Lukáš Macek, Mladá fronta DNES, 18. června 2009
Měl to být vrchol českého předsednictví v Evropské unii: letní Evropská rada, vlivný summit nejmocnějších politiků Unie. Dnes však začne nudný summit pod předsednictvím člověka, kterého většina účastníků uvidí poprvé. A nejspíš si jen pomyslí: „Aspoň že to není ten Klaus.“
Z hlediska zbytku Unie se nic neděje. Summit bez ambicí v režii evropských institucí možná i něco vyřeší. Zformuluje závazky vůči Irsku kvůli Lisabonské smlouvě. Posune přípravu summitu o globálním oteplování, debatu o regulaci finančních trhů či o budoucím předsedovi Evropské komise. To podstatné se však bude dít až pod švédskou taktovkou. Z našeho hlediska je to velká promarněná šance.
Je smutné, jak málo se od hlavního „českého summitu očekává. Když už je v evropském tisku článek o nadcházejícím summitu, mluví se tam o lecčem, ale o českém předsednictví skoro ne. A co říci k tiskovému prohlášení Úřadu vlády, které se holedbá, že na programu budou „mimořádně důležité otázky a že „vzhledem k mimořádné komplexnosti programu objel premiér své partnery po Evropě, aby Evropskou radu dobře připravil?
Snaživé opakování slova „mimořádný jen trapně kontrastuje s realitou. A seznamovací návštěvy dočasného úřednického premiéra mají daleko k aktivitě předsedy Evropské rady, který si buduje podporu pro své návrhy.
Fischerova vláda má jednu zásluhu: zabránila nejhoršímu. Po pádu vlády se spekulovalo, co se stane, bude-li červnové Evropské radě předsedat Václav Klaus. Hrozilo znevážení celé akce, třeba kvůli absenci klíčových státníků nebo kvůli „vytunelování summitu ve prospěch mimořádné Evropské rady, kterou by hned v červenci svolali Švédové.
Takový scénář by poškodil Českou republiku i celou Unii. Díky Fischerově vládě a prezidentově smířlivosti tak máme místo krize a ostudy alespoň šedivou formalitu, díky níž nikdo neztratí tvář.
To je celý náš problém ve vztahu k EU: vždy se zabrání nejhoršímu, ale málokdy využijeme svého potenciálu. „Topolánkovská část předsednictví byla technicky dobře šlapající mašinerie obsluhovaná schopnými úředníky, se spíše pasivním, neslaným nemastným politickým vedením, pomineme-li povrchní klukoviny jako kampaň Evropě to osladíme či Entropu.
Stejné je to s celým členstvím: díky diplomatům a úředníkům jsme zvládli vstup do Unie; ale jakou politickou iniciativu jsme tam za pět let přinesli?
Naše evropská politika je obětí „sebenaplňujícího se proroctví našich euroskeptiků. Když prezident říká, že české předsednictví stejně jen bude formálně udělovat slovo a rozdávat upomínkové předměty, nedivme se, že se najde dost neodpovědných poslanců schopných předsednictví potopit.
A pak to skutečně skončí jako pouhá formalita.
Protože si stále opakujeme, že jsme malí a nemáme šanci nic prosadit, tak nic neděláme; a se zadostiučiněním si říkáme: „Vždyť jsme říkali, že vše diktují Němci a Francouzi! Předsednictví nám mohlo vrátit sebevědomí, ukázat, že jsme v Evropě hráčem, který si umí vydobýt respekt a výsledky. Aktivita při „plynové krizi vypadala jako nadějný příslib, pak už to nebylo nic moc.
Naši úředníci v Praze a diplomaté v Bruselu nám svou profesionalitou zajistili kladné body. Ale bez kvalitní politické reprezentace je jejich práce prakticky neviditelná. Pověst a vliv republiky v Unii utvářejí především naši politici. A ti v této evropské zkoušce dospělosti propadli.
Autor: Lukáš Macek