Petr Zenkner, EUROSKOP, 14. dubna 2009
Politolog Jacques Rupnik vystoupil nedávno na pražské konferenci, nazvané „Vyhlídky prohlubování a rozšiřování EU v rámci českého předsednictví a dále“. Při té příležitosti poskytl Euroskopu rozhovor na téma současná střední Evropa a Rusko.
Za současné ekonomické krize jako by se začalo opět vynořovat dělení Evropy na Západ a Východ. Je to jen dočasná obecná nervozita nebo se obnovuje starý trend?
Na jedné straně stojí obava Středoevropanů, na druhé straně pokušení západních novinářů, kteří píší o ekonomické krizi a snaží se zobecňovat. To v tomto prostoru vyvolává dva typy reakcí: maďarský premiér žádá kvůli krizi zvláštní pomoc střední Evropě a odůvodňuje to obavou z vytvoření nové dělící čáry; český premiér Mirek Topolánek zase říká – ne, hlavně žádnou politiku vůči střední a východní Evropě, vytváří se tím nová dělící čára. Každý tuto pomyslnou dělící čáru, kterou jsme zdědili a přetrvává v našich hlavách, používá pro své účely. Maďar – pomozte střední Evropě, Čech Topolánek – ne, nedělejte to.
Jak byste v tomto kontextu hodnotil slova ruského ministra zahraničí Lavrova, který Polsko a Česko označil v geopolitickém významu za východní Evropu?
Pro Rusko je východní Evropa jeho bezprostřední periferie, kde se snaží obnovit svůj vliv. Nejdůležitější je strategicky důležitá Ukrajina. Moskva chápe snahu Polska a dalších států prosadit rozšíření NATO na Ukrajinu či do Gruzie nebo rozšiřování Evropské unie jako pokus vytlačit Rusko z prostoru bývalého Sovětského svazu. Po barevných revolucích (oranžová na Ukrajině, revoluce růží v Gruzii – pozn. red.) se Rusko rozhodlo prosazovat svůj vliv v tomto prostoru s větší razancí, rozhodně se to ale netýká Polska a České republiky.
Rusko využívá k obnově svého vlivu energetickou politiku, protože existuje závislost řady zemí střední Evropy i některých západních zemí na ruské ropě a zemním plynu. Rusko říká – chcete-li mít partnerství v energetice, musíte nám přiznat dohled nad trasami plynovodů. To je hlavní nástroj ruské politiky k obnovení vlivu v prostoru bývalého Sovětského svazu. Lavrovovy nedávné narážky neberu vážně.
Jak hodnotíte projekt východního partnerství, který je jednou z priorit českého předsednictví?
Není to úplně český projekt – původně šlo o polsko-švédský návrh z května 2008. České předsednictví se ho znovu ujalo, po pádu vlády ale nemá Česká republika politickou sílu projekt prosazovat. Větší posun čekám až během švédského předsednictví.
Jaký je význam východního partnerství pro Evropskou unii?
Myšlenku větší angažovanosti EU v prostoru bývalého Sovětského svazu sdílí stále více států. Pohled západní Evropy a nových členských států se liší v tom, zda východní partnerství chápat jako alternativu k rozšíření nebo jako jeho předehru. První nechtějí zpochybnit vztah k Rusku kvůli Gruzii nebo Moldavsku, protože ho považují z bezpečnostních i energetických důvodů za příliš důležitý. Geopolitický prostor bývalého SSSR považují za složitý a státy, které se v něm nacházejí na nepříliš fungující a málo demokratické. Často je tento postoj slyšet v Německu. Ti druzí zdůrazňují, že je nutné nechat otevřené dveře, protože to pomůže k transformaci těchto států a přijetí demokratičtějších forem vládnutí, podobně jako u nových členských států.
Mohl byste zhodnotit projekt Visegrádské čtyřky – měl vůbec nějaký význam a jestli ano, jaká může být jeho budoucnost?
Význam měl velký. Visegrád byl pokus navázat po roce 1989 na spolupráci středoevropského disentu. V Havlově projevu v polském Sejmu z roku 1990, je jasně formulovaná vize střední Evropy jako potřeby vyplnit vakuum, které vzniklo nejen po pádu sovětské říše, ale už po zániku Rakousko-Uherska. Havel řekl – je tu naše společná zkušenost a společný cíl, kterým je demokratizace a začlenění do Evropy. Tato důležitá vize dala vzniknout Visegrádské spolupráci.
Vše změnil rozpad Československa, nová česká vláda neměla na pokračování Visegrádu zájem – zbyla z něj pouze zóna volného obchodu. Po roce 1998, kdy se změnila česká a slovenská vláda se Visegrád částečně obnovil na úrovni praktické spolupráce při vstupu do Evropské unie, bez Havlova vizionářského apelu. Žádný Visegrád nemohl být, dokud byl Mečiar. V současné době ekonomické krize je duch Visegrádu mrtev.
Když slyším slovenského premiéra Roberta Fica říkat, že Slovensko je na tom tisíckrát lépe než Maďarsko, hlasy z Prahy, že Česko není střední a východní Evropa či titulek Lidových novin „Fakt nejsme Maďaři“, vím, že to už je vrcholný projev středoevropské „solidarity“. To je konec střední Evropy. Visegrád neexistuje. V praktické rovině ale mohou středoevropské státy spolupracovat. Shodnou se například na východním partnerství a omezování závislosti na Rusku. V této dimenzi je jakýsi pozůstatek středoevropské spolupráce.
Autor: Petr Zenkner, Euroskop
