Maďarská ponaučení pro svět


Gideon Rachman, Hospodářské noviny, 13. května 2009

Výrok »všechno, co říkám, je lež,« je už dlouho oblíbenou hádankou pro studenty filozofie. Teprve maďarský politik však tento logický hlavolam proměnil v politickou strategii. Přiznání Ference Gyurcsánye na uzavřeném zasedání maďarské Socialistické strany v roce 2006, že »lže ráno, v poledne i večer«, aby vyhrál volby, záhy proniklo na veřejnost a vyvolalo v Maďarsku pouliční výtržnosti.

Gyurcsány se kupodivu v premiérském křesle udržel a odstoupil až před pár měsíci. Maďarsko, země s pouhými 10 miliony obyvatel, však dnes čelí tak hluboké hospodářské a sociální krizi, že ji se znepokojením sledují všichni od Washingtonu po Brusel.

Budapešť a Washington

Na dubnovém summitu skupiny 20 nejvyspělejších zemí v Londýně si účastníci šuškali jméno této země na chodbách a vyhlíželi na obzoru další fázi globální hospodářské krize.

Mezinárodní měnový fond připravil v říjnu pro Maďarsko záchranný balík, avšak řada lidí se obávala, že to nebude stačit.

Hororový scénář počítal s kolapsem maďarských bank, který se rozšíří do zbytku Evropy a odtud do celého světa. Mnohé banky z EU ve střední Evropě masivně půjčovaly. Předpokládá se, že rakouské banky rozpůjčovaly v regionu částku rovnající se 70 % hrubého domácího produktu své země. Tato představa pomohla zesílit paniku ve vztahu k Maďarsku.

Velikánské střízlivění

Bezprostřední krize je teď naštěstí zažehnána. Pouze v jediném okamžiku panovaly skutečné a všeobecné obavy z runu na banky. Důvěra nicméně jakžtakž přetrvala, onen okamžik pominul a spolu s ním pominula i hrozba bezprostředního kolapsu. Vývoj maďarské krize dnes vypadá jako mikrokosmos krize světové.

Obavy z finančního krachu pozvolna ustupují strachu z bezpříkladného poklesu ekonomiky – se všemi sociálními a politickými důsledky, které z toho vyplývají. Maďarská vláda předpověděla, že ekonomika země se letos propadne o šest procent. Takto špatně si hospodářství nevedlo od roku 1945. Nezaměstnanost stoupá a vzhledem k pádu maďarské měny stoupá také inflace.

Na proticyklické keynesiánské nástroje, jaké se dnes zkoušejí v USA a Velké Británii, nemá Maďarsko prostor. Nikdo si nemyslí, že by trhy tolerovaly obrovské fiskální deficity, a tak vláda raději omezuje výdaje a zvyšuje daně. Minulý týden snížila asi o osm procent státní důchody a docela nedávno zvýšila daň z obratu. A to je jen začátek všelidového střízlivění.

Politické důsledky na sebe nenechaly čekat. Krajně pravicová strana Jobbik, která hraje na protiromskou strunu, asi získá v červnových volbách křeslo v Evropském parlamentu. Navíc založila polovojenské křídlo s názvem Maďarská garda, na jejíchž uniformách najdeme znaky předválečných maďarských fašistických stran.

Krajně pravicové argumenty o zločinnosti a »vyžírání dávek cikánskou menšinou« – která tvoří 5 až 10 procent obyvatel Maďarska – si získávají oblibu. Protiromské nálady se dnes ozývají na všech úrovních společnosti. V zemi se roztrhl pytel s nevyřešenými vraždami Romů, které jsou přičítány pravicovým bojůvkám.

Strana Jobbik je stále na hony vzdálená převzetí moci a v předvolebních průzkumech získává hluboko pod deset procent hlasů. Bude tedy na umírněných maďarských politicích, aby pozvedli upadající ekonomiku a řídili program utahování opasků.

V nejhlubší krizi je politika

Maďarsko má stále spoustu politického, sociálního i hospodářského kapitálu, z něhož může čerpat, a vybřednout tak ze současných těžkostí. Navzdory všem nedávným obavám z chaosu je stále středně bohatou zemí, pevně zakotvenou v Evropské unii. Dobře udržované budapešťské bulváry a útulné kavárny rozhodně nevypadají jako místa zralá na revoluci nebo sociální otřes.

Politika země se však člověku zvenčí jeví jako nepříjemně polarizovaná. Hlavní levicové a pravicové strany se navzájem obviňují ze sympatií ke »komunistům« či »fašistům« – a přitom s úzkostí přihlížejí vzestupu skutečných extremistů z Jobbiku.

Maďarsko se již brzy vzdá pochybné výsady být oblíbeným tématem ustrašených debat světových politiků a bankéřů. Skutečná krize této země je však možná teprve na počátku.

Autor: Gideon Rachman

Komentátor deníku Financial Times

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality