Markéta Bartošová, E15, 4. května 2009
Ještě před sto lety by Vídeň bez Čechů chodila nahá a bosá. A bez našich zedníků by jí půlka ani nestála. Nejlepším symbolem čilé pracovní mobility té doby je panský kočí Jan Pankl. Po rozšíření Evropské unie ale na časy monarchie ne a ne navázat. Trh práce u našich rakouských sousedů – stejně jako u těch německých – nám zůstane i nadále zavřen, patrně až do konce dubna 2011.
Rebelové bez příčiny
Obě německy mluvící země chtějí využít maximální přechodné lhůty. Poté, co v pátek zrušily bariéry Belgie, Dánsko, a dokonce i Norsko, které členem EU není, zůstávají Němci a Rakušané jedinými státy v unii, kde potřebujeme pracovní povolení. Svůj trh brání i před Slováky, Poláky, Maďary, Slovinci a Pobaltím. Proč? Evropská komise argumenty Berlína a Vídně zatím studuje. Pokud zjistí, že nejsou na místě, proti „rebelům bez příčiny zakročí.
Zatím se staví na hlavu nejen eurokomisař Vladimír Špidla, ale také české předsednictví, které si úplné otevření evropského pracovního trhu předsevzalo. Větší propustnost by v současné krizi mohla vyřešit mnohé problémy, myslí si Špidla. Přizvukují mu i němečtí podnikatelé a některá průmyslová odvětví, která trpí nedostatkem kvalifikované síly. Stejně jako rakouské nemocnice, kterým se nedostává personálu.
Dva Poláci
Evropská komise si nechala vypracovat zvláštní studii o dopadech pracovní mobility na trh „starých zemí. Ta říká, že její vrchol už máme za sebou. Navíc se lidé mnohdy stěhují za prací jen na čas a v zemích, odkud odcházejí, v posledních letech výrazně rostly platy a klesala nezaměstnanost. Už když před Štědrým dnem roku 1989 ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher v Rozvadově symbolicky stříhali ostnatý drát, bylo jasné, že ne všechny překážky padnou tak rychle a snadno. Hlasy, které varovaly před zhroucením německého trhu práce pod náporem pracovníků z Polska a Česka, nabývaly těsně před východním rozšířením EU hysterických decibelů.
Německé odbory se snažily přesvědčit, že se podnikatelé houfně odstěhují za levnější pracovní silou na Východ. A že se do Branibor, Saska a Předních Pomořan rovnou z pásů povalí zboží Made in Poland. Němcům při oblíbeném a údajně nejkratším vtipu o Polácích („Potkají se dva Poláci při práci…) začal při představě, že se Jacek a Czesław potkají při práci zrovna ve Volkswagenu či Lidlu, tuhnout úsměv na rtech. S gastarbajtry mají desetiletí zkušeností.
Také v Rakousku, kde v posledních volbách hlasovala třetina voličů pro strany, jež si zakládají na nevraživosti k cizincům, by se bez rukou přistěhovalců zastavila nejedna továrna. V šedesátých letech pozvala země první Turky a Jugoslávce a v následné recesi sedmdesátých let je zase rychle propustila. Na rozšíření unie alpská republika ekonomicky zbohatla. Ale teď se bojí, že příliv levných a motivovaných pracantů z ciziny prodlouží fronty na pracovních úřadech.
Fascinace prací
Nutno říci, že ani Brusel nehlásá před svými obyvateli otevření pracovního trhu v době ekonomické krize s amplionem v ruce. Zájemce bude stále monitorovat na speciálních webových stránkách, kde se všichni musejí zaregistrovat. Že by se Belgičané přece jen českých dříčů zalekli? Mají proč, Čechy totiž práce v zahraničí fascinuje. Vydrží o ní mluvit hodiny a hodiny.
Autor: Markéta Bartošová