Petr Zenkner, Tereza Vávrová, Euroskop, 25. března 2009
Ve čtvrtek 19. března se na půdě CEVRO Institutu uskutečnila konference pod názvem Křesťanské a liberálně-konzervativní strany ve Střední Evropě. Akci pořádal CEVRO Institut společně s Mezinárodním politologickým institutem Masarykovi univerzity v Brně a většina přednášejících z těchto institucí i pocházela. Rozhovor Euroskopu poskytli profesor Miroslav Novák z CEVRO Institutu a docent Lubomír Kopeček z Masarykovy university v Brně.
Nejistota pravice
První blok přinesl obecnější příspěvky zkoumající zakotvení a ideové vymezení pravice jako takové. Miroslav Novák z domácího Cevra se zabýval pravicí v době masové politiky. Novák upozornil zejména na různé chápání slova pravice, které v různých zemích značí odlišné hodnoty. Přirozeně se od sebe liší pravice polská, jež je více kulturní, a ta česká – spíše ekonomická.
Samotné vymezení pravicových hodnot si vzal na starosti ředitel Občanského institutu Roman Joch, který upozornil na rozdíly mezi křesťanskými sociály a liberály v 19. století a poznamenal, že jejich spojení je založeno na odporu k socialismu. Hodnotové základy tehdejší i dnešní pravice Roman Joch koncentruje do pěti bodů: ekonomického liberalismu, společenského konzervatismu, důrazu na právo a pořádek, obrany svobody a demokracie proti totalitarismu a zachování atlantické vazby.
Ve třetím příspěvku se Ladislav Mrklas zaměřil na třecí plochy uvnitř české pravice. Příčin nejednotnosti je podle něj hned několik: pravice je od základu individualistická a má tedy slabší smysl pro kooperaci, probíhá v ní spor mezi liberály a konzervativci a nutně se musela adaptovat na rozšíření volebního práva, které přineslo hlasy zejména levici. V závěru Mrklas předestřel několik možných scénářů vývoje pravice, která podle něj zůstane i nadále nejednotná – scénář konzervativní, který předpokládá zachování stávající situace, scénář progresivní, kde se propadnou Zelení, nebo konsensuální s preferencí velké koalice. Možné jsou i nejisté scénáře, jež se mohou vyvinout v případě ekonomické krize či zostřeného mezinárodního napětí.
Poselstvím prvního panelu tedy byly všeobecné problémy pravice jako takové a scénáře jejího možného vývoje. Srovnáním pravicových stran ve střední Evropě se zabýval druhý panel konference.
KDU-ČSL slábne v regionech
Ze středoevropských stranických systémů v úvodním vystoupení „vybočil“ politolog Stanislav Balík, který se zaměřil na českou komunální politiku a porovnal postavení ODS a KDU-ČSL v regionální a komunální politice.
Volební úspěch ODS v roce 2004 považuje brněnský politolog za mimořádný výkyv, na který bude strana dlouho vzpomínat. Důvodem byla opoziční role ODS a vrchol poklesu volební účasti v České republice, která je od každých dalších voleb jakéhokoli řádu vyšší. Porovnání voleb 2000 a 2008, kdy byla strana součástí opoziční smlouvy nebo hlavní vládní stranou, ukazuje, že občanští demokraté získali ve většině krajů podobný počet hlasů. Největší propad zaznamenala ODS v Jihomoravském a Karlovarském kraji.
Varující je podle Balíka současná situace pro lidovce, kteří mají v komunální politice ve srovnání s rokem 1990 pouze polovinu zastupitelů. Úspěchy křesťanských demokratů navíc nesouvisí s volební účastí – straně reálně ubývají voliči a v některých krajích prakticky vymizela. Zatímco v krajských volbách 2000 byli lidovci součástí čtyřkoalice, v letech 2004 a 2008 se podílela jako menší koaliční partner na vládě. Straně podle Balíka v loňských krajských volbách nepomohla ani taktika „zakrytí“ vlastní značky v koalicích s nezávislými.
„Irlandizace“ polské politiky
Specifickou situaci v Polsku vystihuje podle politologa Petra Sokola velká fragmentace polské pravice, která se prakticky po každých volbách dělila a slučovala. Sokol odlišil tři pravicové tábory – liberálně-konzervativní (Občanská platforma premiéra Donalda Tuska), konzervativně-liberální (Právo a Spravedlnost bratrů Kaczynských) a křesťansko-národní, který reprezentuje hlavně Liga polských rodin.
Nelevicové strany mají v Polsku dlouhodobě většinu hlasů, nikdy ale nevytvořily společnou vládu. Důvodem jsou kromě osobních antagonismů z minulosti i zásadní programové rozdíly, které problematizují jasné vymezení toho, co polská pravice je a není. Posledním příkladem jsou volby 2005, kdy vítězné Právo a Spravedlnost upřednostnilo spolupráci s Ligou polských rodin a populistickou Sebeobranou před vládnutím s liberální Občanskou platformou.
Podle Sokola spěje Polsko do situace Irska, kdy konflikt levice s pravicí není hlavní štěpící linií stranického systému, ale bojují proti sobě 2 pravicové strany. Napomáhá tomu i slabší postavení polské levice, která se rozpadla do několika soupeřících skupin. Občanská platforma navíc získala řadu voličů v západní části Polska, kteří dříve volili postkomunisty, zatímco strana Právo a Spravedlnost upevnila pozice v jihovýchodní části Polska a přetáhla na svou stranu mnoho voličů Sebeobrany a Ligy polských rodin. Polsko tak zřejmě v příštích letech čeká situace, kdy dvě silné pravicové strany různé ideové orientace budou bojovat o moc ve státě za přihlížení slabé levice.
Slovensko – kdo, s kým kde a za kolik
Na Slovensku po volbách 2006 dominuje levicová strana SMER premiéra Roberta Fica, která vytvořila koalici se Slovenskou národní stranou Jána Sloty a hnutím expremiéra Vladimíra Mečiara. Za pravici lze na Slovensku podle Lubomíra Kopečka považovat Slovenskou křesťansko demokratickou unii (SDKÚ), Křesťansko demokratické hnutí (KDH) a Stranu maďarské koalice (SMK). Pravicový blok na Slovensku ale není kompaktní. Každá strana má vlastní specifika, oslovuje odlišný okruh voličů a dívá se jinak na případnou vládní účast a kompromisy.
Křesťanské demokraty čekají podle Kopečka během jedné generace podobné problémy, jaké nyní řeší česká KDU-ČSL. Typickým voličem strany je věřící katolík, s větším podílem hlasů žen. Ideová „zabetonovanost“ sice umožnila straně překonat dvě secese, vytváří však i těžko překonatelnou statičnost. Předseda strany Pavel Hrušovský navíc KDH těžko dokáže získat další voliče, protože je dobrým „správcem“, ale horším politickým lídrem. Strana má koaliční potenciál na levici i pravici. Spor o spolupráci se SMERem, který se objevil po volbách 2006, bude podle Kopečka ve straně pokračovat i nadále.
Zatímco vztah voličů a členů KDH je založen na náboženské identifikaci, u Strany maďarské koalice překrývá další politické dělení etnická příslušnost. Pro SMK je typická snaha podílet se na vládě za každou cenu a největší ochota ke kompromisům s Ficem. Cíl? Zabránit případným excesům proti maďarské menšině. Budoucí dilema maďarských politiků je podle Kopečka ještě větší než u KDH, protože počty lidí, kteří se hlásí k maďarské národnosti kontinuálně klesají. Snaha najít pro stranu jinou politickou orientaci (např. regionalismus) neuspěla – jižní Slovensko, kde Maďaři žijí, totiž nikdy žádnou speciální regionální identitu nemělo.
Faktor Dzurinda
Nejviditelnějším představitelem slovenské pravice je Slovenská křesťansko demokratická unie a expremiér Mikuláš Dzurinda. Zatímco elita SDKÚ se mění, předseda zůstává a dokáže si udržet pozici ve straně i pomocí tvrdých prostředků – například zrušením nejpočetnější stranické organizace v Bratislavě (obdobou ODS a Praha). Otázka co s Dzurindou, který stále výrazně dělí slovenskou společnost, je tak pro slovenskou pravici velmi aktuální. SKDÚ volí většinou sekularizovaní městští voliči, kteří vydělali na transformaci. Její liberální identitu doplňuje politický pragmatismus. Strana, která zatím nedokázala získat dominantní pozici v pravém středu, v sobě má potenciál růstu i rozpadu – jádro jejích voličů totiž není příliš pevné.
Slovenská pravice podle Kopečka sama nemá potenciál pro získání většiny k vládnutí. Až padesát procent Slováků se v průzkumech zařazuje do politického středu a tvrdí, že nevnímá konflikt levice a pravice. Na Slovensku tak existuje potenciál pro nový politický subjekt typu dřívější Aliance nového občana nebo Svobodného fóra.
Rakousko – bipolarismus nebo velká koalice?
V posledním příspěvku se politolog Vít Hloušek věnoval politické situaci v Rakousku, kde od 90. let probíhá souboj o podobu politického systému a tzv. proporční demokracie. Výsledkem jsou dvě varianty vládnutí – velká koalice lidovců (ÖVP) a sociálních demokratů (SPÖ) v letech 1987-2000 a znovu od roku 2006, nebo spojení lidovců se stranou Svobodných (FPÖ) a později také Svazem pro budoucnost Rakouska (BZÖ) v kabinetech kancléře Wolfganga Schüssela.
Podobu vládních koalic výrazně ovlivňuje několik faktorů. Postupný rozpad tradičních vazeb s voliči u ÖVP a SPÖ se zvláště viditelně projevil v posledních volbách, kdy volební zisk obou stran klesl pod třicet procent. Největší změnou v posledních dvaceti letech je ale výrazný vzestup vlivu tzv. třetího tábora, který začal po zvolení Jörga Haidera předsedou FPÖ v roce 1986. Ve stejném roce se díky většímu důrazu na postmateriální hodnoty v rakouské společnosti do parlamentu poprvé dostali zelení.
Na vzestup FPÖ dopláceli a znovu doplácí hlavně lidovci, kteří se za poslední dva roky pod vedením Wilhelma Molterera a Josefa Prölla výrazně posunuli do středu. Ve velké koalici však ÖVP nehraje hlavní roli a je hůře čitelná pro pravicového voliče.
Během dvou Schüsselových vlád se ÖVP podařilo setrvávající pokles preferencí zastavit a v roce 2002 strana dokonce znovu získala více než 40 procent hlasů. Na druhé straně museli lidovci ve vládě s FPÖ zápasit s vnitřními problémy této strany a fenoménem Haider. Ten vyvrcholil v roce 2005 rozpadem FPÖ a vznikem Svazu pro budoucnost s Rakouska, který má dominantní postavení ve spolkové zemi Korutansko. Problémy vztahu FPÖ a BZÖ nezmizely ani po nedávné Haiderově autonehodě a komplikují případný vznik rakouské obdoby vztahu německé CDU a bavorské CSU.
Jak shrnout závěry celé konference? Ve střední Evropě snad pouze kromě Polska dominuje centristické či levicové voličstvo. Jak ho mohou pravicové strany oslovit? Do jisté míry samy omezují svou akceschopnost kvůli nemožnosti jít do koalice s jiným pravicovým partnerem. Je zajímavé se ptát, jak se bude jejich situace dále vyvíjet, dokáží-li přeci jen zreformovat a zatraktivnit svůj program. Na kolik by jim v tom pomohl populismus úspěšný v Rakousku, zůstává otázkou budoucnosti.
Autor: Petr Zenkner, Tereza Vávrová
