Ondřej Bratinka, psáno pro Euroskop, 15. února 2009
Nedávno rehabilitovaný biskup Richard Williamson, který ve vysílání švédské televize popíral holocaust, je beze sporu ničema. Provedete-li ovšem rychlou rešerši domácího i světového tisku, získáte dojem, že „ničema“ je pro svět především papež Benedikt XVI., který popírače holocaustu rehabilitoval. Od konzumentů povrchních médií se lze dokonce dozvědět, že papež Williamsona rehabilitoval právě proto, že zpochybňuje holokaust…
Předpokládejme, že byl odsouzen vrah a soud mu vyměřil trest odnětí svobody v určité výši. Vrah jde do vězení, kde si trest odsedí, vyjde na svobodu – a po čase čelí žalobě za lehké ublížení na zdraví. Pro nedostatek důkazů je ale obžaloby zproštěn. Dovedete si představit, že by ve společnosti, v níž vládne zákon, někdo prohlásil, že někdejší vrah nemůže být již nikdy spravedlivě souzen? Že nemůže být zproštěn obžaloby v určité věci, jelikož kdysi spáchal jiný zločin?
Je to nepředstavitelné, protože člověk smí být souzen pouze za své činy, ne za to, kým ve skutečnosti je. Tak funguje právní stát, spravedlivá justice a zřejmě každý, kdo uznává jejich existenci. A nehraje roli, že daný člověk je zavrženíhodný ničema, který si zaslouží snad jen tu spravedlnost.
Takový ničema je i nedávno rehabilitovaný biskup Richard Williamson, který ve vysílání švédské televize popíral holokaust. Náš příklad ovšem musíme otočit, protože ‚vraždou‘ je ve Williamsonově případě popírání holokaustu a ono ‚lehké ublížení na zdraví‘ je dávná vzpoura proti církevní autoritě.
Rychlá rešerše domácího i světového tisku však budí dojem, že hlavní ničema je papež Benedikt XVI., který rehabilitoval exkomunikovaného popírače holokaustu (od svých známých jsem se dokonce dozvěděl, že k rehabilitaci došlo právě proto, že Williamson popíral holokaust). Jsem zvyklý na novinářské kachny, ale tahle nejnovější u mne vyvolala týž dojem, jaký jsem měl při četbě známé Böllovy povídky Die verlorene Ehre der Katharina Blum (Ztracená čest Kathariny Blum).
Vždyť je to Němec…
Zběžné čtení novin vede k tomu, že si člověk činí falešné představy o realitě, podrobné čtení potom k bezmezné víře, že noviny přinášejí pravdivý obraz světa. O Benediktu XVI. světový tisk takovou pseudorealitu vytváří od chvíle jeho nástupu na petrovský stolec – a musím přiznat, že se mu to daří. Koneckonců – Benedikt XVI. přece byl (v nesvéprávném věku) členem Hitlerjugend, byl povolán k Wehrmachtu, kde sloužil (a odkud uprchl do amerického zajetí), navíc je to Němec.
V závorce uvádím skutečnosti, které zřejmě každý musí číst mezi řádky, protože v médiích se zpravidla neobjevují. Poslední charakteristika – Němec, v českém prostředí navíc vyvolává známé reminiscence a nepravdivý obraz je na světě: Benedikt XVI. je vlastně odchovanec nacismu a taky se podle toho chová. A hleďte: teď dokonce rehabilitoval biskupa, který popírá holokaust. Pěkně to zapadá dohromady.
Přiznám se, že jsem se na okamžik také chytil za hlavu. Nechtěl bych za biskupa někoho, kdo jen zavání antisemitismem, natož člověka, který popírá zločin, doložený snad největším počtem svědků v historii. Podstata problému kolem Benedikta XVI. a Richarda Williamsona je ovšem někde jinde.
Co je to exkomunikace – a co tedy udělal papež
1. exkomunikace není magický obřad, ale církevně-právní akt. Musí se vztahovat k určitému provinění a rozhoduje o něm církevně-právní autorita po předložení důkazů a všech náležitostí. Stejně jako u běžného světského soudu. Rozdíl spočívá pouze v tom, že předmětem soudu nejsou přestupky proti světským zákonům, ale proti církevní nauce nebo její autoritě. Stejně jako u běžného trestního práva je možné odvolání, prominutí trestu nebo obnovené soudní řízení.
Richard Williamson byl před časem exkomunikován, protože nebyl ochoten podřídit se závěrům II. vatikánského koncilu a zastával schizmatické postoje. Byl exkomunikován za konkrétní čin. Jeho exkomunikace se tudíž musí vázat ke konkrétnímu činu a není přenosná na nic jiného. Jako u běžného soudního práva: není možné držet člověka ve vězení za ublížení na zdraví, poud mu neprokážeme, že takový čin spáchal – a není možné ho tam držet ani v případě, že se dopustil vraždy (pak musí být zahájeno nové vyšetřování a nový proces.)
2. Richard Williamson je nadále suspendován a tudíž nesmí vykonávat biskupský úřad. Jeho rehabilitace se navíc vztahuje pouze na jeho dávný rozkol s církví a nemůže být v žádném případě dávána do souvislosti s jeho týden starým prohlášením o neexistenci holokaustu.
Richard Williamson navíc nebyl přijat do církve s žádnou velkou pompou, ale běžným úředním aktem, kterých probíhá mnoho. Mediální pozornost případ vzbudil nejen kvůli sporné osobě Richarda Williamsona, ale i kvůli neobyčejnému gestu dobré vůle vůči sektářsko-ideologickému spolku uvnitř církve. Ani tak ovšem nejde o rehabilitaci myšlenek Marcela Lefebvra či jeho následovníků (k nimž Williamson patří), ale o zelenou k dalšímu dialogu, případně o příležitost pro Lefebvrovi následovníky k přehodnocení některých postojů.
Autor: Ondřej Bratinka