01.06.2009
čtk
První polosvobodné volby v Polsku, jejichž první kolo se konalo před dvaceti lety, skončily drtivým vítězstvím opozičního hnutí Solidarita. Z celkem 261 mandátů, které byly ve hře, nezískala opozice jen jeden jediný a 4. červen 1989 je od té doby v Polsku připomínán jako den pádu tamějšího komunistického režimu.
Dohoda o vypsání voleb vzešla z jednání mezi vládnoucí Polskou sjednocenou dělnickou stranou a zástupci opozice. Takzvané rozhovory u kulatého stolu byly zahájeny počátkem února 1989 jako reakce progresivnější části polských komunistů na sociální nepokoje z předchozích let, které vláda nedokázala účinně řešit.
Výsledkem jednání byla legalizace odborového svazu Solidarita a také dohoda o změnách v polské ústavě. K těm nejpodstatnějším patřilo ustavení horní parlamentní komory a zřízení funkce prezidenta, který nahradil dosavadní kolektivní hlavu země, Státní radu.
Polodemokratický politický systém, jenž z jednání u kulatého stolu vzešel, měl podle původních předpokladů platit následujících čtyři až šest let. Ve skutečnosti však měl přechodný režim před sebou jen několik měsíců života.
Katalyzátorem jeho rychlého zániku se staly volby vypsané na počátek června 1989. Podle dohody měla volba všech 100 členů nově zřízeného Senátu proběhnout zcela svobodně. V dolní parlamentní komoře, 460členném Sejmu, se ale opozice směla ucházet jen o 35 procent mandátů.
Už první kolo voleb z 4. června znamenalo pro polské komunisty studenou sprchu. V Sejmu získala Solidarita 160 křesel, tedy bez jednoho mandátu maximum, na které mohla dosáhnout. Podobně vypadala i situace v Senátu, kde uspělo 92 opozičních kandidátů. Komunistické Waterloo dokonalo druhé kolo o dva týdny později.
Finální výsledek voleb byl naprosto jednoznačný. V dolní komoře opoziční kandidáti bezezbytku vyčerpali pětatřicetiprocentní kvótu, na kterou měli nárok a ve stočlenném Senátu jich usedlo 99. Z pohledu komunistů situaci ještě zhoršovala skutečnost, že v té části Sejmu, do jejíž volby nemohla opozice přímo vstoupit, občané často zaškrtávali proreformně naladěné kandidáty vládního tábora.
Otřesená pozice komunistů se jasně projevila v polovině července při volbě hlavy státu. Představitel hroutícího se režimu a strůjce výjimečného stavu z prosince 1981 Wojciech Jaruzelski v parlamentním hlasování zvítězil rozdílem jediného hlasu.
Po neúspěšném srpnovém pokusu komunisty Czeslawa Kiszczaka o sestavení vlády pověřil prezident vytvořením kabinetu Tadeusze Mazowieckého, který se stal prvním nekomunistickým premiérem ve středovýchodní Evropě. Došlo tak na slova předního představitele opozice Adama Michnika, který už počátkem července 1989 zveřejnil v Gazetě Wyborczej článek s vpravdě věšteckým titulkem Váš prezident, náš premiér!
V programovém prohlášení vlády vyhlásil Mazowiecki přechod Polska k tržnímu hospodářství a začátkem října 1989 představil tehdejší ministr financí Leszek Balcerowicz program radikální hospodářské reformy.
Kromě ekonomické transformace si kabinet vytkl za cíl i zásadní přestavbu politického systému. Pouhé dva dny před koncem roku parlament odhlasoval rozsáhlou změnu ústavy, z níž byla mimo jiné vyškrtnuta ideologická preambule z roku 1952 a byl zrušen článek o vedoucí úloze Polské sjednocené dělnické strany.
Přechod od komunismu k demokracii byl symbolicky završen v roce 1990 zvolením vůdce Solidarity Lecha Walesy prezidentem a prvními plně svobodnými volbami, které se konaly v říjnu 1991.
Autor: Euroskop
