Pštros, nový symbol EU

Timothy Garton Ash, Respekt, 4. května 2009

Národní vlády evropských států i jejich voliči strkají hlavu do písku

Před několika dny jsem slyšel jednoho britského proevropského politika říct velmi zvláštní věc. Svěřil se s tím, že jeho strana navrhne, aby kampaň před volbami do Evropského parlamentu byla o Evropě. Sklidil zdvořilý smích přítomných. Evropské volby mají být o Evropě? Jak originální. Jak absurdní.

A netýká se to jen ostrovní, euroskeptické Británie. Pro eurovolby, které se konají počátkem června ve 27 zemích Evropské unie, budou rozhodující především národní a lokální témata. Většina z těch, kteří se budou vůbec obtěžovat hlasovat, bude tyto volby chápat jako šanci vyjádřit názor na politické strany, osobnosti a vlády svých vlastních zemí. Nebude je zajímat, jak se v Bruselu nebo Štrasburku projevovali jejich europoslanci za posledních pět let, nebude je zajímat program tzv. evropských stran, jako jsou Evropská lidová strana (EPP) nebo Strana evropských socialistů (PES).

O co jde v Británii

V Británii budou tyto volby – spolu s regionálními, které se konají ve stejný den – předzvěstí parlamentních voleb v příštím roce. Pozornost bude upřena na to, jestli xenofobní Britská národní strana získá nějaká křesla, byť její agenda nemá téměř nic společného s politikou EU. Výsledky vládnoucích labouristů mohou být podle některých analytiků o něco lepší než ty velmi ubohé v roce 2004. Britští konzervativci vedení Davidem Cameronem doufají, že získají nějaké hlasy voláním po referendu o Lisabonské smlouvě. Cameronův zástupce a tvrdý euroskeptik William Hague dokonce prohlásil, že konzervativci by mohli zpochybnit úroveň integrace dosažené Lisabonskou smlouvou i v případě, že by byla ratifikována všemi 27 zeměmi včetně Irska. Liberální demokraté naopak chtějí varovat voliče před riziky britské izolace vůči Evropě.

Jenže ve skutečnosti se budou britští voliči, tak jako všude, rozhodovat podle svého vztahu k domácí politice. To, co v kampani před eurovolbami zcela jistě mít nebudeme, je široká politická debata napříč kontinentem o budoucnosti Evropy.

Pokud jde o voličskou účast, klesá už třicet let, od prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 1979, kdy volilo 65 procent, po průměrných 50 procent v roce 2004. V těch posledních volili Britové v menším počtu ty, kdo mají sedět v Bruselu, než ty, kdo mají pokračovat v reality show Big Brother. Eurobarometr hlásí pro tento rok voličskou účast už jen 40 procent.

Evropané vyjadřují svůj hlas tím, že nevolí. Mluví o Evropě tím, že o ní nemluví. Řekněme si to jasně: nemáme fungující, legitimní a efektivní přímou evropskou demokracii a ještě dlouho ji mít nebudeme. Některé lidi to vážně zneklidňuje, protože věří, že čím více bude mít Evropská unie demokratické legitimity, tím bude efektivnější. Jiní používají „demokratický deficit jen jako další hůl, kterou mohou mlátit „Brusel po hlavě. Kdyby byl ovšem opravdu demokratický, mlátili by ho ještě tvrději.

Existuje přitom několik jednoduchých a atraktivních věcí, které bychom mohli na poli evropské demokracie udělat. Jednou z nich by byla přímá volba prezidenta Evropské komise. Další věcí by mohla být přímá volba prezidenta Evropské rady (nejvyšší orgán EU, který tvoří premiéři států) -s touto funkcí počítá Lisabonská smlouva. Ani to však nezmění hybridní charakter Evropské unie, jejíž demokratická legitimita je odvozena především od demokratické povahy členských států a až potom od prvků přímé demokracie.

Dělejme, co chtějí lidé

V dohledné budoucnosti nebudeme mít jednu a jednotnou evropskou demokracii. To, co už máme, je společenství evropských demokracií. Demokratickou legitimitu tohoto společenství posílíme spíše tím, že budeme dělat věci, které lidé chtějí, než procedurálními změnami, které buď nechtějí, nebo jim nerozumějí, anebo je prostě nezajímají. Evropa má řešit energetiku, vztahy s Ruskem a Čínou, klimatické změny, imigraci, koordinovat ekonomickou politiku tak, aby v globální krizi lidé nepřicházeli o práci, obhajovat svobodu projevu a nejnověji také bránit kontinent před pandemií prasečí chřipky. Pokud to bude dělat, legitimita Evropy bude růst s jejím výkonem.

Evropě by Lisabonská smlouva díky modernizaci institucí (zejména týkajících se zahraniční politiky) pomohla, ale klíčová je politická vůle. Ta je stále vyjadřována skrze národní vlády, které reflektují – jakkoli nedokonale – přání svých voličů. Hlubší problém je v tom, že zvláště v této hluboké ekonomické krizi a dokonce i tváří v tvář posunu globálních sil do oblastí mimo Evropu neprojevují národní vlády států EU ani jejich voliči žádnou zvýšenou ostražitost. Opravdovým symbolem Evropy v roce 2009 nejsou žluté hvězdy na modrém pozadí, ale šedý pštros strkající hlavu do písku.

Pokud krize něco v Evropě způsobila, tak jen urychlila obrat k domácím problémům, vrátila do hry národní rozměr, protekcionismus a princip, že košile je bližší než kabát. Vedení evropských institucí včetně Evropské komise proti tomu bojuje – jenže moc stále třímají národní vlády a lidé v Evropě nejeví touhu přemístit ji někam jinam.

Z toho plyne, že evropské volby, které mají opravdový význam, nejsou volby do Evropského parlamentu, ale do parlamentů národních, zejména v těch zemích, které bývají tradičně buď motorem, nebo také brzdou evropského projektu. Pokud v Británii za rok vyhrají konzervativci, důvěrně známá brzda začne cvakat čelistmi. Tím spíše však bude záležet na parlamentních volbách v zemi, která bývala nejsilnějším motorem evropského projektu: v Německu. Opravdové evropské volby se uskuteční letos 27. září.

Autor: Timothy Garton Ash