Zbyněk Petráček, Lidové noviny, 5. března 2009
Představa české účasti na protiraketové obraně i pevné americké kotvy v této zemi, prostě toho, co tak hutně shrnul premiér, se začíná rozplývat. Nasvědčuje tomu mozaika výroků z poslední doby a jejich interpretací. Je dobré rozebrat americké motivy ke změně postojů, abychom nešířili obraz nového ustupování síle, nového mnichovanství, ale hlavní otázka v Česku je trochu jiná.
Topolánkova vláda hledala dvojí ukotvení Česka na Západě. Jednak směrem Lisabonské smlouvy k tvrdému jádru Evropy – prostě abychom se připoutali k západu kontinentu. Ale zároveň i v posílení atlantické vazby – prostě abychom se připoutali k Americe. Proto vznikla idea „radar za Lisabon. Ať už si o radaru myslíme cokoliv, většina lidí zřejmě uzná, že americké vojenské zařízení na české půdě vytvoří pevné pouto, možná pevnější než papírové smlouvy. Radar měl být jakousi druhou nohou dodávající ukotvení zemi, která už stojí v EU a možná bude stát i v jejím tvrdém jádru. Co ale když se po současných turbulencích rozpadne eurozóna a s ní i tvrdé jádro? Pak to vychýlení vyrovná druhá noha amerického radaru. Taková je logika vlády.
Jak se ale vyrovnat se situací, když vyhlídka na tuto oporu zmizí? To může být problém.
Jak to vlastně bylo s Obamovým návrhem Moskvě na výměnu protiraketové obrany za americko-ruský tlak na Írán? To je téma pro zasvěcence, ale včerejší článek v New York Times – listu, který nelze podezírat z nepřátelství vůči Obamovi – dává za pravdu spíše zdejším skeptikům. Výměna dopisů mezi prezidenty vypadá podle jeho informací zhruba takto.
Obamův dopis Medveděvovi byl autentický. Někdy v polovině února ho osobně předal náměstek ministryně zahraničí William Burns. Moskva tu nabídku četla a skrze list Kommersant vytroubila světu jako obchod ve stylu něco za něco: vy stopnete chystanou protiraketovou obranu, my spolu s vámi zatlačíme na Írán.
Tak to nebylo, žádné něco za něco, nýbrž jasná výzva k postupu proti íránské hrozbě, vyvrací teď kremelskou interpretaci Obama: „V tom dopise říkám, že podle toho, jak snížíme odhodlanost Íránu získat jaderné zbraně, se i sníží naléhavost potřeby systému protiraketové obrany. A co radar v Brdech a rakety v Polsku? Polsko, Česko a další státy NATO budou podle Obamy nadále plně zapojeny do partnerství, spojenectví a americké podpory ohledně jejich bezpečnosti. To zní skoro jako „čestné pionýrské. Jak si to konkrétně přebrat?
New York Times to přebírá takto. Zatímco George W. Bush nikdy neakceptoval návrh Moskvy na instalaci části protiraketového štítu na ruské území (tak, aby nemohl být využit proti samotnému Rusku), zdá se, že Obama tuto myšlenku přehodnocuje. Zatímco Bush zdůrazňoval spojitost mezi íránskou hrozbou a protiraketovou obranou, Obama to – chtěně či nechtěně – formuluje způsobem, který v Rusku najde pochopení.
Na velkém parníku
Která z těch tří verzí nejlépe odráží skutečnost? Máme věřit Obamovi, Medveděvovi, Kommersantu, či New York Times? To je teď otázka pro nás i pro Topolánkův tým. Leccos naznačuje už teď, že vláda s radarem už ani moc nepočítá. Zatím se to jevilo tak, že na domácím politickém hřišti už nezachází s radarem jako s obchodovatelnou položkou. Pokud o tom snad pochybujete, vzpomeňte si, jak sněmovna schvalovala Lisabonskou smlouvu. ODS „zapomněla na kongresem schválenou podmínku Lisabon ano, ale za radar. Nyní se opomíjení radaru rýsuje ještě definitivněji.
Přečteme-li si – se znalostí toho, o čem psal New York Times – rozhovor vicepremiéra Vondry pro šest dnů staré Hospodářské noviny, leccos pochopíme. O radaru ani slovo, zato plné pochopení pro euro. „Měli bychom být raději na palubě velkého parníku, říká Vondra, aniž by zmínil radar. Jako by se pomalu chystal, že svůj koncept „dvounohé stability pohřbí, že se musíme spokojit jen s jednou nohou.
USA možná vycouvávají z radaru, který však pro ně znamená jen jednu z více variant čelení íránské hrozbě. Pro nás to ovšem byla jediná varianta, jak se zapojit do extraligy globální obrany. Až budete jednou uvažovat, kde se stala chyba, nesvádějte vše hned na Obamu. Raději si vzpomeňte, jak loni v srpnu, týden po ruských bojích v Gruzii, Polsko schválilo smlouvu s USA, zatímco my na to čekáme dodnes. A až premiéra Topolánka vystřídá Paroubek, uvědomte si, že vyhráli ti, kteří sázejí na Lisabon jako na jedinou kartu.
Autor: Zbyněk Petráček