Pavel Bratinka, Hospodářské noviny, 19. února 2009
»Lisabon« upravuje vztahy mezi 27 státy. Upravuje tedy vztahy nejen mezi námi a ostatními členy, ale i například mezi Finskem a Maltou, Německem a Francií a tak dále. Další kombinace nechť si každý doplní podle svého gusta. S touto úpravou vzájemných vztahů již souhlasilo 25 národních parlamentů.
Je tedy na místě otázka, díky jakému vývoji v Evropě získalo Česko tak obrovskou moc nad Evropou, že v rukou jeho parlamentu je možnost negovat vůli parlamentů všech ostatních zemí. Včetně největších mocností, jejichž vůle v dějinách determinovala náš osud. Dosud jsem neslyšel ani jediného odpůrce smlouvy, který by si tuto otázku položil, natož, aby na ní odpověděl.
A není divu. Odpovědí totiž je, že jen díky myšlence integrace, která už šedesát let dominuje Evropě, se země našeho kontinentu do značné míry zbavily vzájemné nedůvěry a strachu. Namísto vražedných a destruktivních válek dob minulých se dnes stala jediným prostředkem k řešení sporů složitá jednání.
Moc ovlivňovat osudy ostatních národů získalo Česko jen díky svému členství v unii. Tuto moc nám nad sebou svěřily státy souhlasící s naším přijetím (mimochodem bez referend). S mocí ale přichází také odpovědnost za její použití. Odpůrce Lisabonu – pokud je realistou – by si měl umět připustit, že Česko není jediným členem unie. A tudíž se jeho rozhodnutí dotkne zásadním způsobem i ostatních členských zemí, které nejsou o nic méně suverénní než naše zem.
Tuto historicky neslýchanou moc nyní máme. Ale pokud se teď rozhodneme zasadit ostatním úder, nezbaví je to suverenity a svobody rozhodnout se, že nám jej vrátí.
Ano, tak to ve světě chodí
A jaký by to asi úder byl? I tuto otázku by si měli senátoři položit dříve, než začnou o Lisabonské smlouvě hlasovat. Ať už si ji ale položí, nebo ne, nabízím velmi pravděpodobnou odpověď: ostatní členské státy se k nám obrátí zády a udělají si velmi rychle novou smlouvu upravující vztahy mezi nimi. Naše suverénní rozhodnutí však budou respektovat a k jejímu podpisu nás v prvním sledu již nepozvou. Dostaneme nanejvýš možnost se dodatečně připojit, ale teprve až vstoupí v platnost ratifikací ve všech státech přizvaných k jejímu schvalovacímu podpisu.
Ano – tak to ve světě chodí. Pokud nejsme schopni po skončení namáhavých a kompromisních jednáních stvrdit podpisy našich vyjednávačů, pak nemáme právo nutit druhé, aby znova podstoupili riziko neúspěchu.
A tím se dostáváme k druhému faktu, který by si zákonodárci – jimž jsme svěřili rozhodování o naší vlasti – měli uvědomit. Evropská unie dnes ve světě není dominantní silou. V porovnání se svou ekonomickou výkonností je dokonce mimořádně slabou silou. V důsledku sebevražedných válek národních států ve 20. století si Evropa zničila nejen mocenský, ale i morální kapitál nutný k tomu, aby se svět jejím vlivem změnil k lepšímu.
A ve světě mimo Evropu – kromě Severní Ameriky a hrstky dalších států – dnes klíčí síly nesmiřitelně nepřátelské vůči všemu, čeho si právem ceníme: vůči vládě zákona, lidským právům, duchovní svobodě.
Vlastenci s.r.o.
EU má sice ambici mít společnou bezpečnostní a obrannou politiku, ale její současná realizace se podobá špatnému vtipu. Její vojenská síla rozdrobená do 27 armád je ve srovnání s výdaji na ně – už tak velmi nízkými – nesrovnatelně slabší než za stejné peníze pořízená část armády USA.
A to nemluvím o tom, že některé členské země unie trvají na své neutralitě. Část irských voličů hlasujících proti Lisabonské smlouvě se obávala, že tato smlouva by mohla vést k vyslání irských vojáků do zahraničí. Je to sice nesmysl, ale radost vyjádřená našimi odpůrci Lisabonu nad jeho porážkou v irském referendu tedy nutně zahrnuje i radost nad projevenou neochotou irských voličů vyslat svoje vojáky na případnou obranu české suverenity proti vnějšímu útoku. Vskutku projev pravého českého vlastenectví!
Evropská unie je pokus spojit síly evropských národů k zajištění míru, svobody a blahobytu pro jejich občany. Na evropském kontinentu dosáhla historicky unikátního úspěchu. Dnes je ale vlivem vývoje ve světě zřejmé, že k udržení tohoto úspěchu už její současná těžkopádná podoba nestačí.
Z hlediska potřebné akceschopnosti přináší Lisabonská smlouva sice jen malé zlepšení, ale realista musí být vděčný i za tento malý pokrok, když vidí a slyší, jaké argumenty vznášejí její odpůrci.
O žábách, myších a válce
Spory v Evropě mají dnes díky unii podobu pouhých válek žabomyších. A přesně takové bude i případné vítězství odpůrců Lisabonské smlouvy. Jenže mimo hranice unie probíhají konflikty a války doopravdy a natvrdo.
Ale právě svět mimo unijní hranice – a schopnost sedmadvacítky v něm působit – rozhoduje o tom, jak se nám bude v Česku žít. Kéž by si to ti, na které hlasování o Lisabonu ještě čeká, uvědomili.
Autor: Pavel Bratinka