Silvie Lauder, Respekt, 27. dubna 2009
Evropa už dlouho tak nevisela Praze na rtech jako v posledních týdnech. Právě tady se totiž za pár dní – jen s mírnou nadsázkou řečeno – rozhodne nejen o budoucnosti unijního spolku, ale i zemí, které teprve klepou na bránu EU.
Senát bude příští středu hlasovat o Lisabonské smlouvě, která mění pravidla fungování evropské sedmadvacítky, a rozhodnutí závisí na senátorech ODS. A senátorům bychom měli viset na rtech my všichni – rozhoduje se totiž hlavně o budoucnosti Česka. Vydali jsme se zjistit, kdo jsou a jak přemýšlejí ti, kteří dnes drží osud Lisabonu v rukou.
Strašně těžké
Šestého května postihne Čechy katastrofa. Ať už to dopadne jakkoli. To není vtip. Právě ten den se na bojišti Valdštejnského paláce odehraje další dějství bitvy, v níž každá ze zápasících stran tvrdí, že pokud právě ona prohraje, Česko čeká pohroma. Zápas se svádí o Lisabonskou smlouvu, dokument, nad nímž se po deseti letech urputného vyjednávání shodli politici Evropské unie jako na nejlepším možném způsobu, jak dál fungovat. Na jedné straně tu stojí dosluhující vláda v čele s Mirkem Topolánkem a jeho panem Evropou Alexandrem Vondrou (za ODS), ministrem za zelené Karlem Schwarzenbergem a zbylými sněmovními stranami s výjimkou komunistů. Ti říkají, že pokud Senát tak těsně po pádu vlády uprostřed českého předsednictví smlouvu shodí ze stolu, potká Česko – slovy Mirka Topolánka – „totální disaster. Země se prý mezinárodně znemožní natolik, že se v tomto směru „vrátí před rok 1989. Což znamená na periferii Evropy, tedy právě tam, kde začíná vliv Ruska.
Na straně druhé pak část ODS spolu s prezidentem Václavem Klausem říká, že totální katastrofa na Česko dopadne naopak tehdy, když na Lisabon kývne. V jejich podání se není třeba Ruska obávat, k ochraně nám stačí Severoatlantická aliance a ani izolace nám nehrozí, zato nás postihne mnohem horší osud – ztratíme vládu sami nad sebou. Staneme se loutkami v rukou velkých evropských států, které nám budou diktovat, jak vysoké daně máme platit a kolik máme přijímat uprchlíků.
Tuto bitvu o směřování Česka rozhodne šestatřicetičlenný senátorský klub ODS. „Prolisabonští sociální demokraté, lidovci a senátoři menších stran sdružení do Klubu otevřené demokracie totiž většinu dohromady nedají, potřebují, aby se k nim přidali, nebo smlouvě jinak pomohli občanští demokraté. Senátoři ODS totiž mohou „pomoci smlouvě projít, aniž by pro ni zvedli ruku. Protože v horní komoře ústavní většinu tvoří tři pětiny všech přítomných zákonodárců (na rozdíl od sněmovny, kde se to odvozuje od všech dvou stovek poslanců), počet nutných hlasů se logicky snižuje počtem senátorů v sále.
Část ze senátorů ODS patří otevřeně do „topolánkovského tábora. Sdílejí jeho obavy ze ztráty mezinárodní reputace a odsunutí na okraj a budou hlasovat „ano. „I když se mi smlouva v mnoha článcích nelíbí, tak nás jasně ponechává v evropském prostoru, a to je klíčové, říká šéf Senátu Přemysl Sobotka. „Když na smlouvu kývneme, tak neskončíme na periferii, kde bychom mohli být zranitelní a kde bychom mohli padnout do sféry Ruska, které se netají svými velmocenskými ambicemi, říká také Tomáš Grulich.
Plán kývnout na smlouvu má zatím pět senátorů (vedle Vondry a Sobotky ještě předseda klubu Jiří Stříteský či Bedřich Moldan).
A tyto hrozby pociťují i další senátoři, byť se třeba nechystají smlouvu aktivně podpořit, i když uvažují, že alespoň umožní její schválení. „Říci ,ne‘ s vědomím, že můj hlas může rozhodnout o tom, že padne Lisabonská smlouva, to je strašně těžké. Nepatřím k lidem, kteří si myslí, že by se v případě zamítnutí smlouvy nic nestalo. Myslím, že by to mělo velmi vážné následky, uvědomuji si, že už by nic jiného nevzniklo, říká jeden z nich – místopředseda Senátu Jiří Šneberger.
Výrazně silnější zastoupení ovšem mají v klubu příznivci druhého, „antilisabonského tábora (viz v rámečku seznam senátorů, kteří potvrdili, že budou hlasovat proti smlouvě), přestože sami sklesle odhadují, že tuto bitvu prohrají.
Posunou nás snad na východ?
„Hrozby, o nichž mluví Topolánek a spol., je neznepokojují nebo říkají, že máme před nimi ještě jinou ochranu než EU. „Nedovedu si představit, že bychom Česko vzali a posunuli je o dva tisíce kilometrů na východ, říká náchodský senátor Petr Pakosta. „Je v srdci Evropy a má svoje postavení a svoje místo. V srdci Evropy jsme ale přece byli i v 50. letech, a bylo to pouze geograficky. Podle senátora byla tehdy jiná doba. „Je rozdíl mezi tím, kde byla hranice mezi kapitalistickým a socialistickým táborem, a kde je hranice mezi Západem a Východem dnes, říká Pakosta. Pro další část senátorů sice Rusko představuje hrozbu, ale i bez EU jsme prý před ním v bezpečí. „Pro mě je hlavní zárukou naší bezpečnosti NATO, říká senátor Milan Bureš a další jeho kolegové, třeba senátor Jiří Pospíšil, s tím souhlasí.
Pokud necháme stranou Rusko, senátoři nesdílejí ani obavy z odsunutí Česka na okraj Unie, do izolace, která by podle hlasů politiků i expertů znějících z celé Unie nastala, pokud bychom svým „ne pohřbili desetiletou snahu sedmadvacítky o dohodu, po níž by už další kolo vyjednávání nenastalo. „A proč by nemělo nastat? Napíšou jinou obdobu Lisabonské smlouvy a vypustí z ní pár blbostí, a to pak třeba projde, krčí rameny senátor Jaroslav Kubera.
Ani odsunutí Česka na okraj sedmadvacítky prý nehrozí. „A jak by to vypadalo? Seberou nám pasy? Zruší nám Schengen? kroutí hlavou další odpůrce smlouvy Vlastimil Sehnal. „Co se nám může stát – budeme zastřeleni, vyloučeni? Můžeme být potrestáni nějakými penězi, to je možné, říká Jiří Liška.
Proč tedy před tím varuje předseda jejich vlastní partaje, půlka vlády a nakonec i někteří jejich senátní kolegové? „Je to způsob, jak nás přesvědčit. Když chce někdo něco prosadit, tak snese hrozby, říká senátor Pavel Eybert. „Už jsem v politice dlouho, stokrát se strašilo, stokrát se nic nestalo.
Prolomený Beneš
Zatímco Ruska se nebojí nebo si připadají dostatečně chráněni a izolaci Česka si moc neumějí představit, naopak zcela reálné a hrozivé jsou pro ně rizika plynoucí z Lisabonské smlouvy.
Vedle obecného varování, které zní téměř od všech senátorů ODS, že Evropská unie se řítí do propasti socialismu, centralizace, regulací, „ochranářství a sociálního inženýrství a že se EU stane „říší vynuceného dobra, kterou vybudují elitní, nikým nevolení úředníci. Krystalizují z rozhovorů, které zrovna nehýří konkrétními příklady, dva hlavní argumenty proti smlouvě.
Ten první se točí kolem Benešových dekretů. Díky Chartě základních práv, která je ke smlouvě připojena, prý hrozí prolomení Benešových dekretů. Přestože většina tuzemských politiků má tento strach za „úplný nesmysl nebo jim stačí oficiální prohlášení sedmadvacítky, že nic takového nehrozí, pro odpůrce smlouvy jde o zásadní nebezpečí. Žádné záruky evropských politiků je neuklidňují, protože o případných žalobách bude rozhodovat Evropský soudní dvůr v Lucemburku. „A my nevíme, jak soud rozhodne, je tu možnost, že se na něj nějaký občan obrátí, a soud mu dá za pravdu, říká Petr Pakosta.
Čím je tento strach podložen? Vždyť existují studie, které opakují tezi, že Lisabon ani charta nejsou retrokativní, neplatí zpětně – jednu takovou analýzu si u renomovaných evropských právníků zadal speciálně kvůli smlouvě Evropský parlament. Navíc EU neměla s dekrety problém ani při vstupu Česka do Unie, protože nebyly v rozporu s jejím právem, což opakovaně potvrdily nezávislé analýzy zpracované pro parlament i Evropskou komisi.
„Já vycházím hlavně ze známého projevu Jany Bobošíkové, ona to řekla moc hezky, odkrývá zdroje své nedůvěry senátor Pakosta. „A sama to měla podložené právní studií. Jenže ona studie paní Bobošíkové je anonymní a „expertní tým europoslankyně nikdo nezná. „Navíc jsem požádal o posudek lidi, s nimiž spolupracuji, oni řekli, že těžko předvídat, ale taková možnost tu je, pokračuje Pakosta. Ani on nemá chuť sdělovat jména těchto svých spolupracovníků (prý proto, že je nechce vystavit tlaku), nicméně alespoň jedno jméno se dozvídáme – je to právník, blízký spolupracovník prezidenta Václava Klause a pracovník hradního odboru legislativy a práva Pavel Hasenkopf.
Zrušené Česko
Zatímco u dekretů ještě někteří senátoři přiznávají, že budoucnost je nejistá a že to nakonec může dopadnout úplně jinak, u druhé hlavní obavy jsou si následky naopak jisti a vidí je velmi dramaticky.
„Ruší se Česká republika, ruší se tím její nezávislost, českému státu nezbudou prakticky žádné pravomoci, oznamuje dramaticky Jiří Pospíšil. „Lisabonskou smlouvou zanikají samostatné státy a vzniká centralizovaná říše. Varování, že ztratíme vliv na vlastní osud, znějí od dalších senátorů. „Vůbec nic už v EU neprosadíme, říká Petr Pakosta. „Nebudeme mít vliv na vlastní osud.
Tato ztráta vlivu na vlastní osud se podle kritiků Lisabonu projeví v mnoha aspektech. „Budou o nás rozhodovat úředníci Evropské komise, kteří nejsou nikomu odpovědní, říká Jiří Liška. „Rozšiřuje se počet oblastí, ve kterých se dosud rozhodovalo jednomyslně, a podle smlouvy se bude rozhodovat většinově, říká Jiří Oberfalzer. Mezi tyto oblasti patří třeba imigrační politika, právě tady se senátoři obávají, že Česku bude vnuceno něco, co nechce. „Může se stát, že nám EU vnutí pravidla pro uprchlíky, aniž bychom o tom sami rozhodli, říká senátor Jiří Šneberger.
A celkově to prý povede k tomu, že budou Česku diktovat velké státy, hlavně Německo. „Dochází zde k revizi výsledků druhé světové války, charakterizuje to dokonce senátor Pakosta. „Tehdy Německo bylo poraženým státem, po ratifikaci Lisabonské smlouvy se stane vítězným státem. Pomineme-li slovník posuzující demokratický stát podle jeho pětašedesát let mrtvé nacistické minulosti, což dnes v Evropě nedělá nikdo, v čem přesně bude spočívat to německé „vítězství? „Bude hegemonem EU, bude všem vnucovat svoji politiku a bude mít větší vliv, než mu přísluší, tvrdí Pakosta. A co by nám onen hegemon mohl vnutit? „Co? Třeba bude chtít harmonizovat daně, říká senátor.
Parlamenty posilují
Proti těmto strachům ovšem existuje řada námitek, které lze nalézt i v nezávislých analýzách. Třeba ve studii vypracované loni v lednu týmem expertů z Parlamentního institutu, který dodává odborné analýzy tuzemským poslancům a senátorům.
Co se týče vlivu nikým nevolených byrokratů – Lisabonská smlouva naopak posiluje moc těch volených, ať už je to Evropský parlament nebo národní parlamenty. Unijní parlament, který má dnes roli spíše „konzultační, by měl mít podle Lisabonu výrazně větší vliv na volbu šéfa Evropské komise (mělo by se také přihlížet k výsledkům evropských voleb, stoupne tedy vliv občanů na komisi), na rozpočet Unie i samotný legislativní proces – podle smlouvy bude jeho souhlas nutný, což dnes neplatí. Nad těmito argumenty kritici smlouvy mávají rukou. „To je taková kosmetická změna, říká Vlastimil Sehnal.
Lisabonská smlouva posiluje také vliv národních parlamentů, které mohou (znovu zjednodušeně řečeno) lépe kontrolovat své vlády i rozhodnutí evropských orgánů. Řekněme, že Evropská komise přijde s celoevropskou iniciativou sjednocující zásady, jak počítat ceny mobilního volání. Dnes je to tak, že parlamenty dostaly návrh na stůl, až když byl hotov.
Podle Lisabonu ho dostanou ještě před schválením a budou mít oproti minulosti více času na jeho posouzení. Pokud nejméně třetina parlamentů bude mít s návrhem problém (a usoudí, že by o tom měly dál rozhodovat jednotlivé země samostatně), komise musí návrh znovu přezkoumat. (U spolupráce v policejních otázkách a soudní spolupráce v trestních věcech stačí k brzdě kvůli citlivosti tématu jen čtvrtina.) Této pojistce se říká „žlutá karta, to proto, že s její pomocí se mohou zákonodárné sbory k návrhům vyjadřovat už během procesu. A pokud by dál měl parlament s návrhem komise problém, může se nově i po jeho schválení obrátit na Evropský soudní dvůr s žalobou.
Jinými slovy, posiluje se vliv členů národních parlamentů na dění v Unii, jejich vlastní moc díky Lisabonu roste. Ani to ovšem senátoři neberou – a znovu proto, že je potřeba koalice států.
„To jsou takové obezličky, v praxi to nebude fungovat, kroutí hlavou Jiří Pospíšil. „Stejně bude zase potřeba mnoha zemí, aby mohly žlutou kartu vystavit. Sami nic neovlivníme.
Matematika není všechno
Co se týče ztráty váhy českého hlasu při hlasování, tam je to o něco komplikovanější. Hlasování v Evropské radě a Radě – tedy hlavních politických a rozhodovacích orgánech Unie, přičemž v Evropské radě se scházejí premiéři, hlavy států a šéf Evropské komise a v Radě, v níž je každá země zastoupena na ministerské úrovni – se změní dvojím způsobem. Jednak Lisabon zavádí nově 68 oblastí, v nichž nebude nutný souhlas všech zemí sedmadvacítky, ale pouze většiny států – země tady ztrácejí právo návrh samostatně zablokovat. Do této kategorie se ovšem nepřesunují daně, jak tvrdí senátor Pakosta, na daňové změny musejí i podle nových pravidel kývnout bez výjimky všichni. Naopak vízové, azylové či přistěhovalecké politiky se změna opravdu týká.
Mění se také hlasování v případech, kde se už většinově, a nikoli jednomyslně, rozhoduje už dnes. Zatímco nyní je pro schválení nutná o něco víc než polovina států (14) nebo skupina států zastupující alespoň 62 procent obyvatel EU, podle Lisabonské smlouvy se oba tyto prvky kombinují, a navíc se ještě posilují. V překladu – podle Lisabonu se musí spojit více zemí zastupujících více Evropanů, aby něco prosadily, než je tomu dnes.
V obou případech matematicky vypočtená „váha Česka skutečně klesá. Studie ovšem říkají, že zároveň klesá váha hlasů i všech ostatních zemí. Jak v prvním případě, v němž ztrácejí veto – tedy jakousi absolutní moc nad ostatními -, tak ve druhém. „Z analýzy váhy hlasů všech členských států Unie vyplývá, že pozitivní hlasovací potenciál (jinými slovy, kolik zemí je potřeba pro utvoření většiny) každého z nich se snižuje, píše se v analýze Parlamentního institutu. „Nový systém hlasování tedy působí na všechny členské státy, aby při prosazování návrhů více hledaly kompromisní řešení a více uzavíraly koalice pro hlasování v Radě.
Jinými slovy – žádné válcování Evropy a potažmo Česka Německem nehrozí. Matematická váha hlasu není všechno – „velcí budou podporu „malých potřebovat a naopak malí se mohou dohodnout mezi sebou a velké přehlasovat. Pokud tedy u sousedů vznikne nápad, který se Čechům nebude líbit, musejí si pro svůj odpor získat spojence. Takový scénář nakonec nepřipadá nereálný ani některým politikům ODS. „Nejsme trpaslík, a jestliže je tam desítka států s Českou republikou srovnatelných co do velikosti a počtu obyvatel, tak je vždycky možnost kooperovat a komunikovat a něčeho dosáhnout, myslí si třeba senátor za ODS Karel Šebek.
Ale ani tyto argumenty nejsou pro odpůrce smlouvy přesvědčující. „Neumím si představit, že by nějaký stát organizoval vzpouru malých, kroutí hlavou Jiří Liška. „Všichni chtějí být zadobře s velkými, tak to zkrátka funguje, ti malí sílu nenajdou. Takže to stejně budou určovat velcí.
A pro další senátory vůbec nepřipadá myšlenka vytváření koalic v úvahu. Každý stát má mít podle nich stejný hlas – nejlidnatější člen sedmadvacítky a největší ekonomika stejný jako nejmenší země. Byť, jak sami uznávají, je to systém, který velké země znevýhodňuje. „Váha hlasů se doposud udržuje nevýhodně pro velké a výhodně pro malé, což je rozumný systém, říká Jiří Oberfalzer. „Lisabonskou smlouvou se narovnají. Kouzlo Evropy bylo právě v tom, že si všichni byli rovni.
Vidíme dál
Pokud ale Česko s přijetím smlouvy ztrácí nezávislost, jak varují zmiňovaní senátoři, a pokud výše uvedené námitky neplatí, proč na takový dokument kývla počtem obyvatel Brnu podobná Malta či Lucembursko? Nebo všechny státy o něco větší než zmiňovaní trpaslíci, ale stále menší než Česko (od pobaltské trojky přes Bulharsko a Slovinsko) či podobně velké jako Portugalsko, Maďarsko či Belgie? A proč s tím souhlasí malé Slovensko, tak citlivé na svoji minulost „pod Maďary a pod Čechy? A proč tedy schválení smlouvy jako otázku málem národního přežití zdůrazňují irské elity spravující zemi s polovičním obyvatelstvem, než má Česko?
„Tenhle argument fakt nesnáším, zvedá oči ke stropu senátor Oberfalzer. „Když všichni, tak my taky. A senátor Jiří Pospíšil ztrácí nervy úplně: „To je, jako kdybyste říkala: Žerte hovna, miliardy much se nemohou mýlit. O mouchy přece nejde. Tak proč se ostatní nebojí? „Všichni jsou to socialisti, zní analýza senátora Pospíšila. Švédští konzervativci, křesťanská demokratka Angela Merkelová či Nicolas Sarkozy, který sebral i hlasy Le Penovi? „Jsou to všichni socialisti a kolektivistka Merkelová nejvíc, opakuje Pospíšil. „Nevím, čím byli přesvědčeni, asi nejsou dost sebevědomí, krčí rameny Oberfalzer.
Jiní příslušníci protilisabonského tábora mají vysvětlení souhlasu šité na míru pro každou zemi: Maďaři mají „zvláštní náturu, pobaltské země se bojí Ruska, jsou rádi za Unii a jsou „smíření s tím, že stejně žádnou velkou roli hrát nebudou, Portugalci mají exkluzivní spojenectví se sousedním Španělskem, Belgie s Francií, Rakousko s Německem, a proto jim prý ztráta suverenity nevadí.
A do jaké kategorie spadá jejich vlastní partajní boss, který smlouvu vyjednal a pak dokument i podepsal a kterého si loni v prosinci znovu zvolili do čela? „Podlehl europeismu, kterým se nakazil v Evropě, říkají zmínění senátoři a svorně dodávají: „My jsme ho nevolili.
Takže si to shrňme – na Lisabon kývli volení zástupci lidu usazení v parlamentech pětadvaceti zemí EU (byť není v Polsku a Německu ratifikace dokončena, parlamenty dokument odsouhlasily), vlády z parlamentů vzešlé, rovněž Evropský parlament, o jehož složení rozhodují občané sedmadvacítky. A doma na něm závadu neshledal žádný z patnácti ústavních soudů, schválila jej vláda a podepsal premiér a ministr zahraničí a odsouhlasila dolní komora parlamentu.
Ti všichni se tedy mýlí a pravou podstatu věcí a skutečné nebezpečí chápe jen hrstka senátorů ODS? „Já se obávám toho, říká Jiří Oberfalzer, „že my skutečně vidíme dál než oni.
Autor: Silvie Lauder
