Marie Bydžovská, psáno pro EUROSKOP, 6. dubna 2009
Katedra západoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v rámci projektu Jean Monnet Centre of Excellence in European Studies (ve spolupráci se Senátem Parlamentu ČR a společností EU-CONSENT Network of Excellence) uspořádala minulý týden mezinárodní konferenci, nazvanou „Vyhlídky rozšiřování a prohlubování EU pod českým předsednictvím a dále.“ Konference se účastnil také profesor prestižní London School of Economics Iaian Begg, kterému jsme položili několik otázek.
Jaké největší výzvy pro Evropskou unii přinesla ekonomická krize?
První a největší výzva pro EU je, že má velmi omezenou pravomoc jednat jako fiskální autorita nebo jako koordinátor členských zemí. Většina aktivit uskutečněných v reakci na krizi byla vykonána jednotlivými členskými státy. V ideálním světě by na evropské úrovni byla koordinována a snad i organizována lepší reakce, komplexnější reakce. Ale EU k tomu chybí politická způsobilost, protože členské státy odmítají ji tuto způsobilost udělit. A víte, že v některých zemích, mohl bych zmínit třeba Českou republiku, někteří vedoucí představitelé jsou dosti nepřátelští vůči větší spoluzodpovědnosti na evropské úrovni. Česká republika není jedinou takovou zemí. Mnozí jsou velmi zdráhaví, to je největším problémem unie.
Myslíte, že hospodářská krize může zpomalit nebo dokonce zastavit rozšiřování a prohlubování EU?
Co ekonomická krize již udělala je, že ukázala prospěšnost jednoho aspektu prohlubování EU, kterým je Evropská centrální banka. Státy, které jsou uvnitř eurozóny, jsou schopné se s problémy vypořádat mnohem lépe, než ty, které jsou mimo. Jinak řečeno, pokud by neexistovalo euro, můžeme si představit chaos, který by existoval při existenci samostatné německé marky, francouzského franku, španělského peseta a italské lyry? Krize by byla mnohem závažnější a bylo by obtížnější jí řešit. To ukazuje, že prohlubování přineslo výhody. Otázkou zůstává, zda budeme schopni se z toho poučit a říci: „Vidíme model, který se vypořádával s krizí poměrně dobře, nyní je čas jej rozvinout.“ Rozšiřování je obtížnější, protože EU může říci, že má své vlastní problémy k řešení a proč by tedy měla přijímat Turecko, západní Balkán a nebo i státy, které jsou vážně narušené jako Ukrajina nebo Bělorusko, ani nemluvě o kavkazských zemích. Proto na rozšiřování EU o nové státy bude pravděpodobně nahlíženo jako na obtížnou výzvu.
Souhlasíte s tím, že pravidla pro vstup do eurozóny by měla být pro nové členské státy ulehčena, jak navrhoval například maďarský premiér?
V tomto případě opět existuje dilema. Státy, které jsou členy eurozóny musejí dodržovat pravidla, která jsou zapsaná ve Smlouvě. Smlouva je velmi přísná, říká přesně, jaká kritéria musí být splněna pro vstup do eurozóny, tzv. konvergenční kritéria. Je velmi obtížné je změnit. To jedna strana odpovědi. Druhá strana odpovědi je, že státy jako Lotyšsko, Estonsko nebo Bulharsko již upevnily svůj směnný kurz k euru. V praxi provádějí monetární politiku EU. Kromě toho ji musejí provádět dokonce přísněji, reflektovat vlastní podmínky a okolnosti. Byly by na tom lépe, pokud by již byly členy eurozóny.
Výhrady proti tomu však přicházejí ze samotné eurozóny. Její členové říkají, že nechtějí rozmělnit kvalitu vládnutí v eurozóně tím, že by byly přijaty země, které jsou ve větším riziku inflace. Nicméně tyto argumenty jsou ekonomicky stěží obhajitelné, protože Lotyšsko, Estonsko a další země jsou tak malé, že pro zbytek eurozóny by to neznamenalo žádnou změnu. Ve Frankfurtu však stále přetrvávají silné obavy, že by to oslabilo disciplínu, která je významnou součástí úspěchu eura. Myslím, že je to politicky velmi problematická otázka.
Myslíte si, že je možné, že Turecko se stane členem EU?
Nestane se jím rychle. Turecko formálně nastoupilo proces vyjednávání, ale jednání postupují pomalu a v mnoha členských státech panuje silný odpor vůči přijetí Turecka. Ve Francii dokonce mají ústavní opatření, které říká, že musí být uspořádáno referendum v případě přijetí země, která představuje více než pět procent obyvatel Unie, což se týká Turecka. Pokud by bylo uspořádáno referendum nyní, nebyla by naděje na kladný výsledek.
Ale například za deset nebo patnáct let?
Mnoho se může změnit, ale při současných parametrech není vyhlídka tureckého členství nadějná. Turecko je sekulární společností, není islamistickou společností. V příštích deseti letech se může rapidně proměnit, aby nebylo viděno jako hrozba zaplavení současné Evropy imigranty. Ale aby se ztratily všechny obavy, na to je potřeba dlouhá doba.
Přesto: vidíte tedy jako reálné, aby se tak velká muslimská země stala členem EU?
Ano – je to velká země, ale ne muslimská. To je potřeba odlišit. Francie má pět milionů muslimů, to je větší populace, než jakou má polovina členů EU. Takže to není tak, že opozice vůči přijetí by byla kvůli muslimům. Myslím, že obava ve vztahu k Turecku souvisí s tím, že jeho populace je velmi mladá a relativně chudá a je velká pravděpodobnost emigrace do zemí EU ve velkém rozsahu.
Má další otázka také souvisí s rozšiřováním EU. Včera jste v reakci na řeč pana Rupnika v nadsázce navrhl, že EU by mohla vyloučit Skandinávce a Brity a přijmout namísto nich západní Balkán…
Chtěl jsem tak podnítit diskusi o budoucím prohlubování unie. Některé státy chtějí v prohlubování EU pokračovat rychleji než jiné, Británie tradičně oponovala prohlubování a podporovala rozšiřování EU. Takže cíl mé otázky byl: „Nebylo by prohlubování jednodušší, kdyby některé státy měly v EU rozdílný status?“ Je možné, že ostatní členské státy budou čím dál tím netrpělivější vůči Británii a Švédsku, které jsem zmiňoval, protože odmítly stát se členy eurozóny. Británie má výjimku ze Smlouvy, ale Švédsko ne. Tato výjimka umožňuje Británii zůstat navždy mimo eurozónu, ale Švédsko tím z technického hlediska porušuje pravidla. Ale z politického hlediska může Švédsko prohlašovat: „Nemáme podporu pro přijetí eura, nemůžeme tedy vstoupit do eurozóny.“ Myslím, že někdy v budoucnosti státy, které jsou tahouni evropské integrace řeknou, že nesouhlasí s tím, že Evropa má dvě rychlosti a proto při příští revizi Smlouvy chtějí dvojrychlostní Evropu formalizovat. Unie by tak měla členy první a druhé kategorie. Ale k tomu bude ještě dlouhá cesta.
V příspěvku na konferenci jste mluvil o Lisabonské strategii. Mnozí odborníci se shodují, že Lisabonská strategie nesplní svůj cíl a EU se v roce 2010 nestane nejkonkurenceschopnější ekonomikou na světě. Co tedy vidíte jako hlavní přínos Lisabonské strategie a proč nedosáhla svého cíle?
Lisabonská strategie je velmi široká. Některé její dílčí cíle nebyly dosaženy, ale byly téměř dosaženy, jiné nebyly dosaženy ani zdaleka. Je potřeba podívat se napříč Lisabonskou strategií a vidět rozdíly…
Řekl jste, že EU potřebuje vedení, aby mohla hájit své zájmy. Myslíte si, že evropský prezident, kterého ustanovuje Lisabonská smlouva, by mohl přinést toto potřebné vedení?
Vedení je především otázkou osobností. V historii EU byly dvojice silných osobností – Helmut Schmidt a Valéry Giscard d’Estaing nebo později Helmut Kohl a François Mitterrand… Jestli (pokud bude Lisabonská smlouva ratifikována) bude evropský prezident vůdčí osobností, to záleží na tom, kdo se jím stane. Existuje potenciál pro velký konflikt. Vedoucí politici mohou říci, že chtějí, aby Radu vedl někdo velmi slabý, někdo bez opravdové autority, kdo by prostě jen naplňoval administrativní úkoly. Nebo mohou být extrémně odvážní a říci, že chtějí v čele někoho, kdo Unii povede. V tom případě by to byla osobnost s vysokým politickým profilem, která by měla prostor jej uplatnit. Zatím není rozhodnuto, kterou cestou EU půjde.
Souhlasíte s tím, že Lisabonská smlouva je nezbytná pro další krok evropské integrace?
Většina lidí souhlasí, že Lisabonská smlouva je žádoucí pro zlepšení fungování Unie. To neznamená, že pokračování podle Smlouvy z Nice by EU zastavilo. Pouze by věci byly nešikovnější, než by mohly být.
V poslední době jsme mohli slyšet o východní Evropě jako o oblasti chaosu a nestability, která není schopná potýkat se s hospodářskou krizí. Myslíte si, že hospodářská krize může přinést nové rozdělení Evropy na Východ a Západ?
Tím narážíte na prohlášení maďarského premiéra o nové železné oponě? Ne. Nemyslím si, že se to stane, protože střední a východní Evropa jsou příliš různorodé, než aby bylo možné říci, že všechny státy, které přistoupily k EU v roce 2004 nebo 2007 mohou být označkovány stejně. Například co se týče ekonomiky ČR, ta se velice odlišuje od Maďarska – a tak dále.
A co hrozba protekcionismu? Měli bychom se opravdu bát, že se budou opakovat události ze třicátých let minulého století – nebo je nynější situace úplně jiná?
Protekcionismus a koordinace ekonomické reakce na krizi jdou ruku v ruce. Pokud některá země použije fiskální stimuly a jiná ne, poté ti, kdo je použili, jsou v pokušení říci: „My jsme přispěli svým dílem a vy jste černí pasažéři, protože jste nepřispěli. A proto musíme použít protekcionismus, abychom si udrželi zisky pro sebe.“ Ale ve světě, kde je reakce koordinovaná, hrozba protekcionismu slábne. Výsledky posledního summitu G20 naznačují, že se tak stane. Politici však čelí stále stejnému dilematu: pokud podnik v jejich volebním obvodu má obtíže, jsou sváděni k tomu, aby mu pomohli z problémů. Jestliže důležité průmyslové odvětví, jako automobilový průmysl v ČR, je v obtížích, politici jsou pod silným tlakem s tím něco udělat. Pro ně je to logické, občané volají po tom, aby něco udělali, proto něco udělají. Říkáte tomu protekcionismus? Ne. Je to záchrana. Ale mezi záchranou a protekcionismem je velmi tenká dělící linie.
Co považujete za nejdůležitější výsledky posledního summitu G20? Pokud je možné jej zhodnotit již nyní.
Za prvé bylo dosaženo dohody. To je důležité, protože je to základ pro vytvoření důvěry. Za druhé některé detaily se zdají slibné – více peněž pro Mezinárodní měnový fond, více peněz pro financování obchodu, což pomůže rozvojovému světu a vytvoří poptávku z rozvojového světa, nebo dohoda o řešení finančních problémů. To jsou všechno slibné cesty. Nyní musíme vyčkat, jestli povedou směrem, který slibují.
Mohl byste zhodnotit roli EU na tomto summitu G20 a při jeho přípravách? Jednala EU společně, nebo ne?
Myslím, že Evropská komise a Evropská centrální banka byly na straně „správňáků“. Ale měly velmi malé možnosti jednat. Přesto Evropská unie byla v G20 poměrně vlivná a prosadila mnohá řešení, jako například regulaci finančních trhů. Mezi členskými státy byly tvrdé boje, ale vytvořily poměrně dobrý model pro oživení.
A poslední otázka: „Co si myslíte o českém předsednictví a jeho úloze při zvládání ekonomické krize?“
České předsednictví udělalo minimum potřebné k tomu, aby proces pokračoval. Bylo méně nápadité v nových iniciativách, ale udrželo proces v chodu. To je samo o sobě důležité. Ale samozřejmě nepomůže, když vláda padne kvůli tomu, co pro vnější pozorovatele vypadá jako velice provinční domácí spor. Je vnímáno jako nešťastné, že premiér a prezident spolu bojují.
Autor: Marie Bydžovská, EUROSKOP