Tématem jednoho z panelů byl bilaterální a multilaterální rozměr české zahraniční politiky – a nutno přiznat, že panelisté došli k nečekanému závěru, který jste si již přečetli v úvodu tohoto referátu: české zahraniční politice chybí strategická koncepce.
Panuje obecné přesvědčení, že se vstupem do EU a NATO se Česká republika zařadila po bok vyspělým demokraciím západního střihu. Skrze Unii je zajištěna česká účast na mezinárodním poli – a Aliance, jakožto garant kolektivní obrany, nás chrání před potenciálními útoky zvenčí.
Naše multilaterální zakotvenost v západním světě je na jednu stranu nezpochybnitelná, ovšem podívejme se na skutečný charakter české zahraniční politiky. Odložme na chvíli „růžové brýle západní jistoty“ a věnujme se třem příkladům českých zahraničně-politických vztahů.
Mezinárodní trestní tribunál
Příspěvek L’ubomíra Majerčíka Česká republika a Mezinárodní trestní soud (MTS) odhalil jistý nesoulad mezi vystupováním Česka navenek a domácím pozadím českých politických kroků. MTS není universální institucí, je potřeba k němu přistoupit. Od jeho vzniku v roce 1998 k tak na základě Římského statutu učinily (z Rady bezpečnosti) pouze Velká Británie a Francie. Ostatní státy jako Čína, Rusko a USA participovat odmítly. Česká republika se na chodu MTS od počátku podílí – financuje expertní skupiny, vysílá soudce a spoluutváří jeho agendu. Na druhou stranu Římský statut za deset let ještě neschválila.
V čem je problém? S MTS nechtěla mít žádná politická strana co do činění. Lobbovaly za něj jen některé nevládní neziskové organizace jako Amnesty International a Člověk v tísni. Teprve Topolánkův kabinet se projektu ujal a začal s jeho ratifikací, kterou provázejí vleklé problémy. Podklady – jako třeba samotné znění statutu MTS – dostali poslanci pouze v angličtině. Což ukazuje, že prestižní projekt, na němž se Česká republika podílí finančně i personálně, nebyl pro jednání v parlamentů příliš připraven.
Každopádně ratifikaci zastavil až prezident Václav Klaus, který tvrdí, že se MTS neslučuje s ústavním pořádkem ČR. Zbývá tedy otázka: co teď? Čeká se až „někdo“ podá návrh na přezkoumání k Ústavnímu soudu. Kdo tento krok udělá není jasné a česká zahraničně-politická agenda u MTS tak nabývá poněkud groteskních rozměrů.
Česko-rakouské vztahy
Miroslav Šepták mluvil na konferenci o Místu Rakouska v evropské politice a představil tak jednu ze studií bilaterální zahraniční politiky. Vývoj vzájemných vztahů provázela mrazivá korektnost po celou éru komunismu, aby se Rakousko stalo v roce 1989 první zemí, jež s Československem zrušila vízovou povinnost. Třecí plochy se objevily v podobě Benešových dekretů a stavby jaderné elektrárny Temelín. Obě témata současná kompromisnější vláda Wernera Faymanna považuje za vyřešená. Máme tedy od věčně si stěžujícího rakouského souseda klid.
K této charakteristice vzájemných vztahů připojil ovšem Michal Kořen tezi, že klid není vždy produktivní a spíše než jásat nad nekonfliktním vztahem bychom se měli snažit definovat další možné oblasti spolupráce. Odlišná zahraniční politika Rakouska a ČR neznamená, že s Rakušany nemáme o čem jednat. Proto bychom neměli „usnout na povadlých vavřínech“, ale otevřít debatu o nové strategii vzájemných jednání.
Česko-německé vztahy
Podobná smířenost se stavem věci panuje i v česko-německých vztazích, kde ovšem nemusí zůstat bez následků. Vladimír Handl označil za základní kámen změny vstup ČR do EU a případně do NATO. Do té doby česko-německou agendu ovládaly snahy o normalizaci vztahů – a společná zájem na vstupu střední Evropy do obou zmíněných organizací. Vytvořil se koncensus a vzájemné vztahy byly symetrické a stabilní. Ovšem česká politika nebyla nikdy příliš transparentní a jednotlivé vlády se podstatně lišily v názorech. Navíc polarizační vliv USA neumožnil vytvořit dlouhodobou česko-německou spolupráci. Dostáváme se tedy ve vtazích s Německem do podobného stavu jako s Rakouskem – do stavu neplodného klidu.
Právě tento klid nás podle Handla pomalu posunuje do pozice tzv. Zwischeneuropy mezi Německem a Ruskem. Jediná zahraniční vládní spolupráce s německým sousedem funguje v rámci infrastruktury – budování Labské cesty. Jiné kroky vlády nepodnikly. Zwischeneuropa nevznikla záměrně, rozhodně ji úmyslně nevytvořilo Německo. Jenže ČR se do ní svou minimální aktivitou přesouvá samo.
Potřebujeme koncepci!
Tento poznatek se stal hlavním závěrem celého panelu. Je to důležitá zpráva, vždyť ČR jako malá země může hrát výraznější zahraničně-politickou roli pouze tehdy, bude-li aktivní. Od vstupu do EU v roce 2004 se toho moc neudálo. Višegrádská spolupráce kamsi vyšuměla, přeshraniční spolupráci iniciují většinou představitelé regionů. Proto z Černínského paláce tento týden zaznělo: musíme najít aktivní strategickou koncepci zahraniční politiky a pracovat na sblížení se svými sousedy.
Autor: Euroskop, Tereza Vávrová
