Jan Žižka, E 15, 18. června 2009
Namísto „drsňáků“ Topolánkova ražení dotahují české předsednictví Radě EU do konce Fischerovy „holubice“. Sám premiér, ministr zahraničí Kohout, ministr pro evropské záležitosti Füle – neboli profíci, kteří naplní to, co Evropa očekává. Tedy hlavně roli moderátora, který na posledním a nejdůležitějším summitu půlročního předsedání unii udělá vše pro překonání zbývajících rozporů mezi jednotlivými členskými zeměmi. Ať už jde o garance pro Irsko, nominaci (staro)nového šéfa Evropské komise nebo dohled nad finančními trhy.
Leckoho možná překvapí, jak tato podceňovaná „náhradní vládní garnitura překoná očekávání. V České národní bance sice budou dost skřípat zuby, protože pro českou vládu je v tuto chvíli důležitější dojednat kompromis než zajistit, aby přijímaná regulační opatření měla skutečně nějaký smysl. Ale Fischerův kabinet koneckonců jen vychází z většinového názoru v EU, protože mnozí členové unie prostě chtějí zavést přísnější regulaci nebo minimálně vyvolat její zdání. Máme snad urputně bojovat s větrnými mlýny?
Oproti Topolánkově „cestě do pekel je to samozřejmě trochu nuda. Skutečný profesionál ale prostě jedná, zbytečně neprovokuje. A vzrušení by mohlo být ještě méně, nebýt příslovečných vidlí, které do Fischerova vyjednávání o irských zárukách hodil prezident Klaus, když šéfovi vlády rezolutně sdělil, co v Bruselu dojednat může a co ne.
Nebylo by ale na druhé straně právě teď lepší, kdyby v čele vlády stál politik, který je sice zjevně kontroverznější, ale zase se může opřít o silnější politickou podporu? A kdyby měl po ruce také mistra zákulisních vyjednávání na nejvyšší úrovni? Nebyli by zkrátka Topolánek s Vondrou lepšími vyjednávači než Fischerovi profíci? To ukáže teprve průběh celého summitu.
Jedno je jisté – ony Topolánkovy „cesty do pekel byly také k něčemu dobré. Česká vláda během předsednictví občas působila poněkud hromotlucky, ale byla mezi prvními v EU, kteří upozorňovali na hrozby bezhlavého zadlužování států či „protikrizového porušování pravidel hospodářské soutěže a jednotného trhu.
Pokud se při hodnocení českého předsednictví komentátoři nezaměří jen na Klausovy intervence a Topolánkovy výroky, možná přiznají, že jeho hlavní přínos byl právě v brzdění rozmanitých a populistických stimulačních balíčků. A kdyby Topolánek s Vondrou jednali vždy „evropsky korektně, asi by ani neoživili „jižní koridor, který má přispět k diverzifikaci evropských energetických zdrojů.
Jestliže teď Fischerovi profíci na summitu přece jen pomohou uzavření důležitých dohod, celé české předsednictví nebude tak promarněné, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Autor: Jan Žižka