Lenka Zlámalová, Hospodářské noviny, 19. června 2009
S koncem dnešního summitu začala hlavní sezona recenzí českého předsednictví. Dá se čekat, že nebudou nijak lichotivé. Měřeno výsledky přitom do březnového pádu vlády nebylo neúspěšné. V politice ale rozhodují pocity, nikoliv fakta.
Obraz, který za sebou necháme, bohužel potvrzuje všechna švejkovská klišé. Půl roku jsme měli exkluzivní prostor, abychom se předvedli. Využili jsme ho ke ztrapnění. Nikdo na nás nebude vzpomínat jako na šedé nevýrazné Středoevropany, ale jako na chaotické tragikomiky z Prahy.
Nedá se říci, že by toho Češi prosadili méně než Francouzi. Konkrétních úspěchů možná máme na kontě dokonce víc, oni ale vypadají jako dynamičtí a úspěšní, my jako nešťastníci. Obraz malé neschopné země sice začal načrtávat francouzský prezident Nicolas Sarkozy, dokončili jsme jej ale zdárně sami.
Francouzské mýty
Právě srovnání českého a francouzského předsednictví přitom ale ukazuje na sílu dojmů a marketingu. „Češi se nevymanili ze stínu Francouzů, jejichž předsednictví je všeobecně považováno za nejdynamičtější a nejúspěšnější za poslední dekádu, napsal vlivný bruselský zpravodaj Financial Times Tony Barber.
Skutečně? Sarkozy převzal unii ve vypjaté době, kdy se rozjela krize a vypukla válka v Gruzii. Obojí se snažil řešit, ničeho konkrétního nedosáhl. Formálně sice dojednal příměří, jenže Kreml dohody ignoroval, stahování Rusů se protáhlo a Putin se bezzubým výhružkám smál z prvních stránek francouzských novin.
Podobné to bylo s řešením krize. Sarkozy neúnavně svolával summity G20, G8, Evropské unie, eurozóny… Žádný hmatatelný výsledek ale nepřinesly. Každá země se zachraňuje po svém, často na úkor druhých. A Francouzi v tom šli příkladem. Hodně se ale psalo o francouzské předsednické aktivitě. Jejím jediným konkrétním výsledkem přitom byl klimaticko-energetický balíček dohodnutý na minulém summitu.
Francouzský mediální obraz: Energický Sarkozy, neustále na palubě speciálu na lince Paříž-Brusel-Berlín-Londýn-Moskva. Summity, tiskovky, hromadné fotky evropských státníků se Sarkozym v čele. Velká slova o hledání kapitalismu budoucnosti. Nekončící plísnění Čechů, kteří se slovy francouzského premiéra Francoise Fillona nezmohli na víc než „na Evropu malých kroků a kompromisů, která je zcela nepřijatelná.
Jak zahodit příležitosti
Skutečně? I my jsme – stejně jako Sarkozy – převzali unii ve vyhrocené době. Hned pro začátek s konfliktem v Gaze, plynovou krizí mezi Moskvou a Kyjevem a částí Evropy choulící se bez plynu u provizorních ohřívačů. V Gaze jsme zrovna neoslnili a nechali se předběhnout Sarkozym. Složitou kyvadlovou diplomacii mezi Putinem a Tymošenkovou jsme ale kočírovali slušně a plynovou krizi vyřešili vcelku rychle.
Pak se nám o agendu staral sám Sarkozy svými protekcionistickými nápady. Docela obratně jsme se stylizovali do role ochránců volného trhu. Evropské vlně šrotovného ani Sarkozyho plánům na záchranu francouzských automobilek jsme ale zabránit nedokázali. Žádné velké ochranářské excesy se ale nerozjely. K českým zásluhám je fér připočíst i dohodu na investici do plynovodu Nabucco a léta zdánlivě neřešitelnou dohodu o nižším DPH pro restaurace a služby. Žádný velký trapas se nám naopak nepřihodil.
Český mediální obraz: Vše dobré jsme škrtli koncem března, kdy podle Financial Times „opozice, za přispění prezidenta Václava Klause svrhla vládu. V paměti zůstane i Entropa, zobrazující země v těch nejjednodušších školáckých klišé: Francie = stávka, Německo = svastika. Trapnost jsme umocnili, když jsme se za svůj smysl pro humor v Bruselu potupně omlouvali. Do toho si pak média dosadila hrotící se euroskepsi Václava Klause a nahé fotky Mirka Topolánka v sardinské vile Silvia Berlusconiho. Co na tom, že se tam slunil rok před předsednictvím? Do zmateného českého obrazu se den před eurovolbami víc než hodil.
V byznysu nevítězí ten, kdo umí udělat nejlepší věc, ale ten, kdo kolem ní rozehraje nejsvůdnější příběh a dokáže jej prodat. Po dvaceti letech svobody v tom české firmy za západními až na výjimky stále na míle zaostávají. V politice v umění udělat dojem zaostáváme bohužel ještě silněji a připisujeme nechtěně důležitou kapitolu do mýtu o zmatených exotech z Prahy a superiorních Francouzích.
Autor: Lenka Zlámalová