Lenka Zlámalová, Tomáš Němeček, Hospodářské noviny, 27. února 2009
HN: Bylo by dnes České republice lépe, kdyby měla euro?
Teď a tady? Možná krátkodobě můžeme mít drobný prospěch z toho, že máme volný měnový kurz. V době, kdy se hroutí vývoz všem exportním ekonomikám, nám slabší koruna přece jen může trochu pomoci. Ale ze střednědobého hlediska mě to, co se dnes děje, vede spíš k názoru, že bychom měli být raději na palubě velkého parníku.
HN: Takže až se vláda na podzim vrátí k debatě o zavedení eura…
Máme ten luxus, že ještě několik měsíců budeme sledovat, jak si eurozóna – po deseti letech procházky růžovým sadem – povede v zatěžkávací zkoušce. To není od věci, že se nemusíme rozhodnout hned zítra. Ale pokud nenastane nějaký zásadní zvrat, pak soudím, že budu spíš pro euro. Tedy: pokud budou pro i ti, kdo eurozónu tvoří.
HN: Myslíte, že je doba porušování pravidel? I kdybychom plnili všechna kritéria, bude mít eurozóna zavřeno?
Máme smlouvu, která předpokládá, že se členy eurozóny staneme. Ale víme, jak to někdy ve světě chodí. Pravidla jsou napsána, ale je také důležitá politická vůle.
Německo eurozónu podrží, bude-li stát před volbou
HN: Je možné, že by pnutí uvnitř eurozony mohlo tak zesílit, až by se rozpadla?
Tohle je zatěžkávací zkouška. Data, která vylézají, bourají všechny statistiky, roste pokušení dělat politiku »zachraň se, kdo můžeš« nebo »bližší košile než kabát«. Koneckonců: otázka zní, jestli by to už dávno nebylo mnohem horší, kdyby tu euro nebylo. Nikdo neví, jak to dopadne. Ale podle mě eurozóna tuhle zkoušku přežije: ti, co se na společné měně shodli, ji nenechají padnout.
HN: Poprvé v historii možná budou silnější členové Evropské unie zachraňovat slabší před státním bankrotem; Německo naznačuje, že je k tomu připraveno. Považujete to za reálné?
Nebudu dělat dramatická prohlášení, že země XY je na tom tak špatně, že do dvou či tří měsíců bude téma její záchrany na stole. Vyloučit se to samozřejmě nedá. Doba je strašně turbulentní. Je někdy těžké rozlišit v tom běhu, co je reálný problém a co poplašná zpráva, která se objevuje ve zmatku či panice náhodně, nebo je třeba i cílenou dezinformací. Sama Česká republika není v situaci, kdy by potřebovala zachraňovat, ani sama nedokáže zachránit jiné. Jsem rád, že jsme nedávno rozhodli o pomoci Lotyšsku. Mimo jiné jsme tím dali najevo, že umíme být solidární. A že nejsme součástí nějaké černé díry, jak se snažily vyvolat dojem Financial Times nebo Le Monde.
HN: Německo si už dávno vynutilo zvláštní bod v evropských smlouvách, že jeden stát nebude zachraňovat jiný. Právě z obavy, že by jednou muselo hasit potíže Itálie nebo Řecka. Nepřeváží v Německu či v celé eurozóně pocit »ať se každý radši stará sám o sebe«?
Není na mně, abych odpovídal za Německo. Můj osobní dojem je takový, že pokud by Německo bylo někdy postaveno před volbu »ano, či ne« pak by se jako exportně orientovaná ekonomika asi snažilo eurozónu podržet. Ale nemělo by se spoléhat na to, že malou disciplínu jedněch zachrání disciplína druhých. Kdyby tohle měla být budoucnost eurozóny, pak je v tom samozřejmě zabudována hrozba rozpadu.
HN: Mluvil jste o naší pomoci Lotyšsku. Prezidentův poradce napsal komentář, podle nějž měla vláda ty peníze dát raději českým sklářům. Nejde o jednoho poradce – ale reakce na internetu byly nadšeně souhlasné.
Myslím, že ten názor, který zazněl, je velmi nešťastný. Je na místě připomenout, že to byl Václav Klaus, kdo jako ministr financí Československa a pak premiér České republiky jezdil po světě počátkem 90. let a prosil některé vyspělé země, aby poskytly půjčku ve prospěch našeho tehdejšího přechodu na konvertibilní měnu. Těžili jsme ze solidarity Západu v nelehké době transformace, máme ji proto teď projevit, když se naši přátelé dostanou do potíží. Nemluvě o tom, že je to i signál: česká ekonomika je dost silná, aby si to mohla dovolit.
Banky: V krevním oběhu jsou sraženiny a musí pryč
HN: Máte obavy z volání po protekcionismu, když slyšíte výroky francouzského prezidenta?
Myslíte automobilky? Musíme rozlišovat mezi tím, co je řečeno někde na tiskové konferenci pro uspokojení domácího publika, a mezi tím, co se reálně dělá. Požádali jsme Evropskou komisi, aby určila pravidla hry pro pomoc automobilkám – a to právě učinila. Je to jako když se ve fotbale přiostří hra, někdo začíná hrát unfair. V tu chvíli rozhodčí – Evropská komise – musí hvízdnout.
HN: To je všechno, co Češi udělají?
Teď je móda podkopávat autoritu Evropské komise, říkat o ní, že je slabá. Naší odpovědí musí být podporovat rozhodčího. Ano, můžeme se dohodnout na změně pravidel. Ale musí to udělat všichni a společně. Není možné, aby to jeden začal dělat bez ohledu na druhé. Při dnešn í m í ř e p r o p o j e n o s t i E v r o p y každá akce vyvolává protireakci, každé svévolné nasypání peněz do některého sektoru ekon o m i k y m ů ž e m í t d o p a d n a sousedy.
HN: Navrhne nějakou změnu pravidel samo české předsednictví?
Nám v zásadě pravidla vyhovují tak, jak vypadají teď.
HN: Po hypoteční krizi přišla krize celého finančního sektoru, pak zasáhla celou Ameriku, pak se přelila do světa. Máte obavy z nutné příští fáze – růstu nezaměstnanosti?
To nejdůležitější, o čem se budeme bavit tuto neděli, je zprovoznění úvěrových linek v bankovním sektoru. Banky – nikoli u nás -udělaly řadu chyb. Peněžní oběh je jako krevní oběh v těle, a pokud se objeví sraženiny v podobě »toxických« úvěrů, je nutno udělat angioplastiku. Nebo bypassy. Pokud jde o sociální bouře, obavy z nich panují teď hlavně v západní Evropě, v zemích se silnější tradicí nepokojů. A s rigidnějším pracovním trhem; my patříme mezi ty pružnější.
HN: Co české předsednictví doporučí ostatním?
Otázky zaměstnanosti jsou v kompetenci národních vlád. Můžu k tomu pouze říct, že je v této době důležité udržet zaměstnanost zvlášť u nízko placených profesí. Proto velká část našeho záchranného balíčku snižuje sociální a zdravotní odvody. A proto chceme urychlit čerpání peněz z evropských fondů na rekvalifikace.
I vůči Teheránu platí: Mluv tiše a nos velkou hůl
HN: Jaký posun přinesl do světové politiky Barack Obama? Komentátor Wall Street Journalu Bret Stephens píše, že dnešní atmosféra připomíná Locarno 1925: po únavné válce se nové vlády velmocí rozhodly k smířlivosti vůči Německu a na vedlejší kolej začaly odsouvat Polsko či Československo… Stephens obviňuje Obamu, že pardonuje Rusko či Írán a odsouvá země jako Gruzii, nás či třeba Izrael.
Já nevím. Nevidím tak velkou diskontinuitu. Je samozřejmě krizová situace a je obtížné předvídat, v co vyústí. Američané si sami teprve ujasňují, co budou chtít podniknout v ekonomice i v zahraniční politice. Nemyslím si ale, že by odepsali Gruzii nebo že začnou objímat toho, kdo do ní nedávno silou vstoupil.
HN: A Írán? Zatímco my se zabýváme krizí, izraelské noviny už několik měsíců vyzývají k náletům na íránská jaderná zařízení.
V Íránu budou v červnu volby, které leccos ukážou. Při padajících cenách ropy už není v tak silné pozici jako dosud. Nicméně: vystřelením družice na orbit demonstroval své raketové technologie, jako kdysi Sověti se Sputnikem. A pokud jeho jaderný program nebude zastaven nebo se ho nevzdá, do několika let bude schopen disponovat bombou.
HN: Takže už nemáte žádné pochyby, že nejde o mírový program?
O hrozbě není pochyb. Pokud Obamova Amerika nabízí dialog, neznamená to hned přijetí Íránu do atomového klubu. Chápu to jako příležitost, aby se Írán vydal cestou rozumu.
HN: A když sledujete izraelské noviny, myslíte, že je to jen zastrašování? Co když Izraelci usoudí, že zůstali sami, a rozhodnou se bránit? Nebojíte se někdy, jak bude svět vypadat na konci letošního roku?
Izraelské existenční obavy beru vážně. A jsem osobně skeptický k tomu, že se Írán vzdá svých mocenských regionálních ambicí. Ale pokud se americká vláda pokusí o jednání, zdá se mi to lepší než hrát rovnou natvrdo. Jinak myslím, že se i Obama bude řídit zásadou Theodora Roosevelta – mluv tiše, ale nos velkou hůl. Nepochybně bych nezačal tím, že zabalím protiraketovou obranu. To leda tehdy, až Írán ukončí své raketové a nukleární ambice. Když nebude zloděj kroužit kolem mého baráku, pak můžu vyndat zámky. Dřív ne.
HN: Není úplně obvyklé končit rozhovor v půl jedenácté večer. Tak časově nabité předsednictví jste si nejspíš nepředstavoval?
Pochopitelně jsme nečekali, že bude předsedat Evropské unii v nejtěžší chvíli její historie. Pro mě je to srovnatelné s měsíci po roce 1989. Akorát že tehdy to byl vzestup do výšin, teď jedeme dolů. A pořád nevidíme dno.
Autor: Alexandr Vondra, Lenka Zlámalová, Tomáš Němeček