Ondřej Schneider, Hospodářské noviny, 25. února 2009
Hrubý domácí produkt klesal v posledním čtvrtletí roku 2008 prakticky v celém rozvinutém světě. V Americe o 4 %, v Japonsku o 13 %, v Británii o 6 %, v euro zóně také o 6 %, ale v Německu už o 8 %. Klesá Asie (Jižní Korea o 21 %, Singapur o 17%), klesá východní Evropa (Lotyšsko a Estonsko o 10 %), klesá i Nový Zéland a Austrálie. Poslední odhady počítají s tím, že v roce 2009 poroste ekonomika v Číně, Indii (v obou případech o nějakých 5%), a možná ještě v Brazílii a Pákistánu (o jedno procento, když všechno dobře půjde). Všude jinde bude pokles pokračovat, většinou o 2-3 %.
Takhle široký celosvětový pokles tu nebyl od velké hospodářské krize v 30. letech, nebo ještě spíše od »velké stagnace« v 80. letech 19. století. Současný propad sice zatím není tak velký jako před sedmdesáti lety, ale všichni jsme si zvykli na stabilní a pokud možno rychlý ekonomický růst. Před 120 lety o konci kapitalismu mluvilo jen pár blouznivců, dnes je to téměř běžný názor, od francouzského prezidenta po většinu diskutérů v české blogosféře.
Pokud hloubka současné krize ještě nedosahuje parametrů 30. let, její rychlost je mnohem vyšší. Všechno se mění velmi rychle – baltské státy v roce 2007 rostly o 10 %, letos o 10 % propadnou. Průmyslová výroba na Tchaj-wanu klesá o třetinu, v Maďarsku, Švédsku či Japonsku o pětinu. Kurzy měn se mění o desítky procent během měsíců.
Když Titanik zrychluje
Proč je rychlost ekonomické krize tak hrozivá? V »normálních dobách« má ekonomika velkou setrvačnost a pohybuje se spíše jako veliký tanker (nebo Titanik?). Trvá měsíce, spíše roky, než se změna v parametrech politiky nebo nějaký vnější šok projeví v makroekonomických číslech. Centrální banky rutinně počítají s tím, že jejich rozhodnutí se plně projeví v horizontu 12-18 měsíců.
Taková setrvačnost má výhody i nevýhody. Pro vlády i centrální banky je to někdy frustrující: většina jejich opatření nemá okamžitý a hmatatelný účinek, a tak nikdy neví, zda je jejich politika správná. »Neměly by být úrokové sazby spíš o procento výše? Neměli bychom snížit daň ze zisku?« Odpovědi na takové otázky však většinou přicházejí, až když už bývá pozdě…
Tatáž setrvačnost ale umožňuje vládám překvapivě dlouho udržovat špatný kurs, aniž by se to nějak dramaticky projevovalo. Dnes každý ví, že americká centrální banka měla zvyšovat úrokové sazby dříve a rychleji. Před dvěma lety však většina ekonomů oslavovala Alana Greenspana jako největšího centrálního bankéře v historii. (A my dnes víme, že český rozpočet měl být v roce 2006 opravdu v přebytku, protože růst o 6 % jen tak nezopakujeme. Tehdy však celý parlament hlasoval pro vyšší sociální dávky.)
Včera šílené, dnes běžné
Dnes však jakoby setrvačnost zmizela. Zatímco v minulosti šlo v drtivé většině o krize solventnosti, dnes prožíváme krizi likvidity. Likvidita je ovšem mnohem prchavější fenomén než solventnost. Například Merrill Lynch byla pravděpodobně i v říjnu 2008 solventní banka – nicméně v rozhodující okamžik nebyla schopna svou pozici na trhu financovat kvůli nedostatku likvidity a úctyhodné bance nezbylo než se uchýlit pod křídla Bank of America.
Loňský průběh krize ukázal, že přechod od nedostatku likvidity k nesolventnosti je velmi rychlý, často v řádech dní, protože většina účastníků trhu byla zvyklá zajišťovat si likviditu jen na krátké období týdnů, ne-li dnů. Pokud z trhu zmizí likvidita, přestanou být účastníci trhu za čas i solventní, protože nebudou schopni umístit (prodat) svá aktiva a jejich věřitelé je mohou poslat do konkursu. Díky tomu se mohou zdánlivě solidní instituce dostat během pár dní do ohrožení bankrotem, odkud je vytáhne jen vládní pomoc.
Pro vlády je pak samozřejmě mimořádně obtížné reagovat dostatečně rychle a přesvědčivě. Politici (a ekonomičtí poradci) těžko odhadují, jak rychle se šíří krize a kdo je příště na řadě. A tak zkoušejí všechno možné.
Před čtyřmi měsíci by jakákoliv zmínka o možném znárodnění bank v Americe či Evropské unii vyvolala paniku; dnes je to standardní součást debaty a znárodnění bank v USA navrhuje i Alan Greenspan! V únoru 2008 prosadil prezident Bush daňové úlevy ve výši 160 miliard dolarů přes odpor řady senátorů. O rok později, v únoru 2009 Senát schválil Obamův plán za 800 miliard dolarů… Letos zřejmě dostanou soudci v Americe poprvé právo snížit jistinu hypotéky i bez souhlasu banky. Když to v kampani v létě 2008 navrhla Hillary Clintonová, banky i ostatní kandidáti na prezidenta to označili za šílený nápad.
Co se lze naučit od Obamy
Současná krize ukazuje, že i v ekonomické politice jde stále více o rychlost a o důvěryhodnost. Sebelepší politika neuspěje, pokud ji nepochopí a nepodpoří nejdůležitější hráči a partneři. Politici se proto stále více soustřeďují na prezentaci a vysvětlování. Někteří při tom zapomínají na podstatu a forma je pro ně vším (francouzský prezident), někteří se podřizují jen neochotně (Gordon Brown, ale i Miroslav Kalousek).
Velmi dobře pracuje na prezentaci své politiky Barack Obama. Na jednu stranu sice zdůrazňuje, v jak špatném stavu mu zanechal ekonomiku George Bush, na druhou stranu opakovaně a důkladně vysvětluje, co dělá teď a co udělá zítra a co příští týden.
Například snížení daní, schválené Kongresem v polovině února, Obama označil za nejrozsáhlejší v dějinách USA (což je hodně přehnaná interpretace) a dělá vše pro to, aby lidé pocítili nižší daně již v dubnu, kdy by průměrně vydělávajícímu Američanovi mělo z výplaty zbýt o 65 dolarů více. Obamův tým spoléhá na to, že rychlá a hodně »prodávaná« daňová úleva může změnit pohled Američanů na ekonomiku a vrátit jim optimismus. Takhle rychle se ještě změna daňového zákona v Americe nezavedla do praxe. Ale tamní ekonomika ještě také nikdy nestála tváří v tvář tak »rychlé krizi«…
Autor: Ondřej Schneider