Tereza Vávrová, Euroskop, 8. června 2009
Na nedávnou konferenci think-tanku Europeum, jež se nesla se v duchu otázky „Transatlantické vztahy 2009 – nový začátek?“ přicestoval i britský profesor z univerzity v Bathu Richard Whitman. Tento expert na evropskou problematiku poskytl Euroskopu rozhovor o evropském sousedství a jeho vnímání ve Spojených státech.
Jak byste definoval hranice Evropy? Hovoříme-li o evropském sousedství, je takováto definice na místě.
Abych byl upřímný, tohle je jedna z „64 milionů“ ničemných otázek o EU, protože odpovědět na ni je velmi riskantní. Evropa si historicky nedefinovala své hranice, je to rozsáhlý projekt, který navíc v současné době zjevně dospěl k velmi důležitému zlomu. Právě teď ale evropské hranice potřebujeme definovat, neboť je to způsob, jak čelit očekáváním zvenčí.
Podle mého osobního názoru Evropa nedosahuje až na Kavkaz, ale patří do ní Turecko a hraničí se severní Afrikou, která zůstává součástí afrického kontinentu. Implicitně z toho lze vyvodit, že Rusko není součástí této mé Evropy a nemělo by očekávat členství v EU. Kavkazské státy představují zájmy vlivu jak Ruska, tak EU, ale na druhé straně je velmi těžké obhajovat názor, že by se právě tyto země měly stát členy unie.
Takže ano, myslím, že nadešel čas, kdy bychom měli být schopni definovat hranice a limity Evropské unie. Celkem jasně tak již bylo učiněno na jihu, proč neudělat totéž i na východě?
Mají Spojené státy specifický zájem na některém sousedství Evropy? Případně v kterých regionech?
Myslím, že Spojená státy nejenže určitý zájem mají, ale že by ho také mít měly. Stejně jako Evropa má zájem na tom, aby USA dobře vycházely třeba s Kanadou a Mexikem a nepodnikaly v Karibiku věci, které se nám nelíbí. Proto si myslím, že je dobré, když Spojené státy vidí v EU partnera, na němž mají zájem.
Jedna věc je snažit se získat někde přímý vliv a jiná věc je snažit se získat přímý vliv skrze vměšování se do záležitostí jednotlivých států. Jde o to, co je vhodné chování USA a v tomto případně je podle mne naprosto v pořádku, řekne-li Obama, že Turecko by se mělo stát členem EU. Ale nepřípustné je, aby USA vyvíjely tlak na jednotlivé národní vlády EU a snažily se je přemluvit, aby přizvali Turecko do Unie. Takový krok by byl jasně za hranicí patřičného jednání.
V posledním čísle týdeníku The Economist vyšel článek s titulem „Clintonovci jsou zpátky“, kde se píše o možnosti speciálního amerického zmocněnce pro Balkán. Neměla by být problematika západního Balkánu spíše předmětem evropských diskusí a snah?
To je pěkná otázka. Již od uzavření Daytonských dohod víme, že Evropa by měla převzít za dění na Balkáně zodpovědnost. A děje se tak v jisté míře – především v udržování míru pomocí mise EUROFOR, v pozici zmocněnce pro Bosnu a Hercegovinu a díky stabilizaci situace pomocí rozšiřování EU. Vstoupilo Slovinsko, zanedlouho přistoupí Chorvatsko a existují určité naděje směrem k Srbsku a Makedonii. Takže máme speciální zodpovědnost a takříkajíc „splácíme dluhy minulosti.“
Ale myslím si, že problém EU je jinde. Bosna se za několik posledních let takřka nezměnila od stavu, v němž byla na konci 90. let. Z tohoto důvodu bychom se měli rozumně ptát, jestli by naše politika a přístup k tomuto sousedství měla skutečně vypadat tak, jak vypadá, a zda bychom v ní měli pokračovat. A mohli by to být právě Američané, kdo řekne „Hm, a zvolili ti Evropané správný přístup?“
Právě americký zmocněnec by mohl přispět k tomu, aby EU začala o svých krocích na Balkáně více přemýšlet, soustředit se na problémy a jiné možné modely. Myslím si, že by nebylo od věci, aby Evropané byli najednou konfrontováni s jinými pohledy na problém. Na druhou stranu přináší takovýto vztah potenciál napětí a konfliktnější pojetí diplomatických vztahů. Co když americký zmocněnec zvolí úplně jiný přístup než Evropa?
Myslím si, že to je jeden z krásných příkladů, které jsou absolutně klíčové – téma, kde by mezi Evropou a USA neměl nastat konflikt, kde by se neměla objevit ani trhlina velikosti cigaretového papírku. Protože jinak to znevýhodňuje především konkrétní region, což se stalo na Balkáně v devadesátých letech. Neshody povedou k plýtvání našimi diplomatickými silami, investicemi, penězi.
EU prezentovala před několika týdny projekt Východního partnerství. Jak se k němu staví Spojené státy?
Víme, že se USA rozhodně nestaví proti Východnímu partnerství, ale současně nevíme, jak hluboký americký entuziasmus vůči tomuto projektu skutečně je. Protože je to tak specifické téma k pochopení. Co je jasné: USA mají velký zájem na vztazích s Ruskem, podporují Gruzii a zajímá je dění na Ukrajině, Moldavsko už moc ne…
Řekl bych, že Amerika považuje celý projekt za důležitý. Pokud by politika EU měla zlepšit vztahy s těmito regiony – fantastické. Ovšem pokud by se na základě tohoto evropského pokusu posílit vztahy se jmenovanými zeměmi ohrozily vztahy s Ruskem, především USA s Ruskem, pak si myslím, že by entuziasmus okamžitě opadl. Takže Spojené státy ještě budou muset zaujmout jasnou pozici.
Jaké jsou podle vás největší výzvy pro evropskou politiku sousedství v současné době?
Za největší výzvu považuji, aby si EU vyjasnila, jakou chce vést sousedskou politiku. Představuje Východní partnerství něco výjimečného a je tedy Středozemí jiné? Mělo by být horizontem pro Východní partnerství členství oslovených států v Unii? Jak nazveme jeho výsledky? Existuje vůbec vidina členství pro tyto státy? A jaký je rozdíl mezi státy na jižní hranici EU?
Pro ně ve skutečnosti není šance, a proto máme rozdělenou politiku Středozemí a Východního partnerství. A podle mne přesně to by měla politika vyjadřovat – neslibovat kdo bude a nebude jakým členem, ale dát najevo, že není nevýhoda nebýt členem Unie. Jednoduše nemůžeme sousední státy dělit na perspektivní a neperspektivní členy, ale nabídnout jim jasně definovanou sousedskou pozici. Ujasněme si především jaký jsme soused, co můžeme nabídnout a co od nich chceme.
Autor: Tereza Vávrová, Euroskop